Květnové víkendy v Rakousku

28.4.-1.5. + 5.-8.5. 2018

Prodloužené víkendy v květnu s jedním dnem dovolené znamenaly možnost čtyř dnů volna ve skalách a toho bylo třeba využít. Protože, jak je v posledních letech obvyklé, nejsou lidi, rozhodli jsme se vyrazit s Předsedou sami, ve dvou, dokonalá romantika s Romanem :-).

Víkend první

Počasí neslibovalo stabilní podmínky, tak jsme se rozhodli vsadit na jistotu, a vzít to k našim rakouským sousedům. Starý dobrý Höllental. Unaveni se rozhodneme raději pořádně vyspat a vyrážíme až v sobotu odpoledne. Spaní v Kaiserbrunnu už kvůli vybudované čističce není možné, ale tolerují spaní v autě nebo pod širákem na parkovišti pod lanovkou v Hirschwangu.

Den ještě nekonční, tak musíme něco vylézt. Já ještě nelezla King Konga (King Kong Koarl - 6+ 170 m) v Blechmaeuru, tak jdem to. Před námi je překvapivě (tak pozdě) nějaká dvojka, tak si ještě dáváme na rozlez první délku vedlejší cesty.

V noci nemůžu, i přes únavu, spát, je období úplňku a svit Měsíce spánku, aspoň mému, moc nepřeje.

Je neděle. Do dalšího dne nevstávám moc vyspaná, ale tohle údolí má svoje kouzlo, takže únava je brzy pryč. Vyrážíme do skal, které jsou hned naproti parkovišti. Dostanu za úkol vést nás podle mapy pod stěnu. To byl nápad. Netrefím ani cestu přes řeku :-). A s mým orientačním smyslem minu odbočku k sektoru a kus si zajdeme. Ale když se toho nakonec ujme Předseda, a kus se vrátíme, přeci jen s trochou improvizace a cestou necestou nástup najdeme a jsme tady. Kratší vícedélka, 100 m, cesta Krieg&Frieden 6+ (6- obl) na stejnojmenný kopec, s velkou hvězdou. Pěkné lezení, ale hodně technické a na tření. Je hezky teplo, já si to užívám, Přeseda už méně, je to severský typ. Je brzké odpoledne. Další vícedélku už nestihneme, tak to spojíme s turistikou a projdeme se údolím. Na parkoviště se vracíme k večeru.

cesta Krieg&Frieden 6+, pohled z parkoviště pod lanovkou

Pondělí. Počasí drží, tak zase nějakou vícedélku. Předseda tu se mnou čistí cesty, které jsem ještě nelezla, takže v Klobenwandu D'Oide Wurzn 7- (5+ obl.) 220 m. Končíme kolem třetí, takže je ještě čas na prozkoumání nového sektoru za tunelem - Niemandsland. Kratší stoupání a za 15 minut jsme tam. Zrovna tam drtí čísla nejspíš místní partička bouchačů. Dlouhé, převislé, nic lehkého. Napadne mě, že je to sektor pro Víťu. Krátký nástup, kompaktní skála, úderné a dobře odjištěné, ale hlavně celý den ve stínu. Pokoukáme, já s obdivem zkouknu dva pokusy o přelez a jdeme. Podvečerní hygiena v řece a vracíme se na parkoviště.

opačný pohled z vrcholu

Úterý ráno, po snídani sbalíme a posunujeme se směrem k Vídni do oblasti Flatzer Wand, která nabízí kratké sportovní cesty. Dáme cca 6 cest, pak už je hnusné vedro a tak to sbalíme a vyrážíme zpátky domů. Krátké, ale fajn, ve skalách je to přeci vždycky lepší než sedět doma.

Víkend druhý

Další víkend slibuje opět relativně stabilní počasí a tak znovu romantika ve dvou s Předsedou a vyrážíme do Rakouska. Tentokrát začínáme na Peilsteinu. Vyrážíme opět v sobotu, na místě jsme v brzkém odpoledni, vyrážíme do skal, na pohodu. Ve skalách je docela živo, ale parkoviště nijak extra přeplněné není, a v neděli se vylidní skoro úplně, zůstává jen pár aut.

Sobotu i neděli jsme strávili na Peilsteinu. Cesty - jednak úplně nové i ty staronové, protože pro mě cesta, i když ji lezu opakovaně, je jako nová :-). Odpoledne jsme se byli podívat na Peilsteinhausu, kde mají novou prosklenou bouldrovku, "muzeum" a rozhlednu, která nabízí rozhled daleko po kraji. Zpátky se touláme lesem plným rozkvetlého medvědího česneku. V neděli jsme svědky nějaké highlinové akccičky, borci a borkyně balancují nad hloubkou, občas za slušného větru. Obdiv a respekt. Točila se mi hlava jen při pohledu na ty odvážlivce.

V pondělí měníme lokalitu. Prý jsou skvělé lezecké sektory v HoheWandu, které si lezci pochvalují, tak jsme se rozhodli, že to prozkoumáme a v pondělí se na Hohewand přemisťujeme. I počasí tam vypadalo stabilněji, tak to byla jasná volba.

Počáteční nadšení ovšem po dvou hodinách stoupání a klesání lesem vystřídala naštvanost. Když přesně vidíte, kam se chcete dostat, ale nevíte jak, je to dost frustrující pocit. Jen slovní popis v průvodčíku zdaleka nestačil a tak nakonec lezecké cajky zůstaly v batohu a my si udělali neplánovanou turistiku. Hohe Wand nás vyškolil (a to už podruhé) a rozhodně se nedá říct, že by nás možnosti lezení, alespoň ty, které jsme nakonec objevili, nějak inspirovaly k tomu se sem vrátit za lezením znovu. I když jsme nakonec přišli na to, že ke skalám nevede cesta zespodu, ale musí se k nim shora. Ale mně tady nadchly možnosti ferrat, jejichž nástupy či konce jsme cestou potkávali (Předsedu už méně). A tak jsme zase zaveleli k ústupu a rozhodli jsme se, že se zase vrátíme na Peilstein, a večer do západu slunce jsme ještě dáli pár cest na spravení nálady.

Poslední den – úterý – je ve znamení vícedélky na Cimone. Vybála jsem se v ní na druhém víc než bylo zdrávo, a v druhé délce jsem si sáhla hluboko do svých psychických rezerv. Třetí délka pro změnu vyškolila rajbasem a tak dolez jsem okořenila i peprným výrazem. Inu, není každý den posvícení. Výjezd zakončíme cestou na Matternhornu. Jenže nějak špatně přečteme směr cesty v průvodčíku a tak Předsedu naženu do osmičkového úseku a směle ho povzbuzuji, že se mu to určitě jen zdá těžké a že si přece nesedne v šestce. Jeho následné komentáře nejsou publikovatelné. Vrátil se do správné cesty s komínovým výlezem, ve kterém se následně, pořádně potrápím. Vracíme se k autu, balíme a vyrážíme zpátky.

Ale už se těším, až se sem zase vrátíme. Je to tady prostě úžasné - spát pod hvězdami a ráno si vychutnat kávu s vůní orosené trávy za zpěvu ptáků. Jsem nenapravitelná romantička, a těm tohle prostě vysloveně svědčí :-).

Janče