Rakousko v červenci: Hrnec za všechny peníze

5. - 9. 7. 2016 - Předseda a Janče

Červenec je tady a s ním dva dny volna. Díky za věrozvěsty i Jana Husa. Na víkend před je špatná předpověď, takže v pondělí ještě do práce. Ke státním svátkům bereme tedy volno ještě dva následující pracovní dny a plánujeme zařídit se podle počasí a strávit 4-6 u sousedů v Rakousích. Chceme vyrazit, jako je zvykem, na večer. Jako obvykle je potíž sehnat nadšence se stejnými plány, tak to tentokrát vypadá na romantiku ve dvou.

Náš nově pořízený, nikoli však zánovní, vůz má však svou hlavu. Než dojedeme z práce domů, kola žhnou jako srpnová noc, že bys na nich vejce uvařil. Když domácí servismani všechno zkontrolují a zhodnotí situaci, rozhodneme se dát čtyřkolému oři den volna a vyzkoušet brzdy v bezpečné vzdálenosti na dojezd. V úterý ráno vyrážíme na turistiku, jen tak na pohodu, Kněhyně.

někde ve stěně Vordere Stadlwand

Kola se zdají v pohodě, tak večer po návratu ze špacíru přeci jen balíme a vyrážíme směr Rakousko. Cesta plná uzavírek a zúžení je dlouhá. A chlapci cestáři jsou fušeři. Půl metru žádná míra. Když ještě na dálnici u Brna odstřelíme nárazníkem kužel (dodnes nese znamení oranžové barvy ?), který měl půlit cestu na dva pruhy, a místo pruhu pro auta udělali jeden pruh šířky pro dětské sáňky, stáhneme lehce nohu z plynu a očima vytrvale oba zkoumáme silnici, aby nás nepotkalo podobné překvapení. Když v jedenáct večer konečně přijíždíme do Kaiserbrunnu, máme pocit, že jsme v malé Číně. Parkoviště i všechno kolem, kam jen oko dohlédne, je totálně plné, a do toho leje. Předpověď se potvrdila. Parkujeme před vjezdem do stodoly a doufáme, že to projde. Má to svou výhodu, můžeme spát kryti střechou, protože stan opravdu není kde postavit a auto tak rychle a v dešti na spaní nepřeskládáme.

lanový žebřík čelem do doliny, zajímavé

Středa ráno je bez deště, jen s oparem. Nespěcháme. Je jasné, že po nočním lijavci je třeba nechat skály vyschnout. Chystáme věci na snídani. Vařič, hrnky, čaj …. O, ou …. Chybí nádobí. Chystali jsme se tentokrát bez ověřeného seznamu, a jak vidno, byla to chyba. Snídaně je tedy bez čaje, kávy, jen se studenou vodou, brrr. Vyrážíme do skal. Dnes máme v plánu Vordere Staldwand - Schwesterlein mein 6 (5+ obl) 160 m. Nástup je delší, ale aspoň jsme rozchodili to ráno ?. Cesta se zdá lehká i mně, což teprve pro Předsednika, ale nereptá. Hezké pohodové lezení. Slaníme rychle, o půl druhé jsme pod skálou. Co teď. Mudruju, že když teda máme dobrý čas, mohli bychom se pokusit někde sehnat nějaké nádobí, hrnec, ať všechno to jídlo, které vezeme, nepřijde vniveč. Sejdeme k autu a vydáváme se na výpravu za nádobím. Zaparkujeme u Penny v Glognitzu a jdeme se projít do města, doufajíc, že najdeme sport a koupíme nádobí na kempování. Nic. Slevujeme a chceme najít alespoň něco jako naše „domácí potřeby“. Když už to vypadá, že odejdeme s nepořízenou, objevíme výlohu se skleničkami. Bingo! Lámanou němčinou vysvětlím prodavačce, co potřebujeme. Zavede nás do zadní části obchodu. Hrnce na vše, co jen člověka napadne i nenapadne. Ceny neodpovídající ničemu, co by nás mohlo napadnout. No ale něco potřebujeme, takže klasický smaltový 1l hrnec, aby se dal použít na indukci, kterou doma máme. Když přepočtu cenu v EUR, vyjde mi „pěkných“ 1 1OO Kč. No, nekup to za ty peníze. Romino vysype z peněženky (téměř) všechny peníze a je náš. Nesu jej jako svátost oltářní. Vracíme se na parkoviště, vaříme. Cokoliv z něj od té doby jím nebo piju, mi vždy, při vzpomínce na tento příběh, chutná více než obvykle, a určitě to tak bude ještě hooodně dlouho?. Večer se parkoviště z podstatné části vylidní, partičky Čechů, které využily jen prvního prodlouženého víkendu, balí. Předpověď hlásí déšť. Stavíme stan. V noci se opravdu čerti žení a stanem to cloumá na všechny strany. Předsedníček spí jako dřevo, já dlouho nemůžu usnout, ale nakonec taky zaberu.

srdíčko pro romantiky

Ve čtvrtek ráno ještě poprchá a pro Holental není optimální předpověď, tak se rozhodujeme provětrat ferratové sety, které jsme s sebou vzali a na doporučení kamaráda vyzkoušet nové ferraty, otevřené teprve v květnu 2016, které jsou v dojezdové vzdálenosti. Zapneme navigaci a přes Prein an der Rax míříme na druhou stranu kopce. Parkujeme u hostince u pošty - Gasthof zum Post v Wegscheidu. Před námi uměle vytvořená cesta vysypaná štěrkem. Co vše se nedá udělat na podporu turitistiky. Po super dobře značené cestě vyrážíme pod nástupovou cestu na ferraty. Hmmm, opravdu rakouská dokonalost. Krása střídá nádheru. Nástup asi 45 minut, kopec je prudký, ale stojí to za to, první ferata Olivers Mariazeller Steig B/C v půlce cesty rozdvojí na lehčí a Dčkovou Felix' Himmelsleiter. Když šplhám po „rybářské síti“ s tváří do údolí, překonávám sama sebe. Srdce mám až v krku, ale úlevný výraz se tam vejde taky a tak se údolím pár šťavnatých českých slov přeci jen nese ?. Paráda. Když pak už v lezecky normální pozici tváří ke skále přelezu převis, jsem vysmátá. Opravdu si s tím vyhráli, a udělali to zajímavé. Nahoře se odepneme z hromosvodu a sejdeme turistickým chodníkem zpátky k nástupu pod ferraty. Opakovaný výstup prudkým kopcem jde už pomaleji než poprvé. Vedro, sauna. Druhá ferrata Tristans Kirchbogensteig C, ač podle klasifikace lehčí, je zajímavěji udělaná, stupy, komíny, propasti mezi skalami, vše využito bezezbytku. Opravdu krása. Doporučuji. Podruhé nahoře, procházka ke kříži, a pak zpátky dolů. Luxusní pohled na skalní okno cestou a za hodinku a půl jsme zpátky na štěrkové cestě k parkovišti u hostince. Krásný den. Vaříme v „hrnci za (téměř) všechny peníze, chutná dvojnásob. Večer ani v noci už neprší.

V pátek ráno je obloha vymetená, jen ten vítr se prohání nějak rychle. Klavírovala jsem do Předsedníčka, aby si přeci vybral taky něco pro sebe, ať si pořádně zaleze. Jen se potutelně usmál. A tajemně řekl, že teda jdeme na něco do Blechmaueru. Zaparkovali jsme u tunelu a hurá do skal. Do skal, však víte, vcelku rychle. Když jsem se zastavili pod nástupem cesty „Hic Rodus, Hic Salta“, ještě jsem netušila, co mám čekat. Brzy se to ukázalo. Cesta, ve všech délkách, to byla po pravdě více než výživná, a když jsem se dostala k traverzové délce a Předsednik mi před tím, než do ní nastoupil, řekl „teď dávej pozor“, věděla jsem, že to bude „zajímavé“. A bylo. Hákovačka a náročná ?. Před posledními dvěma délkami jsem s nutkavou potřebou čůrat litovala, že nejsem chlapem, který se prostě a jednoduše otočí a je to … Když jsem dolezla cestu, sundala jsem sedák v rekordní rychlosti ?. Cesta dolů – klasika. Předpověď na víkend byla špatná, takže zpět na parkoviště do Kaiserbrunnu, zabalit věci a směr domov. Protože to bylo na rakouské straně cestou sem zasekané, bereme to směr Břeclav a jde to jako po másle. Doma jsme před půlnocí.

Byl to fajn výjezd. Tak snad brzy zase, než nám skončí „zlaté časy“, protože nám budou zavírat parkoviště kvůli čističce odpadních vod.

Hore zdar.

Janče