Podzim v Margalef

7.-21.10.2016 - Péťa, Předseda, Bruno, Brácha, Vojtěch a Michal z Brna

S letošním podzimním výjezdem to bylo docela zajímavé hned od začátku. Nejprve jsme měli v plánu jet zase na Kalymnos, avšak letecká společnost Ryanair, měla jiný názor a s předstihem koupené letenky, zrušila. Nechtělo se nám hledat dražší variantu letu, tak jsme plán překopali úplně a volba padla na Margalef. Netvrdím, že to nebyl můj nápad :-) Margalef mě lákal už od poslední návštěvy v roce 2013, tamní lezení mi hodně sedí, proto jsem dost lobovala právě za tuhle oblast. Okolí nic nenamítalo, tak jsme koupili další letenky.

Bylo by to ale divné, kdybychom nakonec odjeli všichni, tak jak bylo původně plánováno, a tak se nakonec v pátek na letišti potkáváme v 6 lidech – já, brácha, Michal z Brna, Vojtěch, Předseda a Bruno. Tom bohužel kvůli práci musel podzimní lezení ve Špáňu oželet.

zde proběhla první hostina

Po příletu do Barcelony nastal závod s časem. Potřebovali jsme stihnout Decathlon a koupit plynové bomby na vaření. Fronta před půjčovnou aut, nám ale začala dramaticky měnit plán. První auto s Brunem a Předsedou startuje 15 minut před zavíračkou směr Decathlon ve vidině, že to snad ještě stihnou. Před obchod dojedou 3 minuty před 22hod., co naplat, dovnitř už je nikdo nepustí. Takže opět změna plánu, nemáme bomby, ani jídlo. Usuzujeme, že jet dnes do Margalef a zítra se zase vracet do Tarragony – nejbližšího většího města, abychom koupili plyn, nemá smysl. Proto se z Barcelony posunujeme na předměstí již zmiňované Tarragony, najdeme borový lesík u pláže a přespíme do rána. Po cestě proběhla návštěva místního bistra v podivně vyhlížející vesnici u dálnice, které jsem se nejdřív nezúčastnila a spící hlídala auto zevnitř, avšak po několika chodech, které kluci zvládli nacpat do hladových žaludků, mě přišel brácha do auta vzbudit, abych jim pomohla tu hostinu spořádat. Nemrzí mě, že jsem zaspala začátek, neboť podávané mušle a podobné věci z moře, nejsou můj šálek kávy. Kluci objednali cosi ze španělsky psaného jídelníčku a potom už jen jedli to, co jim pán z bistra neustále nosil na stůl.

v novém kempu

Ráno se v Tarragoně snažíme vyřešit oříšek s názvem plynová bomba. V místním Decathlonu je nemají, prodavači nás posílají do Barcelony a pak do různých železářství ve městě. Kroužíme po Tarragoně a nakonec odjíždíme se dvěma kartušemi, řekněme ne přímo určenými k použití na vařič. Nicméně aspoň něco máme a doufáme, že snad v margalefském refugiu budou nějaký plyn mít. Zbývá návštěva Mercadony, nákup jídla a konečně můžeme odjet z města. Kolem poledne přijíždíme do Margalef, mě je po nekonečných serpentinách totálně blujno, ostatní natěšení na lezení jdou vyřídit ubytko v místním kempu ve vesnici a pak rychle do skal.

Raco de la Finestra - to malé je Péťa

Kempy jsou tady dva, oba patří jednomu majiteli a fungují relativně krátce. Spaní na volno jako kdysi už je i tady problém. Od Češky, která tu nedávno zakotvila, jsme se dozvěděli, že místní „policie“ prudí taky za spaní v obytném autě. To je tady v oblasti Národního parku Serra de Montsant (Margalef, Siurana) místní specialita. Všude jinde ve Španělsku se totiž spaní v jakémkoliv autě toleruje. Základna kempu El Pont je na plácku zbudovaném na okraji vesnice, kde jsou taky sprchy s teplou vodou, WC a bar s wifi. Sprcha se kupuje na žetony za 3€ na 6 minut a osprchují se za tu dobu v klidu dva lidi. Cena za nocleh je za ubytování na delší dobu asi 2,50€. Druhý kemp La Presa se nachází pod přehradou, kde se kdysi spalo na volno, postavili tam budku s WC, teče tam voda z kohoutku, ale není pitná. Spaní je levnější, přibližně 1,50€ , záleží, čím přijedete, kolik vás je atd. Platí se na základně dole ve vesnici a majitel si to hlídá.

Víťa v čemsi za 8a

Stmívá se tady v tuto roční dobu oproti Česku o dost později, a tak lezeme až do půl 8 do večera. Po lezení jdeme s Předsedou a Brunem zkontrolovat situaci s plynovými kartušemi do místního „refička“ a hurá, mají. Pro příště budeme vědět, že maraton po Tarragoně byl úplně zbytečný, ty bomby co jsme tam koupili, stejně nešly na VARku našroubovat.

Další dny už se věnujeme jen lezení. Někomu se začne dařit hned, jiní se potřebují déle rozlézt a zvyknout na místní dírkový styl lezení, ale snad každý si nakonec najde to svoje. Brácha leze jako pitbul. Ve dvojce s Vojtěchem jsou velmi úderní a sypou do deníčku jednu cestu za druhou. Já s Michalem se držíme ze startu zpět. Rozlézáme se v lehčím a postupně přidáváme, což se alespoň pro mě nakonec jeví jako dobrý plán a taky pár pěkných cest pošlu do deníčku. Bruno s Předsedou se zaměřují spíše na onsajty cest v obtížnosti kolem 7a a také se jim daří. Bruno jich za ten týden nasbíral snad 20.

Bratr v tom samém

Lezecké dny střídají resty, tak jak to na výjezdech bývá. Snažíme se si na každý rest vymyslet nějaký výlet, protože v Margalef není zrovna co dělat. Pár zajímavostí v okolí je, jen kdyby ke všem nevedly ty pitomé serpentiny… První rest day vyplňujeme kulturní návštěvou Tarragony a okolí. Nejprve jedeme na pěkné místo s názvem Illot del Torn, což je skalní útes s pozůstatky kamenné obranné věže. V Tarragoně navštívíme amfiteátr, katedrálu a vše zakončíme obědem v restauraci na náměstí.

Jeden z dalších restů strávíme vesměs po hospodách v propršené Siuraně. Chvílemi je tak hnusně, že se ani nedá jít do sektorů. Obecně nám na podzimní Španělsko docela dost pršelo a vlastně celé počasí bylo podivné. Byla kosa, prádelna, vedro, déšť…asi všechno co jsme si nepřáli.

Stereotyp lezeckých dní naruší jen persona světového lezeckého významu. Křičí stejně jako na videích, vypadá stejně jako na videích a stejně vám to ze začátku připadá neuvěřitelné. Chris Sharma… sice v cestě jiné obtížnosti, ale alespoň ve stejném sektoru…! Vidět ho lézt projekt Perfecto Mundo za 9b+ byl fakt zážitek. Čumíme s otevřenou pusou, po čem tam jako v tom obrovském převisu leze??? Nakonec nás ale potěšil a ukázal, že je taky jen člověk, když se chytal expresek stejně jako my slabí sráči? Viz článek a video, jako že nekecáme - ODKAZ ZDE.

zátiší v siuranské hospůdce

Bruno s Předsedou za svůj týden pobytu stihnou vyzkoušet také kolmé stěny v Siuraně, které je okouzlily už při první návštěvě v restu. Po jejich odjezdu nám zbývá ještě týden, který uteče jako voda. Poslední den je vyhlášen lezecký půlden. Brácha si jde sundat ještě jeden pytel, my s Michalem balíme stany a krátce po poledni odjíždíme. V Tarragoně na vlakovém nádraží zanecháváme Vojtěcha vstříc svému osudu na cestě do Valencie. Čeká ho další necelý měsíc lezení v Chulille. Můžeme mu jen závidět. Ve trojko pokračujeme do Barcelony, vracíme auto a modlíme se, aby si borec v půjčovně nevšiml rozbitého zadního světla, které nepřežilo Vojtěchův couvací manévr a čeká nás odlet domů. V Katovicích vystupujeme do totálního smogového shitu … jak jinak by nás ta naše kotlina mohla taky přivítat, že?

Péťa