Kalymnos

28. 9. 2017 – 10. 10. 2017 - Bruno, Peťa K., Janička, Roman

Podzim je tady, dny dovolené máme „naspořeny“, tak hledáme parťáky na něco delšího než jen prodloužený víkend. Leč většina je na tom s dovolenou bídně, a jediný, kdo uvažuje o více než týdnu lezení v kuse, jsou Bruno s Peťou Křístkem. Jenže ti si vyhlídli Kalymnos a tam jsme byli už třikrát, tak jsme chtěli změnu. Stáli jsme před volbou, jestli ve dvou zkusit novou oblast nebo se přidat k těm dvěma. Zhodnotili jsme, že v partě je větší sranda a když začal zvažovat i Ivan, že by si neměl nechat ujít repete po třech letech, kdy nás na Kalymnos „vyvezl“ poprvé, a přidal by se, tentokrát se Zdeničkou, bylo rozhodnuto. Původní plán byl využít nabídky pražské cestovky, která nabízela letenku, včetně ubytování ve studiích v Masouri, ale než jsme se rozhoupali, a Ivan se rozhodl, měli plno. A tak jsme kupovali samostatné letenky z Prahy na Kos (Ivan to má s letenkami jak známo jinak). Žádná „goodprice“ to nebyla, ale co už, jet jsme chtěli. Předpokládali jsme, že s ubytkem nebude problém. Ale tak trochu byl, přeci jen 3 dvoulůžáky ve stejném místě za příznivou cenu sehnat lehce nešlo. Naše oblíbené a již vyzkoušené ubytko v Artemis studio bylo plné. Tak jsme psali na další, která jsme si vytipovali při našich předchozích cestách. Ze všech možností se nakonec rozhodujeme mezi dvěma, které jsou v blízkosti studia Artemis, poslední slovo má Zdenička a tak nakonec, podle ceny vybíráme SAKISS studio, kde se majitel dušuje, že všechna studia mají „realy nice sea-view“ a že budeme „satisfied“ :-).

hostina v Leoexpresu

Asi 14 dnů před odletem přišla nečekaná informace ze SmartWings, že došlo k chybě (rozumějte „prostě přebookovali letadlo“) a že bohužel v let zpátky 9. 10. není místo, takže máme možnost buď letět o den později, tj. 10. 10., nebo let úplně zrušit. Ha, ha, zrušit. To si asi dělají legraci, takže – o den více dovolené a potvrzujeme nový termín odletu. Autem do Prahy jet nechceme, kam potom s ním. SmartWings má odlet brzy ráno, což je trochu oříšek, protože, když připočteme nutné hodiny na odbavení, tak je jasné, že se do Prahy na požadovaný čas ranním vlakem nedostaneme a čeká nás příjezd v noci a přenocování v letištní hale, vlastně stejně jako při prvním letu na Kalymnos. Cenově to vyhrál Leo express, protože pro skupiny 6 osob je výrazná sleva. Nakonec je nejvýhodnější, přestože kupujeme jízdenku jen pro 4. To, když nám do toho nečekaně „háže vidle“ Ivan, který týden před odletem vše skrečuje. Stěhuje se se servisem do nových prostor a nestíhá.

prý jsou řecké ostrovy na prodej, no nekupte to

Cesta po Praze na letiště přináší nečekané potíže. Mají to tam „kluci pražský“ nějaké rozkopané a metro hlavním nádražím pouze projíždí. Bus Leo expresu neměl dostatečný počet míst a varianta turistiky s batohy se zamítá, takže „jako buržousti“ dopředu objednaným taxíkem. Cena 100 Kč na hlavu nám ale připadá velmi vstřícná a v rozpočtu celého výjezdu rozhodně není vyčnívající položkou. Všechno klape na jedničku, byť jsme při zhlédnutí typu vozu a počtu a velikosti našich zavazadel zapochybovali, že to tam „teta řidička“ všechno naloží, ale vyšlo to. A tak jsme před půlnocí na letišti a brzy uléháme. Při odbavení je mírný chaos, protože SmartWings přechází na nějaký nový systém, tak mu nefunguje online check-in, ale nakonec si vystojíme frontu, projdeme odbavením a na čas odletíme.

naše oblíbená plážička

Přílet na Kos a jízdní řád autobusů a trajektu se tentokrát neslučují, takže jsme nuceni vzít taxíka do přístavu a asi hodinu počkat na trajekt. Znalí podmínek hned po otevření pokladny kupujeme lístky, abychom se na trajekt dostali, protože jede jen malý, osobní, a další až za dvě hodiny. A jedeeem. Moře je rozbouřené, tentokrát to opravdu hází a fičí to řádně. Na rychlosti cesty se to neprojeví, a tak za očekávaných cca 40 minut jsme na v Pothii na Kalymnosu. Variantu cesty busem Bruno s Peťou zamítají, takže další taxík. Tentokrát je při pohledu na typu vozu jasné, že zavazadla se do kufru opravdu nevejdou, trčí ven, taxikář však zkušeným pohybem omotá vše nějakým místním „gumicukem“, lehce přivře víko, taky ho připevní šňůrou a kyne neklidnému Brunovi, aby si v pohodě nastoupil. Jeho pochybovačným řečem o tom, jestli to nevypadne, sice taxikář nerozumí, ale i kdyby ano, stejně by mu to bylo jedno ?. Nicméně – nic nevyklopil, a cesta byla v pohodě.

Bruno a 3D lezení v Secret Garden

Tak a jsme TU. Taxík nás vysadil před studiem SAKISS. Kluci zůstávají u zavazadel, my s Předsedou jdeme hledat majitele. Brzy natrefíme na bodrého rozložitého týpka. Nejprve nám chce ukázat náš pokoj - vede nás do horního patra svých apartmánů. Hmm, jde to, něco podobného jako v Artemis, balkon je sice miniaturní, kdeže je naše velká terasa, ale za terasou jsme tu nepřijeli. Říká nám, že klukům ukáže jejich pokoj sám, že je to v pohodě. Zůstáváme tedy chvíli v našem studiu a asi za 10 minut jdeme za klukama. Nemůžeme je najít, na našem patře nejsou, ani v přízemí, obcházíme apartmány z druhé strany, hurá, jsou tady, o další patro níž. Když se podíváme na jejich pokoj, dojde nám řeč. Opravdu „pokojíček, ze kterého přechází zrak“. V té chvíli mě napadlo – ještě, že takový pokoj nenabídli Ivanovi se Zdeničkou, to by byl teda fičák?. Pokoj bez oken, vchod přes terasové dveře. Uvnitř vybavený tím nejnutnějším, možnost větrání nula. Po pravdě, dost jsem se zhrozila a chtěla jsem to s majitelem řešit, ale kluci si otevřeli pivko a svět se jim zdál najednou mnohem hezčí a zhodnotili to slovem „kliiid“. No, tak jo, když to tak chcete. Peťa mu důvěrně začal říkat „chlivek“ a to označení už mu zůstalo a dlužno říct, že daleko k němu neměl. Ale spalo se jim v něm hezky, takže už žádný jiný nechtěli, i když se k nim do pokoje chtěl nastěhovat nezvaný švábí spolubydlící. Peťovo rozhodné „NE“, tady bydlet nebudeš, doplněno razantním hodem pánvičkou, utnulo nejen debaty o bydlení švába v chlivku, ale taky švábí hlavu, howgh. Rada pro ty, kdož byste se chystali do stejného ubytka nebo i jakéhokoli jiného, vždy je třeba chtít „upperfloor“, protože jinak vám hrozí nějaká špeluňka bez oken, oni jsou tam totiž schopni využít k ubytování cokoli.

koza ve větru

Po cestě jsme nějací dobití a tak, věrni zvyku z minulého výjezdu, jdeme si s Předsednikem odpočinout, kluci vyráží na obhlídku. Později odpoledne zjišťujeme, že se toho tady moc od minulé návštěvy nezměnilo, ale slabá zima se podepsala na nedostatku vody. A tak místo ze studánky zadarmo kupujeme vodu v lahvích za EURa. Ale v porovnání s cenou piva, to trochu zdrahlo, je to furt dobrý ?. Ráno zjišťujeme, že v níž položené studánce voda brzy ráno ještě je, tak pár EUR přeci jen ušetříme.

zapomenutá pláž pod Sikati cave

A teď konečně to lezení, za kterým jsme přijeli. Bruno tady byl jen jednou, Peťa vůbec, takže pro ně je téměř vše „pole neorané“, nás, při čtvrtém výjezdu, už jen tak něco nepřekvapí. Autobus na druhý konec ostrova jezdí pořád v nevhodných časech, takže se nedá využít (ráno jede pozdě, odpoledne zpět moc brzy). Zbývá tedy buď šlapat po svých, nebo půjčit skútr. Začínáme klasicky, pěšky, v nejbližším sektoru Poets a Panorama, další den pak Iliada a Odyssey. Žádná velká čísla, rozlézáme se. Po dvou dnech lezení první rest. Kluci si chtějí půjčit skútr, nejlépe hned, tak s nimi jdeme zařídit vše do půjčovny, odkud jsme ho měli posledně. Jsou levní a nic moc neřeší. Kluci nasednou a známým pokynem „firstgas station“ je týpek nasměruje do Panormos na nejbližší benzinku, protože skútry zásadně dostanete skoro na suchu. První jízda je tak vždy adrenalin, jestli dojedete. Večer jdeme pro skútr i my, a tak třetí lezecký vyrážíme všichni společně do krásného sektoru Secret garden. Vyjíždíme brzy, přesto jsme překvapeni, že jsme tady sami. Nerušeného lezení si užíváme skoro celé dopoledne. Njn, předpověď na tento den byla dost špatná, silný vítr. Asi to všechny odradilo. Pravda je, že fičí fest, ale sektor je skoro celý převislý a částečně krytý, tak to moc nevadí. K polednímu nastoupí davy a je po soukromí. Kluci to balí dříve, chtějí se jít ještě vykoupat, tak jim Předsednik radí, jak se dostanou na pláž k sektoru „Beach“, že to stojí za to (Fakt stálo?. Kluci pláž nenašli, a jediné, k čemu po půl hodině chůze došli, byl plácek, na kterém si místní zřídili neschválenou skládku. Asi nemusím říkat, jak potom nadávali a mluvili něco o tom, že nám tak budou ještě někdy něco věřit :-)). My ještě zůstáváme. I když jsme pořádně vymrzlí, ten sektor za to stojí. Čtvrtý lezecký den zamíříme do mého oblíbeného sektoru Ghostkitchen. Krása střídá nádheru. Předsednik tady dává krásnou cestu Ioli za 7a a já si zapisuju svoje první 6b+ PP. Celkový dojem ze sektoru mi tak kazí jen sršní úl, který je blízko nástupu jedné z cest, kterou jdeme. Tyhle bodavé potvůrky opravdu nemám v oblibě. Letos jsou tady hodně aktivní.

sektor Olympic Wall - Crac 7a

Při druhém restu vyrážíme na skútru okolo ostrova. Jsou to známé pohledy, takto jsme ostrov objeli již při minulém výjezdu, tak spíše pozorujeme, co se změnilo. Výhledu jsou stále krásné. Ve Vathi si vyjdeme k několika kapličkám, nafotíme pár fotogenických fotek a jedeme dál. Vracíme se za tmy. Osvětlený Kalymnos je krásný. Pátý lezecký den využíváme půjčených skútrů a vyrážíme pod Olympic Wall, je tam dlouhý nástup, tak je fajn si aspoň cestu pod sektor zkrátit na skútru. Nádherný sektor, všem klukům se daří, a tak padají čísla 7a, 7b, 7b+, jen je tady ve stínu fakt zima, lituju, že jsem si nevzala péřovku. Později odpoledne, když sem přijde slunko, se přesouváme do sektoru Summertime. Šestý lezecký den a sektor Arginonta – zajímavá, do hnědočervena zbarvená skála. Tady se daří zejména Peťovi, já jsem spokojená díky přelezu cesty Koubinos, tak nějak mi přijde, že zrovna cestu tohoto názvu jsem musela přelézt.

Peťa v cestě Sevasti 7b (sektor Iannis)

Třetí rest. Kluci vyráží na turistiku na místní „Lysou Horu“ – po několikahodinovém výstupu a prodírání se křovím po nezřetelné cestě a řečech typu „my jsme objevitelé, tady snad nikdo nikdy nebyl …“ dojdou na vrchol, a tam zjistí, že z opačné strany ostrova vede značená pohodlná cesta, po které proudí téměř davy. Inu, oni to museli udělat po svém. My s Předsednikem volíme odpočinek a procházku ke krásnému kostelíku v Kastri. Další dva lezecké dny jsou už bez skútru. Sedmý lezecký den jdeme do sektoru Spartan Wall a Spartakus, poslední lezecký den pak míříme do sektoru Zeus (a velmi rychle z něj mizíme, fakt divná klasa) a lezecký výjezd jsme zakončili v sektoru Ianis.

i Předsedovi byla zima

Shrnuto: Hodně foukalo, tak, jak žádný výjezd předtím (jen náznak v prvních dnech, když jsme byli na Kalymnosu poprvé), a ve stínu byla prostě zima – teda mně, ale poslední den i Předsednikovi, balil se, do čeho se dalo :-). Jištění bylo mnohem příjemnější díky lezeckým brýlím, které jsme si letos konečně s Předsednikem pořídili, konec bolavého krku za ty peníze stojí. Parta byla početně skromná, leč skvělá, piv bylo vypito spoustu, pivní pyramidu se sice zdokumentovat nepodařilo, protože pan domácí, asi člen nějakého protialkoholického komanda, ji klukům z jejich „chlivku“ těsně před dokončením prostě vyhodil. Taky jsme prokoukli strategii majitele půjčovny skútrů – vždycky hadičkou odebere z nádrže vše, co tam ti, kdož skútr vracejí, nechali. A nechá jen „pár kapek na dně“, právě tak, aby to vyšlo přesně podle jeho rady „firstgas station“. Inu, kdo umí, umí, přijde si tak na pár EUR navíc a má benzin minimálně do mašin celé rodiny.

A ještě něco tady bylo letos nového, frekvence a místo koupání na „naší pláži“. Koupali jsme se nejčastěji ze všech výjezdů. Kdo nás znáte, víte, že my dva s Rominem opravdu k moři nejezdíme kvůli koupání. Ale ty vlny asi udělaly své, nějak nás to tentokrát chytlo, a tak téměř každý den, jsme do těch vln s radostí skočili. Kalymnos je prostě jistota. Je to už skoro jako cesta na Súlov?, taková klasika. Mám to tam ráda, ale přeci jen, už je čas taky objevovat něco nového, aspoň na chvíli. Ale vždy se sem budu moc ráda vracet.

Janče

to jsme my, účastníci zájezdu