Chulilla

9. – 19. 11. 2017 - Víťa, Roman

Nějak mi letos přebývá dovolená, tak je ji potřeba smsluplně využít. Přicházím s myšlenkou nějakého španělského výletu po loňském vzoru. Ale Bratr se letos stěhuje do nového, tak nemůže. Takže to vypadá na jedno auto, Galošovci a Víťa. Galoš později odstupuje skrzeva množství práce. Takže zbýváme s Víťou sami. Což mě lehce znervozňuje, ale co bych se nepostavil výzvě.

Chtěl jsem objevit něco nového a Víťa je z loňska nadšen z Chulilly, kde strávil cca měsíc, tak je brzo jasno. Letenky jsou koupili myslím levně, a auto ještě levněji. Ale on je v tom vždycky nějaký háček, tak se necháme překvapit.

Nikdy jsem do Krakowa neřídil, tak si nejsem cestou zcela jist a Víťa nemá data, takže trochu bloudíme, ale vše v klidu stíháme. Na odbavení nám řeknou, že budeme mít 3 hodiny zpoždění, takže času máme habaděj a z plánovaného dnešního lezení nic nebude. Někde jsem četl o nárocích na odškodné při zpoždění letu. Studuji na netu a vypadá to, pokud s námi Ryanair nevydrbe, tak by z toho mohlo něco kápnout.

V letadle se probouzím přesně nad Dolomity, kde je krásně vidět zasněžené Tre Cime, Tofanu, Marmoladu. Při příletu máme zpoždění tři a třičtvrtě hodiny. Ještě půjčit auto, stáhnout na wifině mapu pro navigaci (bez ní bysme byli v pytli) a můžeme vyrazit hledat decathlon. Zde na rozdíl od loňska mají bomby se závitem a tak můžem v klidu vyrazit cca 60 km do místa určení.

tak tady ... jsme nelezli

Fazol píše, že přijede až v neděli, že jsou v Selle. Takže jdeme hledat místo na spaní. Uléháme pod přehradou, což nebyl ideální tah, neb je tu kosa od vody a slunko nikde, takže stejně ráno přejíždíme na hráz, kde o půl deváté přichází slunce. První den se rozlézáme v sektoru Chorerras, krásné krápníky, černé, větší než malé, ale tak nějak jiné než na Kalymnosu. A všechno čtyřicet metrů, to platí pro všechny sektory tady, což v mém případě znamená, že končím na vytrvalost a sedím i v 6b+. Dnes jsem nevylezl vůbec nic. Po lezení jedem nakoupit do blízkého městečka Villar, kde mají supermarket.

Na parkovišti uvaříme, dáme pivko a přesouváme se na naše nové nocležiště, zašité prašné parkoviště u sběrného dvora, kde je klid. Kouknem na jeden díl Her o trůny a jdem spát. Teploty tu nejsou moc příznivé, a to i když má Víťa nový spacák, který pracuje na svých limitech, takže Víťa nemá hezká slova na adresu prodejce Pekiho.

tohle je naše stinné hřiště

Dny jsou tady jako přes kopírák. Ráno vstanout, vylézt do té zimy, která je mezi 2 a 6 stupni. Sednout do auta, zapnout vyhřívání sedaček, přesunout se na slunce posnídat. A vyrazit do ledničky, kde je celý den stín. Ve skalách jsem mezi prvními a odcházíme poslední. Přesto to jsou 4-6 nálezů. Rozlézt se tu po pár dnech není kde, lehké cesty tu pro mě nejsou. A klasa mi tu moc měkká nepřijde.

nejvíc lezecká fotka výjezdu

V neděli přijíždí Fazol s bandou, kterou stáhl z letiště. Úhrn lezců z Ostravy a okolí čítá 11 rozličných osob. Ve skalách se moc nepotkáváme, neb mají rozum a lezou i na slunci, což Víťa rezolutně odmítá a věnuje se svému projektu za nějakých 8a+. Věnuje tomu opravdu hodně, přelézá to až poslední den. Pro mě letošní sezóna nebyla nijak výrazná, tak se pokouším přelézt 7a a nakonec udolám i jedno 7b, a to jen díky tomu, že v půlce je nohandová police, kde se dávám asi čtvrt hodiny dohromady.

Našich 11 dní uběhlo jako voda. Odlétáme v neděli brzo ráno (6:40), takže po vrácení auta (zdá se, že škrábance slečna při prohlídce v tmavé garáži nenašla, trávíme noc na letišti. Zpoždění se nekoná, takže to bude bez odškodnění :-) Přesun do Česka mimo dálnice, je již jen nutné a dlouhé zlo, které asi za ty ušetřené peníze nestojí.

Hore zdar.

Roman

náš vůz a slunné místo u přehrady, kde snídáme