SK Horolezci Baník Havířov

HOME ČLENOVÉ KONTAKTY HISTORIE - STARÝ WEB

2018

2017

2016

2015

  • STARÝ WEB
  • Sváteční Hohe Wand

    26. 9. - 28. 9. 2016 - Janička, Roman

    Státní svátek 28. 9. za dveřmi, je třeba něco vymyslet. Jen jeden den a vychází na středu. Na víkend špatná předpověď, navíc v práci je toho nad hlavu. Takže bereme jen jeden den volna, a v pondělí večer, po práci, vyrážíme. Je to rychlá akce, všichni, kdo mohli, vyjeli na dýl, takže jen sami dva s Rominem. Prostě romantika :-). Rozhodli jsme se tentokrát pro námi dosud, až na jednu, dvě návštěvy, opomíjenou námi oblast HoheWandu. Vyjíždíme později než obvykle, ale Předsednik jede svižně, a tak i když přebírám na závěrečnou část řízení já, před půlnocí jsme, i díky spolehlivě fungující navigaci, na místě. Už jsme tady byli, takže jedeme na známé parkoviště, rozbalíme spaní vedle auta a téměř okamžitě usínáme.

    Předpověď vyšla, noc je bez kapky vody. Před půl sedmou zastavuje na parkovišti auto. Budíčeeeek. Hlídač parku na nás zhurta spustí, že tady se nesmí kempovat, a rukou máchá k cedulím někde na konci parkoviště a že je třeba jet do kempu nahoře na kopci a zaplatit za nocleh. Jsem rozespalá, němčině jako z kulometu rozumím jen z půlky. Předsednik zachraňuje situaci a anglicky vysvětluje, že jsme přijeli pozdě v noci a cedule si nevšimli. Chlapík nakonec pochopí, že s námi více nepořídí a odjíždí. Ještě chvilku zavíráme oko, ale už nespíme.

    Vstáváme, chystáme snídani, pohoda. Místní volno nemají, a Čechům se sem asi na jeden nechtělo, tak je tady prázdno.Romino má pro dnešní den průvodci vybraných několik vícedélek. Vyrážíme pod stěnu, míjíme dominantu „Skywalk“ a míříme dnes více doprava. Nástup pod stěnu je rychlý, ne tak nalezení nástupu cesty. Mají to ti kluci rakouský špatně značené. Nakonec přeci jen úspěch a nastupujeme. Totenkopfl - Oesterhasi 7- (6+ obl) 190m. Dostávám možnost na prvním konci, tak si to užívám. Hezká cesta. Pro Předsednika žádná čísla, ale já jsem spokojená. Dolů slaňujeme, jede to jako po másle. Času je ještě relativně dost, rádi bychom další pěknou vícedélku. Ale to značení … Bloumáme pod skalami a snažíme se najít záchytný bod, abychom to, co vidíme v průvodci, přenesli do reálu. Marnost. Nevíme, kde podle průvodce jsme. Na skále žádný název cesty, asi si to tady místní hlídají. Jen pár barevných kamenů. Asi nějaký význam mají, ale jen pro znalé. Když už couráme hodinu, Romino se zastaví pod cestou, co vypadá, alespoň v první délce, schůdně, a jdeme na to, na „blint“. Což o to, nahoru je to dobré. Ale už od začátku je jasné, že to celé dolézt nestihneme. Po pěti délkách se začínáme rozhlížet, kudy dolů. Přidáváme další dvě délky, konečně se zdá, že tady by to šlo. Nachystáno na slanění, Romino jede. Douho je ticho, lano je pořád nebezpečně napnuté. Když se uvolní, jedu. Rozhlížím se kolem a vidím jen nýty. První stahování lana. Drhne to a chvíli to vypadá, že ho nestáhneme, společnými silami a maximálním úsilím se to nakonec podaří. Adrenalin. Nýty, nýty, nýty. Takže mylona a doufat, že z ní to vezmeme až na zem. Jsem vyslána jako první, ypadá to, že mě má Předsednik opravdu rád?. Klapne to, jsem dole, za chvíli za mnou i Romino. Sbalit a k autu. Až doma, po důkladném zkoumání průvodce, s jistou mírou odhadu i štěstí, se podaří zjistit, co jsme vlastně lezli. Draschgrat 4-5.

    Je jasné, že na parkovišti už další noc spát nemůžeme. Do placeného kempu se nám nechce. Tak začíná peripetie v hledání místa na spaní. Nejprve vyjíždíme směrem dál nahoru, nad park. Všude zákaz stání nebo placená parkoviště, pak to obracíme směrem dolů, do údolí. Když žádné vhodné místo neobjevíme ani po hodině, zavelím, že se vracíme na parkoviště v kopci. Předsednik sice brblal, ale nakonec to přeci jen otočil zase opačným směrem. Nakonec za tmy dorazíme na parkoviště, kde jsme chtěli zůstat už na začátku, kde jsme před hodinou začali. Vypadá to jako parkoviště-kemp, ale nikde nikdo, tak si pochvalujeme, jak jsme to dobře vymysleli. Přes den to bylo na tričko, teď vytahujeme péřovky. A konečně vaříme, hlad mám už jako herec. Spaní vedle auta dnes raději riskovat nechceme, tak poprvé zkoušíme lůžkovou úpravu našeho Forda. Je to luxus :-). Ráno vstáváme brzy, ale hlídač ještě dříve. Přeci jen to parkoviště není opuštěné. Kohopak nevidíme, je to náš „starý známý“ z prvního rána. A tak je jasné, že mu neunikneme, prostě osud. Na mysl mi přichází film „Na vlastní nebezpečí“ a motiv s placením permitu za člun. Zaplatíme parkovné v ceně kempovného, protože auto berou jako stan, a sjíždíme na spodní parkoviště, kde jsme spali první noc. Je jasné, že tady prostě spaní na divoko nepůjde, a když kemp, tak raději ten spodní, kde za stejnou cenu jako nahoře, kde jsou jen záchody, máte i sprchu.

    Pohodová snídaně a rychle pod skály. Nástup je rychlý. Tentokrát polezeme přímo pod „Skywalkem“. Sonnenuhrpfeiler 7 (6-A0) 200m. Vypadá to, že cestu jsme trefili. První délku začínám já. Špatně čtu skálu, spojím dvě délky a je z toho neplánovaný štand pod štandem, lano vyšlo na doraz. Když za mnou doleze Romino, zjištujeme, že jsme v jiné cestě - Smoky Joki 6- (5A0) 230m, než jsme chtěli, a že té naší vybrané je o délku před námi jiná, německy mluvící, dvojka, kterou jsme potkali dole na parkovišti. Těžká délka, chlapci nacvičují. Nejprve zkouší jeden, nejde to, dolů, druhý, nejde to, dolů, tak zase první. Když ani po 15 minutách nejsou o nic dál než na začátku, je jasné, že nemá smysl čekat. Rozhodneme se pro sousední cestu. Inu, výživné to bylo. Dvě délky jsou tak vzdušné, že jsem skoro nedýchala a pak délka s místem za 7. Ještě, že se to dalo háknout, jinak tam asi visím jako špinavé prádlo dlouho, dlouho. Poslední délku jdu znovu na prvním. Tak aspoň jsem si spravila chuť. Dolů tentokrát na botách. Trochu cestou dolů zakufrujeme, a když už pod námi cesta končí a dál to jde jen s křídly, škrábeme se zase nahoru. Podruhé už to trefujeme. Nad parkovištěm se rozdělíme, Romino jde vyzvednout věci pod nástup, já už k autu. Něco pojíst a hurá domů.

    Pěkné dva dny, počasí vyšlo, jen ty cesty jsou tady ta nějak divně značené – neznačené. Chtělo by to vylepšit. Ale celkově to bylo fajn, pro Předsednika sice žádné hifi, ale tak pro změnu, a trochu relaxu, proč ne ?. Tak třeba zase někdy …

    Janička

    HOME

    webdesign - Roman Kubiena 2017