Jak už to bývá, Moraváci jsou dítka neposedná a tak se část Havířovského oddílu rozhodla cestovat za skalami do zahraničí. Pro změnu, vlastně jako obvykle, jsme si vybrali naše mírumilovné a laskavé Slovensko. U nás v hospodě jsme se domluvili, kam že to vlastně pojedeme a nakonec padl los na Predhorie a Sulovské skály. A jak se domluvilo tak se i stalo a v neděli večer jsme vyrazili za dobrodružstvím. První velký zážitek nás čekal ještě před odjezdem z Havířova, neboť naskládat všechny naše věci do malé stodvacítky je velmi heroický výkon, ale i taková věc se dá zvládnout bez větší újmy na zdraví. A tak jsme konečně vyjeli směr Jablunkov, Čadca, Žilina a pak už jen samé pidi vesničky, kterýma projíždět je jedna báseň a zabloudit je nemožné J, neboť jak praví klasik „tady tudy, tudy tady“. Po nádherném bloudění jsme nakonec dorazili na místo určení, tedy: „Welcome to Predhorie“. Vlevo u slamníku brzda, smyk, vše vyložit, postavit stan, tedy náš hangár a nakonec si popřát pěknou dobrou noc.

Druhý den, brzy po ránu (něco kolem desáté) se hrabeme ze spacáků a rozlepujeme naše utahané oči, abychom zjistili, kde že to vlastně jsme. Po malém osvěžení a umytí našich krásných tváří se rozhlížíme po okolí a zjišťujeme, že nepořádek na louce si v ničem nezadá se zapadlou uličkou někde v „nju jorku“. Nepřijeli jsme ale hodnotit výši autority místních ochránců přírody a tak po ranní kávičce a trošce toho jídla konečně vyrážíme do krásných vápencových skal. Jakožto nejbystřejší z celé naší skupiny jsem se ujal vůdcovství a s průvodcem v ruce jsem své kolegy vedl po cestě proti proudu potoka. Asi po dvaceti minutách jsem usoudil, že jdeme špatným směrem a tak jsem navrhnul návrat. Prošli jsme kolem stanu a sešli k rozcestí. Tam mi byl průvodce zabaven, byl jsem degradován na pouhého pěšáka a počastován několika nevhodnými slovy. Poté jsme se opět vydali proti proudu potoka. (Hoši nejspíš nepochopili, že jsem to dělal pro jejich dobro. Chtěl jsem, aby poznali krásu zdejší krajiny a trochu se po ránu zahřáli.) Ale konec dobrý všechno dobré a tak dorážíme s mírným zpožděním ke stěně jménem „Bronzová“, na kterou se velmi těšili mí dva kolegové, prý „konečně lezení dle jejich gusta“ a tak jsou v mžiku převlečení a už rozehřívají ty ztvrdlé klouby, zkrácené šlachy a všechno to ostatní. Oči jim jen září a sliny tečou po bradě.

Stěna je to opravdu krásná. Jde o lezení v obtížnosti 6- a výš s jištěním asi co dva metry. Tak jsem se tedy taky zahřál (díky bohu za „džima bíma“) a se svým bráchou jsme se do toho pustili. Na rozlezení jedna „šestmínuska“ a pak už svištěla jedna cesta za druhou, no prostě paráda. Krásné lezení v pevné a členité skále, na vápno kupodivu nevyklouzané. Po celodenním lezení a především po celkové únavě se vracíme zpět do našeho base campu, kde nás vítá naše krásné modro oranžové áčko, které je průvodcem po našich cestách i necestách. Dáváme oběd, večeři, svačinku nebo tak něco, zkrátka plníme břicha vším co je po ruce (bacha na prsty J bez těch se prý neleze) a poté na chvíli přemýšlíme nad nesmrtelností chrousta. Pak jedna partička pokru a nakonec spánek spravedlivých horolezců, kteří usínají s maglajzem na rukou a úsměvem na rtech.

Po ránu zjišťujeme, že v noci trochu pršelo, ale nás přece pár kapek nerozhodí a tak plni elánu vyrážíme opět stejným směrem jako den předtím, ovšem tentokrát bez zbytečného návratu. A znovu stojíme, sice po ukrutném boji se strmým kopcem, pod skalami. Dorazili jsme ke skále jménem „Zlatá“ a opět záchvat šílenství (či snad lezení J ), který mohou znát jen horololezci, lezci a jiná společná havět, která patří k tomuto sportu. Mojí dva kolegové si vyhlédli krásnou cestu jménem „Barborkin úsmev ” za 7+ a já zdálky volám “pánové trochu tvrdý oříšek na rozlezení” (po pravdě jsem volal něco jiného, ale to neprošlo censurou), ale nehledíc na má slova okamžitě nalezli do cesty, pějíc chválu na tuto krásnou linii. Prý když to vyleze Saša Holková (slovenská horolezkyně viz. internet) tak proč ne my, ovšem to chlapci nevěděli, že milá Saša leze 10-. Ale nakonec jsem ji vylezl taky a musím přiznat, že cesta to nebyla špatná. Ovšem i jiné cesty byly krásné. Jen to počasí nás pořád ještě nemá rádo a tak po pár hodinách utíkáme po cestě zpátky do base campu celí promočení, špinaví a naštvaní, ale aspoň spokojeni s tím co jsme vylezli. A opět plníme břicha a dokonce to zapíjíme jedním litrem vína snad odkudsi z Pálavy. Koštujíc lahodný jihomoravský mok a hrajíc naši oblíbenou karetní hru na nás opět padá únava a tak uleháme do našich pytlů a odebíráme se do říše snů.

Ráno nas ovšem čeká nemilé překvapení a tím je všudypřítomné mokro, vlhko a na nebi jedna velká deka, ze které se musí zaručeně spustit minimálně stoletá voda. A tak po schůzi nováčkovského týmu volíme ústup na o čtyřicet kilometrů severněji ležící Sulov. Rutinní věc jako balení stanu a úklid kolem zvládáme během půl hodiny a vyrážíme. Deka na nebi nás sleduje ať jedeme kamkoliv a jakýmkoliv směrem, ale nakonec jí ujíždíme a dostáváme se do lezeckého ráje jménem Sulovské skály. Vjezd do vesnice je s ovacemi přijat dvěma nováčky, jelikož zde nikdy nebyli a tak zase budu muset čistit potahy a mýt okna, protože slintali blahem nad tou krásou. Po příjezdu do kempu jsme opět velmi rychle rozbalili áčko, vyházeli věci z auta a hurá, jde se nato.

Jeden z nás zdatných nováčků byl však zaskočen délkou cesty ke skalám a tak celou cestu fučel jak „sentinel” a nadával jak se jen dalo, ale i přesto jsme dorazili k těm nádherným slepencovým věžím a dali se do díla. Kolegu, toho fučícího, jsme poslali do sulovské klasiky “Schody do neba 7- ” a tak jsme si na náš účet vyslechli nádherný soubor nadávek a jiných milých slov nám horolezcům tak známých, jako třeba: „co tady sakra dělám, vždyť sem moh sedět někde v hospě ”, ale konec dobrý všechno dobré a cesta byla překonána. Poté jsme přecházeli mezi věžemi a předháněli se kdo půjde tamtu a kdo támhletu cestu. Já si vybral “Viagru 7/7+”, cestu silovou a vytrvalostní a po dvou AF přelezech jsem nakonec cestu zdolal RP a tak si splnil slib z minula. Mezitím se naši dva kolegové trhli a šli bouchat něco na “Tabuli”, což je jedna ze stěn na Sulově. Ovšem jako obvykle všechno krásné končí a my opět utíkáme do base campu, protože blesky na obloze vyvádějí jako kdyby vypukla třetí světová. Kolegové taktéž utekli, takže jsme se sešli ve stanu a opět se cpali k prasknutí našima polívkama “Vifuň” a ruznýma konzervama. Večer, když přestalo pršet, jsem si řekl, že se vydám s foťákem na obhlídku Sulova a na otázku kdo jde se mnou se ozvalo jen nějeké zabručení, ale nakonec jsme přece jen vyrazili ve dvou. Ovšem po hodině se razantně změnilo počasí a ne zrovna k lepšímu a taky se začalo stmívat (ono vyrazit ve čtvrt na osm večer není zrovna ideální). Těžkosti však ještě měli přijít, protože jsme stratili směr a náš orientační smysl byl tam kde končí naše potrava, takže jsme si řekli „čelem vzad a úprkem prk” a zaplať pánbů jsme dorazili v pořádku. No a ti ve stanu, ti o nás neměli sebemenší strach, lumpové jedni. Před spaním ještě partička pokru, no a nakonec zase ten nádherný spánek po plně prožitém dni.

Další den proběhl opět ve znamení lezení, ovšem pro některé to lezení znamenalo vylézt pouze dvě cesty, poněvadž se zase přihnal starý známý kamarád nečas a zasypal nás dokonce i kroupama.

Poslední den na Sulovských skalách vyšel tak jak si jej představují všichni horolezci - sluníčko, sucho, ptáci řvou, kytky smrdí. Malá snídaně, sbalit věci a hurá do skal. Do kopce jsme vyběhli dokonce bez nadávek a bez fučení a u Veže nad ohniskom jsme se dohodli, že zůstaneme na Tabuli. Jeden lezl šestplus druhý zase sedmmínus, na prvním konci jsme se hezky střídali, lezli a padali a byli nadmíru spokojeni s tím jak se naše nováčkovské lezení posunulo o pěkný krok kupředu. Ovšem protože byl den odjezdu, museli jsme kolem čtvrté hodiny odpolední dát sbohem krásným slepencovým sklalám a jít zpátky do campu. No a o dvě hodiny později jsme už seděli v naší stodvacítce a řítili se směrem domů. Vtom však padl úžasný nápad udělat si prohlídku Višňového, nebo-li nejtěšší lezecké oblasti Slovenska.

A tak si to ženeme, bohužel pouhých osmdesát, směr Žilina, obec Porůbka a nakonec Višňové a to vše “on sight”, poněvač je to snad poprvé co jsme někam dojeli bez bloudění. Auto necháváme na parkovišti a pěšky docházíme k tomu úžasnému stropu a koho to nevidíme. Samotná Míša Drlíková se svým přítelem Romanem a buší jednu z těch šílených desítek, u kterých je pro nás záhadou jak se to vlastně leze. A tak se nám naskýtá jedinečná podívaná na to, jak se lezou ty nejobtížnější cesty ve vrcholném podání přední české lezkyně. Krása a ladnost pohybů, to je spojení, které vytváří jedinečnost okamžiku a k tomu parta nováčků stojících pod skálou s otevřenou pusou J. Potom pár prohozených slov s mistry a znovu šup do auta a směr domů, do podolí, do lékárny, dopr… mě se nechce. Ale aspoň nám zůstanou krásné vzpomínky a ty nám přece nikdo nevezme.

Účastníci expedice:  Martin “stará” Stolárik alias řidič

Petr “starý” Ulrich alias navigátor
Petr “Piťu” Stolárik alias vrchní myčka nádobí
Petr “Běršoun” Bierski alias průvodce cest skalních