Lima nás příliš nenadchla, bezútěšná šeď s všudypřítomným smogem nad Babylónem národností i čadících plechových samohybů všech světových značek nás vyprovázela do jedenáct set kilometrů vzdáleného Cuzca- našeho výchozího bodu na cestě do enklávy Machu-Picchu.Loupežnická cena 90 US-doláčů za aerotaxi byla námi šmahem odsouzena coby nekřesťanská a rázně jsme tento způsob dopravy hamižně zavrhli. Za to jsme se zálibně shlédli v pestře pomalované dýmící plechové nádobě na rozpadnutí, vydávající se honosně za špičkový autobus peruánské expresní linky, jenž už měl dle našeho střízlivého odhadu nejmíň dvacet let po sezóně, a jistě by byl ozdobou každého muzea i kovošrotu. Velkomyslně jsme přehlédli rozbitá okna, dveře či pneumatiky bez vzorku a zajásali hlavně nad cenou jízdenky a kupodivu fungujícím videorekordérem. Rozdíl v ceně jízdenek byl pak úspěšně zkapalněn za laciné produkty peruánského lihovarnictví. Evidentně zfetovaný řidič mdlého rozumu, jehož zjev byl věrným obrazem vlastního stroje, nás měl za mnohem jedlejší obnos přepravit v čase rekordním i na peruánské poměry do centra bývalé incké říše ve výšce téměř 3500 m.n.m.

Studium časového harmonogramu jízdy této kovové nádhery skýtalo netušené povyražení na duchu i těle, neboť na dotaz, kdy že tam dorazíme, ospalý ouřada v kase zahučel: ..."maňana, maňana seňor". Přeloženo volně do naší mateřštiny jsme pochopili, že zřejmě pozítří, když to ovšem přežijeme. Kolorit ze směsky nevábně vyhlížejících domorodců nám měl dělat společnost mezi hromadami shnilých brambor, kukuřice a zavazadel podezřelého vzhledu, obsahu i odéru.

Jak se plnily útroby autobusu zástupci potomků hrdých Inků, klesala, aniž bychom byli rasisté, postupně uvnitř naše nálada i obsah kyslíku. Poté, co bylo prokazatelně prodáno každé sedadlo nejmíň pětkrát a vehikl připomínal spíš i podle zápachu konzervu sardinek, poklesly jeho nápravy se zoufalým zasténáním téměř až na zem a pérování vraku se tak stalo nadbytečným luxusem. Užasle a nechápavě jsme sledovali promaštěná ponča a vrstvy neuvěřitelně špinavých a známými cizopasníky obsahujících dek, do kterých v nastávajícím odpoledním žáru, pro nás nepochopitelně, halili svá, bůh ví, kdy naposledy mytá těla naši indiánští přátelé, a to nejlépe ve dvou i třech vrstvách. My sami se spokojili, jak se mnohem později ukázalo, osudově, vesměs pouze s trenýrkami a tílky- jediným oděvem, který nám připadal v té pekelné výhni jakž takž snesitelným. Lehkomyslně jsme se vzdali teplých svršků ve svých batozích, ostatně už nepřístupných pod hromadami přepravovaných tlejících zemědělských produktů.

Když konečně zarostlé a značně páchnoucí individuum za volantem vystřízlivělo, a probralo se tak z letargie, nacpalo si ústa další várkou koky, vyžduchlo ze dveří přebytečná svíjející se těla a přinutilo kovovou obludu s nepředstavitelným nervy i uši drásajícím rámusem vyrazit kupředu-vstříc Cuzcu přes náhorní planiny Altiplana.

O zpestření programu se hned na začátku naší pouti, spolu s videem bez zvuku, postaral zástupce domácí tržní ekonomiky, v podobě 12-ti leté podnikatelské naděje. Zástěrka jeho domnělé dobročinnosti- rozdané kyselé bonbóny-byla vykoupena opět částí obsahu našich portmonek, který jsme oželeli v bláhové naději zisku coby výhry, která slibovala návrat nemalého jízdného. Po-té, co nás slaboduché takto mazaně zkásnul, vysekl předpisové pukrle a za jízdy s poděkováním a přáním šťastné cesty zanechal nás, nic nechápající, zkoprnělou českou výpravu, a opustil předem otevřenými dveřmi autobus i s našimi ubohými penězi. Šikovný chlapec, být to na Bahamách, hádal bych na potomka Viktora Koženého.Ten se určitě ve světě neztratí. Vzali jsme to i tentokrát sportovně jako další daň vlastní naivitě a pro našince stěží překonatelné jazykové bariéře. Užitečná zkušenost, která se jistě může našim rádo by podnikajícím loupežníkům v česku výborně hodit.

Vzduch uvnitř by se dal krájet. Pohyb stroje ve stoupání stěží překročil čtyřicítku a ohořelé vraky aut, dole ve stametrových srázech pod námi, stěží připouštěly rychlost větší. Nicméně to nezabránilo snaze našeho novodobého charóna se nám za mocného troubení předvádět a říznout v občasném klesání četné serpentiny rychlostí, která určitě nepřidala humoru nám ani pochybným brzdám sténajícího monstra. Od radosti při pohledu na naše popelavé tváře vyplivl z okna přebytek koky, vycenil na nás své zahnědlé špičáky, a přidal ještě více na agresivitě jízdy. Protijedoucí kolegy míjel v oblacích prachu zásadně na milimetry těsně za hurónského řevu a na adresu nešťastníka, jemuž spílal ve španělštině jeho rodným dialektem, pronesl dvanáct škaredých, nespisovných slov a ani jednou se neopakoval. Slabé povahy, pokud rovnou nezkolabovaly z nesnesitelného vedra, zoufale předstíraly spánek, ne nepodobný mdlobám. Ti otrlejší, vydatně posilněni lacinými lihovými produkty peruánských kaktusů, se výtečně bavili na jejich účet vyprávěním zaručeně pravdivých historek o bandách horských lupičů, přepadávajících s oblibou právě tyto autobusy.

Téměř najednou se setmělo. Šofér, nebo to co se za něj vydávalo uznal, konečně po hodině jízdy v absolutní tmě, že je čas rozsvítit jediné fungující dálkové světlo a my mohli shlédnout dokonalou scenérii bezútěšné pouště, připomínající měsíční krajinu jako ve špatném scifi filmu. V dálce jsme uzřeli polorozpadlou chatrč s exkluzivním názvem "Restorante Turistico". Naše archa přistála v oblacích prachu unaveně u šrotiště podobných oblud a vyplivla na chvíli před ratejnou svůj obsah do mrazivé noci. Zvětřili jsme hned neplechu a tiše záviděli domorodým spolucestujícím poprvé jejich nelibě páchnoucí svršky.

Tichá dohoda přepravních společností s majiteli těchto luxusních občerstvovaček ulehčila opět značně našim peněženkám. Přes strašný zápach, linoucí se ze začazených kuchyňských kotlů s nevábným obsahem, vtrhly hordy cestujících dovnitř, a během deseti minut jako kobylky zlikvidovali bezohledně veškerý dostupný pokrm a nebrali přitom na nás žádný ohled. Obavy s nejistého obsahu nabízených poživatin jsme zaplašili vzpomínkou na naše četná exotická očkování spolu s heslem, že hlad je nejlepší kuchař, a kdo zaváhá....... Hlad ostudně zvítězil nad rozumem a my vypaběrkovali zbytky z hrnců s podezřele vyhlížejícími, jako peklo pálícími, ingrediencemi maskujícími dovedně fakt, že si ve skutečnosti pochutnáváme s gustem na rizotu z mutantních morčat.

Po třech pivech, třech panácích kaktusovky a nezbytné dávce koky, se řidič, poté co, vydyndal na hoteliérovi trochu nafty, uráčil zdvihnout, kupodivu hned napoprvé i najít svůj vlastní autobus, a vyrazit s námi za dalším šíleným dobrodružstvím. Jak se ubohá mašina z posledních sil dýchavičně plahočila na vrchol čtyřtisícového sedla, tak klesala v la nás šílenec za volantem svrhne do propasti, nebo zda nás nechá zmrznout. Stejně to, tak jako tak, nemůžeme přežít. Nemaje přístup ke svým teplým svrškům, tuhly nám mrazem v našem spartánském oblečení jak rysy ve tvářích, tak doslovně i krev v žilách. Zbývajících ještě asi šest hodin mrazivé anabáze probíhalo v neskutečném utrpení naší polonahé výpravy. Zlověstná atmosféra potemnělého autobusu, jež se jako přízrak řítil, dle nás pravděpodobně již nikým neřízen, osaměle v jakési obludné časové smyčce do neznáma, vstříc jisté záhubě, připomínala horror jako střižený od Hitchcoca.

S tichým zoufalstvím v očích, čtrnáct horolezců odložilo všechny zábrany, hledaje u zakuklených indiánů obojího pohlaví poslední zbytky živočišného tepla. I zapřísáhlí ateisté se začali tiše modlit a prosit boha za odpuštění všech pozemských hříchů. Každý se loučil, aspoň v duchu, se svými drahými a rodinami. Ve stakatu drkotajících zubů a svalového třesu proklínali jsme nahlas celé Peru a na hlavu bezohledného řidiče se snášely nehezké výrazy ve všech nám známých řečech, které nás napadly. Ti slabší potají loupeživě pokukovali po tolik zavrhovaných pončech a nevoňavých dekách našich indiánských amigos. Kapitán za volantem však ani nehnul brvou a dál udržoval konstantní plíživou rychlost. Chtěje si zřejmě u nás šplhnout a potlačit tak v zárodku vzpouru s mezinárodní zápletkou, obávaje se po právu za svůj výkon o vlastní zdraví, rozhodl se pozdvihnout nám morál a dopřát nám krapet povyražení. Pustil nám na videu asi po šesté bez zvuku stejný film a žvanec koky zaměnil tentokrát za ohavně páchnoucí cigáro a naplnil tak během chvilky vnitřek našeho mražáku příšerným zápachem spálené kukuřičné natě.

Na vrcholu čtyřtisícového průsmyku v záplavách čerstvého prachového sněhu a ledovém vichru dostoupila naše muka vrcholu. Odhad vnitřní teploty, dle sílící vrstvy ledu na oknech na mínus deset stupňů, byl jistě velmi střízlivý. Eskymáci ve svých iglů musejí mít větší pohodu. Každá minuta cesty ze sedla dolů, do sluncem prohřátého Cuzca, se táhla jako hodina. Netrpělivě jsme sledovali úbytek námrazy na oknech s prvními paprsky životadárného slunce.

Do Cuzca, kde nás čekala bohatýrská snídaně a teplé svršky z našich zavazadel, která jen zázrakem v tom mumraji nezmizela i s četnými peruánskými nenechavci, jsme dorazili v kryogenním stavu s příznaky oboustranného zánětu plic. Děkovali jsme všem indiánským bohům, že nám dopřáli to utrpení přežít. Vykutálený kormidelník našeho křižníku, když nás takto zubožené viděl, neponechal raději nic náhodě, a pro jistotu hned po příjezdu opustil palubu a rychle zmizel, ponechavši svého plechového miláčka i nás bez rozloučení vlastnímu osudu.

Tak jako vše krásné, tak i nepříjemné zážitky musí někdy končit. Něco nového však zase někde na nás čeká a znovu něco neméně působivého začíná. Cuzco a naše eskymácká zkušenost je už minulostí. Před námi je další cíl tajemné Machu-Picchu, ale to už je další úplně jiný příběh.

Petr K.