Etika v horolezectví

ŠTULPA Miloslav a kol.

HO LOKO BRNO
1997

Úvodem.

Toto kapitola i když ukazuje zejména na negativní stránky provádění horolezectví, neříká a netvrdí - že vše je špatné. Chce, ale zdůraznit, že je již nutno se danou problematikou zaobírat.

Předkládané téma pro oblast horolezectví doposud nikde nebylo zpracováno, nikdo se touto problematikou nezabýval a autorovi není známo, že by i v jiných příbuzných sportech se někdo tuto problematiku zabýval. Částečně se tato problematika objevuje v kontaktu s pracovníky ochrany přírody, v kontaktu převážně negativním, kdy v široké horolezecké veřejnosti převládá názor, že tito pracovníci nám brání v našem oblíbeném sportu. Tedy, je zapotřebí se vžít do situace z hlediska přírody a pochopit složitost problému i z té druhé strany.

Do přírody jezdit a tam lézt bychom měli pro estetické zážitky. Chápat život ve všech souvislostech a přijít jak na to kam vývoj spěje. Vývoj spěje (v této oblasti), ať s ním souhlasíme nebo nikoliv směrem, který snad lze vyjádřit větou: - Trénovat mohu v tělocvičně, výkony dělat na závodech, ale do přírody budu jezdit za estetickými zážitky (jde o to, abychom tento vývoj kvalitně řídili - optimistická varianta).

Jiná - pesimistická alternativa zní: Postupné uzavírání skalních oblastí - vytěsňování horolezců nejen z NP, CHKO, ale také z dalších místních lokalit.

Ale je přece i náš zájem, abychom my součastníci předali skály, horolezecké oddíly a prostředí tohoto sportu v kvalitním stavu našim budoucím generacím.

Kořeny etiky lze hledat ve vztahu k přírodě a ve sportovní cti. Proto se záhy vyvinula pravidla, byla nepsaná, předávala se jen ústní tradicí, později písemně vydaná. Byla přesto minimálně porušovaná, bylo sportovní ctí je dobrovolně respektovat. Pravidla vymezila technické prostředky a styl lezení, stala se podstatou.tohoto sportu. Pravidla, jejich vývoj, postupně formulovala i vývoj jednotlivých forem horolezectví. Další rozvoj sportovního lezení, velký příliv nových zájemců si vynucuje postupné zpřísňování pravidel. Jen další vývoj a uplatňování pravidel a to do oblastí nejen čistě lezeckých může čelit degradaci etiky lezení a devastaci přírodního prostředí, tedy nejen skal. Vývoj posledních let vyžaduje další novelizace, uplatnění v dalších oblastech a lokalitách. Základní duch pravidel musí zůstávat stále stejný:

Obtíže výstupu překonávej vlastní duševní a fyzickou silou a lezeckým uměním. Respektuj a šetři skálu a chraň přírodní prostředí, aby bylo zachováno budoucím generacím. Odměnou Ti budou nezapomenutelné zážitky a vědomí ctnosti, bez níž nemůže být nic dobrého.

Na předcházejících závěrech chci ukázat, že je nutno se danou problematikou zabývat, a že toto je pouze jedna stránka daného tématu, která se týká vztahu k přírodě. Obdobných témat a oblastí k zamyšlení je v této kapitole "Etika a kultura v horolezectví" podáno více. Více k zamyšlení, k projednání a následnému určení "pravidel hry" včetně možných, případných sankcí.

Jak již bylo uvedeno, dané téma není doposud zpracováno, nejsou známy zkušenosti ze širokého pléna horolezecké veřejnosti. Je pravdou, že osobnost od osobnosti, dále region od regionu může mít zcela odlišné názory a zkušenosti - to je dáno specifiky skalních oblastí, regionálního zájmu o tento sport, a také tradicemi - to vše také v závislosti na konkrétních, součastných vůdčích osobnostech v tomto sportu. Zde bych také rád podotknul, že k danému je nejhodnotnější vyjádření těch, kteří mají velké zkušenosti, kteří mohou vývoj posoudit v čase, i když nelze podceňovat názor mladého třeba i špičkového lezce který leze jeden nebo dva, tři, roky.

Nejsem si jist zda dané téma patří do učebnice instruktorů, jelikož učebnice má poskytovat jednoznačné závěry pro výuku. Ale přesto, v této fázi se o zařazení přimlouvám, aby tyto podklady byly použity více k zamyšlení, k analýzám u instruktorů, k závěrům ze strany předsednictva ČHS které má řídit a určovat směry vývoje daného sportu. Předsednictvo má v současnosti úlohu nesnadnou a na všech úsecích své práce má co dohánět a napravovat. Práce předsednictva a dalších orgánů až na úroveň oddílů je vesměs dobrovolná, neplacená - tedy se neslučuje s proklamovanými principy tržního hospodářství - zde ve sportu tedy takový princip neplatí a každou činnost, která se koná pro dobro věci, pro vyšší úroveň členstva (a nejen v oblasti tohoto tématu) bychom měli umět ocenit i jinými způsoby.

Bylo by zřejmě ještě předčasné předkládané materiály dát k široké diskusi, zejména mladým lezcům (zde by zřejmě vyvolali negativní polemiku) - navrhuji jejich použití v rámci školení metodických pracovníků (pro které zejména vznikla), následně pro závěry a vznik pravidel, pravomocí správců skal atd. vše pod velkou autoritou vrcholných orgánů ČHS. Časem jistě tyto materiály, toto téma dozná určitou úpravu.

2. Trocha porovnání z historie a současnosti čs. horolezectví

Tak jako v hospodářské činnosti podnikové sféry se prosazuje termín podniková kultura - tak by se také obdobné - sportovní kultura a etika - měla prosazovat ve všech sportovních oddílech a odvětví. Zde to znamená: týmová práce, samořízení, somoorganizování, ale také ctění formálních a neformálních vazeb mezi jednotlivci, organizacemi a vzájemně mezi sebou - to vše při respektování demokratických vztahů mezi jednotlivci a také ve vedení oddílů, svazů. Prosazovaný individualizmus překotně zaváděného tržního hospodářství tomuto v současných našich podmínkách přiliž nepřeje jak v podnicích, tak ve sportu. Ale pokud se podíváme do alpských zemí, opak je pravdou, je zde sportovní život ve spolcích a také individualismus při vzájemném se respektování, při respektování psaných i nepsaných pravidel, kdy dané slovo platí, kdy jedinec nerespektující vžitou kulturu ve svém chování se sám vylučuje z daného prostředí.

V našich podmínkách (i když částečně z hlediska historie svého vzniku), se nejlépe tento moderní přístup podařilo vystihnout slovenským horolezcům ve významu horolezeckého hesla, které se přeneslo do názvu jejich organizace. Tedy v heslu, v názvu organizace IAMES je skryto:

INTERNACIONALISMUS, ALPINISMUS, MORALITA, ENTUIASMUS, SOLIDARITA

Názvy vystihují filosofický přístup k horolezectví (alpinismu), v těch oblastech, které nás stále i současnosti tíží, včetně spolupráce na mezinárodní úrovni. Ale tíží nás i další věci, které v době vzniku IAMESu nebyly problémem, neboť horolezectvím se zabývala poměrně malá skupina osob (a v rámci Československa se téměř všichni znali) s vyšším vzděláním, tedy převážně s vyšší morálkou a kulturou atd.

Z daného je vidět, že tedy nic objevného na světě nebylo vymyšleno, ale je nutné čas od času se vracet k tomu, co již bylo pozapomenuto, dané aktualizovat na současné podmínky. V předchozích horolezeckých generacích byl člověk - zvaný horolezec - takový který nejen zvládal horolezeckou techniku (o které bylo již napsáno velké množství publikací), ale také měl morální vlastnosti (které byly považovány za samozřejmost) - o kterých se přiliž nepsalo - toto pramenilo zejména z typu lidí které se tomuto sportu věnovali.

Tedy mezi tradiční vlastnosti lze zařadit:

Kolektivizmus se vzájemnou solidaritou (pomocí a přátelstvím) na laně. v kontrastu s častou současností - příklad: Po těžkém úrazu (pádu na záda) prvolezce, členové z tohoto kolektivu bez zájmu zraněného překračují aby mohli nastoupit do horo cesty. Až na zákrok lezců z cizího oddílu přivolají sanitku, ale do příjezdu se cizí starají o zraněného.

Přirozenou inteligenci, cit a vyjadřování - jejíž výsledkem je kulturní chování horolezce. v kontrastu s častou současností - příklad: Nevkusné názvy cest. Vyjadřování a články v periodickém i občasném horolezeckém tisku, (kdy redaktorovi dané nevadí - hlavně že má komerční odběr), na přednáškách a také v poslední době na WWW stránkách - ke kterým by bylo záhodné opatřit překlady a zeptat se zda vůbec autoři ovládají svůj mateřský jazyk a jaké mají vzdělání.

Dodržování pravidel a úcty horolezeckému prostředí, nedegradování přírody na tělocvičnu, i když předchozí generace říkali skalkám "Cvičné skály". v kontrastu s častou současností - příklad:
- Odstraňování jistících prostředků (skob) z tradičních cest dle filozofie já na to mám - je tam zbytečná.
- Nekonečné nácviky na prvních cca dvou metrech při jištění shora kdy jistící stojí v pohodlí na zemi, kdy je výsledkem zničení skály - tím trpí zejména vápenec (viz Hřebenáč v Mor. Krasu), ale již se toto objevuje i na tvrdších materiálech. Dlouhé stepováním jistících a diváků na stejném místě vniká prostředí vhodné pro popelení slepic (a co na to ochranáři?) - je lépe jistit trénování ze žíněnky v tělocvičně. Postoj těchto by měl být následný, tak jako u jejich předchůdců: Starší generace = když na to nemám, tak jdu si zalést na něco lehčího. Mladší generace ta může trénovat v tělocvičně, na umělé stěně.

Při pobytu v přírodě, táboření dodržování pravidel všech slušných kulturních lidí v kontrastu s častou současností - příklad:
- Nepořádek, odpadky které jsou evidentně zanechány horolezci v okolí skalek. "Spalování" plechových konzerv a umělých hmot na ohništích - a co to prázdné si odnést domů? - jaký je pocit když do takového prostředí přijdete - někteří z nás jsou již dosti otrlí.
- Noční vyřvávání s pivem - snad bez komentáře i v přírodě.
Vzniká otázka: nebylo by dobré pro některé, povinné absolvování výchovy ve Skautu před vstupem do činnosti v horolezectví?

Vztah při výchově nových členů kolektivu, nových horolezců - tedy též morálka horolezce v kontrastu s častou současností - příklad:
- Jedním z důvodů, po této stránce negativního vývoje v horolezectví v současné době spočívá zejména v oddílech, případně jejich vedení nadřízenou složkou. U některých oddílů - neochota, nezájem a také neschopnost oddílů a jejich vedení zapříčiňuje vysoké procento neorganizovaných lezců, nemožnost na tyto působit nejen ve smyslu daného tématu "Etika a kultura". Také nedostatečná metodická činnost v oddíle, klubu může mít negativní výsledky. Nelze přece vzdát se působení na člena kolektivu a tvrdit, že je vyškolený horolezec to po týdenním kurzu v blízkosti jednoho typu skalek, kdy před tím ani potom dotyčný nemá zájem setrvání v kolektivu, ale pouze je cílem obdržení průkazu horolezce.
- Jako metodická kuriozita může v tomto smyslu působit seriál článků v MONTANĚ na téma jak se stát (rychle a bez námahy) horolezcem při popisování a předáváním vlastních zkušeností - tedy návod. Copak lze takovým způsobem vůbec někoho vychovat a předávat mu mnohaleté zkušenosti?
- Obdobný článek byl v předchůdci Montany, v HOTEJLU na téma jak jsem se stal horolezcem, když jsem v Tatrách ukradl pod kamenem schovaný horo materiál.
Zde chybí i etika vydavatele: Zde se od čtenářů, kteří tento druh článků akceptují, dá očekávat vysoké procento chudobného charakteru a morálky, a také vysoké procento úrazovosti těch osob, kteří nekriticky přijmou takové a obdobné články za své.

Pravdomluvnost - co se skutečně a jakým způsobem vylezlo - tedy též morálka horolezce v kontrastu s častou současností - příklad:
- Jsou časté skutečnosti přehánění, i předstírání co a jak se vylezlo, často přezíravým tónem záměrného zlehčování cest a naopak přehánění svých výkonů s cílem upozornit na sebe - jak jsem dobrý. Toto nesvěší o dobrém charakteru daného jedince a při nekritickém přijmutí těchto informací zejména nezkušeným lezcem může dojít k ohrožení nebo i k úrazu. Je vždy vhodné umět jiným poradit, předat zkušenosti a umět se vyjadřovat i z hlediska naslouchající osoby - osob

3. Horolezectví je styl života.

Proč lidé chodí do přírody, do hor a když už nelze jít po dvou - tak lezou, - pro odpověď podívejme se do historického vývoje horolezectví. Nejvýstižněji na dané odpověděl jeden ze známých horolezců minulé generace slovy: "Protože zde jsou" - Tedy není horolezectví pouze řemeslná zručnost pohybu po skále, není nejlepší horolezec ten, který přeleze kde co. (Ve smyslu = postavte mě pod skálu, já Vám to vylezu.) Horolezectví je styl života.ve kterém se mísí potřeby a vlastnosti:

  • Cítit potřebu pobytu v přírodě (i třeba na velice krátkou dobu), žít (i delší dobu) v přírodě a umět se v ní pohybovat a mít k přírodě vztah a to často za účinné pomoci výzbroje a výstroje.
  • Pobývat v přírodě a to nejen individuelně, ale převážně (z nezanedbatelného hlediska bezpečnosti) v kolektivu stejně zaměřeného typu lidí a to často za jejich účinné pomoci.
  • Mít cit, kulturu vztahu (tedy kamarádství) ve vyjadřování, v činech a to ke svému okolí to je k přírodě (a to nejen k té, ve které svůj sport provádí), ke spolulezcům, k celému kolektivu jehož součástí je daný horolezec.
  • Mít cit, kulturu vztahu (a to nejen) ke všemu co se týká horolezectví (a nejen k tomu) ve svém vystupování, jednání a vyjadřování. Na příklad, když se provádí komentáře a hodnocení provedených výkonů (obvykle již mino oblast horolezeckého nebezpečí) - kdy se objevují rysy daných osobností (kladné i záporné) - kdy jako jeden z negativních příkladů je časté vyvyšování se svými výkony.

    K problémům současného horolezectví (z hlediska popisovaného tématu), na rozdíl od jejich počátků patří podílově stále větší počet příchozí mládeže do oddílů, kdy tato mládež na rozdíl od svých předchůdců ve své většině nemá vypěstovaný vztah k přírodě, ke kolektivu. Dále je to stále větší výkonnostní charakter tohoto sportu, vnášení soutěžních prvků, kdy podané výkony nelze (zejména v horách) srovnatelně měřit. To zavádí časté nejasnosti, pochybnosti o podaných výkonech, ve vyjadřování, v posuzování, v hodnocení - odráží se ve snaze daného horolezce upoutat na sebe pozornost a toto se objevuje i v nevkusných názvech nových cest vytvořených prvolezci, technice přelezu cest, které nejsou v souladu s nepsanými pravidly atd.

    Přitom tato sympatická snaha o stále větší růst výkonnosti (často individuální) sebou nese další negativity ponejvíce týkající se charakteru osobností které nebývají plně ve smyslu tradičních hodnot obsažených nejen v symbolu IAMES. Přesto vše, stále platí tendence nejen u starších, zkušených horolezců tyto pravidla zachovávat, případně vytvářet nová, ne poplatná momentálnímu třeba módnímu trendu.

    K dalším problémům současného horolezectví je jeho (doufejme, že přechodná) módnost. Která souvisí se zvýšeným zájmem nejen o horolezectví, ale celkově o tak zvané "adrenalinové sporty". Do oddílů, ale také mimo (neorganizují se) přichází mnoho osob které "bez horolezectví nemohou žít". Po absolvování horoškoly žijí s oddílem rok, možná i více, ale postupně ztrácejí zájem o tento sport. Budiž slabou útěchou instruktorům, kteří jim věnovali svůj čas, že dané nebylo úplně marné, i když absolventi nebyly přínosem pro oddíl (klub). Takoví jedinci snad bez úrazu přežili své "období" (puberty) a také je kladem, že z nich možná nevznikly gambleři nebo narkomani. Instruktoři svojí činností sponzorovali společnost i tím, že ušetřila náklady na jejich případnou nápravu. Na tyto přechodné členy horolezeckých oddílů bylo možno alespoň na čas v kladném smyslu působit, na rozdíl od neorganizovaných horolezců. Z pesimistického hlediska bychom mohli konstatovat: Co po nich zbylo? - ošlapaná skála, poničené okolí a ztracený čas instruktora který mohl věnovat sobě i jiným.

    Z hlediska popisované tématiky lze sportovní činnost dělit, realizuje se zejména na těchto úrovních:

  • Základní a metodická úroveň. - Jedná se výcvik nových adeptů horolezectví. V této oblasti by měl jedinec zůstávat minimálně jeden rok (některé učebnice uvádí tři roky) pod vedením zkušených instruktorů a to nejen z hlediska osvojení si techniky horolezectví a pohybu v terénu, ale také z hlediska této tématiky kdy je adept pod kladným vlivem nejen instruktorů a lze na daného jedince nejvíce působit a kladně ovlivňovat. Viz materiály Metodické komise ČHS kdy nováček má absolvovat po základním výcviku letní i zimní výcvik ve vysokých horách (př.: Vysoké Tatry).
  • Výkonnostní úroveň. Ti kteří vykonávají horolezectví na této úrovni představují průměr, nadprůměr v oddíle. Jsou to samostatní, zkušení členové, v oddíle jsou již více roků.Tito lezci mohou kladně, (ale též záporně) ovlivnit dění a také kulturu v oddíle svým chováním, vyjadřováním - to je, měli by být příkladem zejména pro horolezecké začátečníky - a jim se nepředvádět, ale pomáhat.
  • Výkonnostní úroveň neorganizovaných horolezců. Jsou relativně samostatnou, velkou skupinou, (zřejmě jak v kterých oblastech) kteří z jakýchkoliv důvodů odmítají v členství v oddílech, kteří prošli často jako samouci základní úrovní (případně takoví, kteří z oddílů často ani nevystoupili, ale přestali být organizovaní tím, že neplatí příspěvky). Pohybují se ponejvíce v prostředí skalek, umělých stěn, mají často své suverénní názory, které si vzájemně (se stejnou kategorií lezců) potvrzují, neprochází názorovou konfrontací v oddílech nebo klubech, při přednáškách v začátečnických kurzech. Zde lze vidět velká negativa zejména v oblastech která ústí často v konfrontací s ochranou přírody, ve využívání a zneužívání práv které vrcholné horolezecké orgány (ČHS) prosadily pro své členy. Mají podstatný vliv na tvorbu obrazu horolezců před odbornou i laickou veřejností.
  • Vrcholná úroveň. Představují ji ti členové, kteří se zúčastňují sportovních výkonů v rámci výběrových, reprezentačních družstev, zúčastňují se vrcholných zahraničních zájezdů, zúčastňují se závodů na umělých stěnách. Zde je typický ambiciózní přístup k horolezectví, časté upřednostňování pouze výkonnostní stránky horolezectví. Často se projevuje nekritičnost ke své osobě, vystavování se na obdiv a opak ke svému okolí. Toto se projevuje zejména u těch kteří velice rychle, v krátkém časovém období, vystoupali ve svých sportovních výkonech.
  • Úroveň tzv. "rekreačního horolezectví". Do této úrovně se v průběhu času dopracuje každý horolezec který svého sportu nezanechá, kterému horolezectví a příroda má vždy co říci. Výkonnostní hledisko je zanedbatelné, dominuje vztah ke kolektivu, vztah k přírodě, leze se ne pro výkony, ale pro krásné zážitky. Tyto vztahy jsou podloženy hlubokými kladnými (i krizovými) zážitky za dlouhé roky činností v tomto sportu. Převážně se tomuto věnují starší horolezci, kteří již mají za sebou výkonnostní, případně vrcholnou úroveň, ale také ostatní při relaxaci po vrcholných výkonech. Zejména horolezci z této úrovně a tito starší, zkušení, vyznávající kladné horolezecké tradice a zásady jsou obvykle schopni předávat své zkušenosti, věnovat se práci horolezeckých instruktorů a vložit do výchovy nových horolezeckých generací to co cítí, že chybí, co je nutno ve výchově doplnit. Jejich krédo je principielně stejné jaké mají slovenští horolezci v názvu své organizace. Jedná se především oduševnělý, tolerantní postoj vyzrálých inteligentních horolezců, majících často bouřlivý osobní horolezecký vývoj za sebou. Zde je vhodná spolupráce starších lezců (- zkušenosti) a výkonnostních lezců (- součastná lezecká technika) při kladném ovlivňování horolezeckého dění ve svém okolí (při výchově začátečníků, v oddílech, v ČHS).

    4. Pojem horolezectví.

    Sport jménem Horolezectví se neprovozuje ani pro užitek, ani z nutnosti, ale přináší hluboké zážitky doplňuje rovnováhu člověka o prožitky duševní, estetické, citové a také potřebu být v kolektivu. Doplňuje jeho potřebu fyzického pohybu, umožňuje tvořivost a přemýšlivost při řešení vzniklých problémů. Pro vyrovnaného člověka není horolezectví cílem k řešení jeho komplexů, ten je nemá, ale může sloužit "k léčení" někdy uvědomělých, jindy neuvědomělých duševních stavů které vedou k duševní rovnováze člověka. Možné komplexy některých však nesmějí přerůstat nekontrolovatelně, neboť tímto mohou ohrozit bezpečnost a to nejen vlastní, při provádění sportu. V lepším případě mohou ohrožovat i pohodu v kolektivu. Horolezectví umožňuje člověku strávit aktivně a účelně svůj volný čas, vždyť toto poměrně málo lidí umí. Většinou lidé tráví svůj čas pasivním způsobem který zdraví a pohodě nepřidá.

    V rámci sportu "HOROLEZECTVÍ" vzniklo v posledním desetiletí více odvětví. Tato odvětví jsou více či méně vzdálené původnímu významu slova HOROLEZECTVÍ (v zahraničí užívané slovo ALPINISMUS) a toto sebou přineslo určité problémy:

    V historických dobách začal vývoj tím, že člověk se snažil vystoupit na vrchol ve velehorách, kde již nestačila chůze a musel začínat lést po skále a to ne za účelem dobytí vrcholu, pokoření hory, jak slyšíme od nekvalifikovaných lidí, od novinářů, ale za účelem rozhledu, duševního zážitku, tak jak o daném svědčí historické kříže na mnohých vrcholcích. Ostatní činnost se redukovala na přípravu a výcvik pro tento účel - viz doposud přežívající název cvičné skály. Ovšem tito horolezci nikdy tyto své "cvičné skály" - přírodu nedegradovali na tělocvičnu.

    Tak, jak v mnoha odvětví jiných sportů, s rostoucími výkony se začala v horolezectví objevovat různá odvětví - specializace. Přičemž není třeba bourat tradice, i když jiné vlastnosti musí mít specialista na lezení ve velkých horách, jiné na skalkách a na umělé stěně. Není třeba bourat tradice, ale je ctít a vytvářet, případně přizpůsobovat stará pravidla novým podmínkám. Etické principy čistoty lezení které se v tomto období začali vytvářet, akceptovali tento vývoj (pokud se vytvořil problém př. vysekání umělých chytů - mezi lezci byl rychle vyřešen. Další příklad, na Písku vytvořená cesta neodpovídající nepsaným tradicím byla zrušena i když autorem byl známý špičkový lezec.).

    U některých lezců se objevuje veliká netrpělivost, i když jejich výkony a výkony součastníků neodpovídají danému lezeckému problému, chtějí tento řešit často za cenu nečistých praktik - místo aby řešení přenechali dalším generacím - vždyť po nich není konec. Často ve své samolibosti zapomínají, že jejich předchůdci také "uměli" i při tom, že neměli k dispozici takové vybavení, jaké je nyní k dispozici, že nepoužívali magnézium a je přímo urážkou staré krásné klasické cesty klasifikace 3, 4 když na ni "ambiciózní" lezec dělá tlápoty magnéziem a na dotaz proč - odpovídá: že je takto zvyklý a že se mu potí ruce - tedy je jasná odpověď, že na to nemá - nechť se jde věnovat něčemu jinému. Ambiciózní lezci si neuvědomují, že i oni budou zapomenuti dalšími generacemi, tak jak je to u převážné většiny sportovců (až na výjimky - tyto sportovní veličiny se zapsali do dějin sportu také jinými vlastnostmi a také následnou prací pro daný sport), a že se jistě najde někdo kdo je předčí dříve nebo později. Po některých z nich může písemně zůstat pouze rozporuplný název cesty, za který se mohou sami před sebou v budoucnosti stydět.

    Při vzniku nových odvětví vznikají rozpory:

    Překonali se rozpory týkající se i závodního lezení, a to řešením, zejména mezi samotnými horolezci: - Vytvořilo se nové odvětví, které se věnuje závodění - soutěžení na umělých stěnách.

    A další rozpor mezi tímto novým odvětvím a ochranou přírody - Bylo vymezeno činnosti v tělocvičně na umělých stěnách - mimo přírodu.

    Není doposud odstraněn rozpor mezi lezením na umělých stěnách a na skalkách. Tytéž osoby zavádějí stejnou techniku na umělých stěnách a na skalkách, kdy zejména v letních měsících se tato skupina lezců přesouvá z tělocvičen (kde se musí platit) do přírody na skalky (kde platí pouze jízdné tam a zpět) a je jim v přírodě(?) příjemněji. Existuje rozpor je z hlediska významu slova horolezectví - tady platí pouze druhá část tohoto názvu - jedná se tedy o jakousi skalní, lezeckou gymnastiku, která pomíjí původní slova význam HOROLEZECTVÍ. V rámci ČHS nelze se tohoto odvětví zříkat to zejména z důvodů příbuznosti (vznik z horolezectví, použití stejných principů lezecké techniky, obdobného materiálového vybavení), tréninku pro horolezectví a také pro četnost případů, kdy členové HO provádějí více lezeckých specializací. Uvedený rozpor by nebyl překážkou, kdyby vývoj reagoval vytvořením pravidel (obdobných pískovcovým) a tím ztížil používání skalek jako tělocvičny (viz v části 1. popisované: nedegradovat přírodu na tělocvičnu) a tím i když se nezamezí, tak alespoň zpomalí opotřebovávání skal a jejich okolí. Správci umělých stěn jistě čas od času mění ve stěnách opotřebované chyty - zde v přírodě toto nelze provést. Ale vzpomene si na dlouhodobě zakázanou Pálavu - i když sesuté svahy okolo skalek se neobnovily, ale zarostli, částečně již splynuli s okolím - skály, chyty a stupy původně ohlazené horolezeckou činností dostávají postupně zase původní přírodní charakter působením povětrnosti a nepůsobením člověka. Nynější lezení v této oblasti způsobuje vyšší estetické zážitky. (Pálava - pro oblast Věšáků již to kladné přestává platit a obnovuje se původně zničený stav zejména zaváděním techniky z tělocvičen.)

    V oblasti lezení na umělých stěnách a pojmu horolezectví je také další formální rozpor který doposud nebyl uspokojivě řešen, který je nastolen v posledním období a to:

    Majitel průkazu ČHS, tedy absolvent horoškoly má absolvoval výcvik ve vysokých horách v létě i v zimě. Specialisté na umělé stěny tento výcvik odmítají s odůvodněním, že toto není v jejich zájmu a že chtějí průkaz ČHS. V oddílech lze překonávat zdůvodněním: není nikdy vyloučeno, že dotyčný v rámci některé budoucí dovolené se dostane do hor a tam neodolá a nepoleze - nelze přece v oddílech nepřetržitě evidovat kdo a co absolvoval - případně ho nepustit do hor. Tento uvedený argument nelze použít u dětí a mládeže začínající a závodící na překližce, kde organizmus není ještě vyvinut na velké horské zatížení.

    Rozpory mohou nastat také v pojetí pojmu "bezpečnost při provádění horolezectví", zde bychom se měli řídit pravidly obsažené v tomto tématu, jsou to na příklad situace:

  • Podřídit svoji činnost nejslabšímu v daném lezeckém kolektivu. Je to zejména
    - tempo postupu,
    - náročnost,obtížnost,
    - umění se vrátit, když jeden z nás na to nemá.
  • Neohrožovat svojí frajeřinou , touhou po vynikajících výkonech sebe případně i ostatní, vždyť platí tolikrát řečené " Nejlepší horolezec - živý horolezec" . Mrtvý si již žádnou cestu nevyleze.
  • Soustavně být v kontaktu s horolezeckým děním a zde získávat nejaktuálnější informace pro svoji činnost a tím snížit pravděpodobnostní riziko úrazu. S uvedeným souvisí horolezecká organizovanost. Neorganizovaní lezci obtížněji získávají informace ze všech horolezeckých oblastí, obtížně získávají zkušenosti které poskytují kvalitní horoškoly. Tyto horoškoly jsou v oblasti bezpečnosti zaměřeny na získání rutinních návyků.
  • Hazardem je když některé cestovní kanceláře inzerují, že během týdenního kurzu z frekventantů udělají horolezce. A další inzeráty na téma týdenního absolvování horoškol. Zde by k tomuto měli dát jednoznačné oficiální stanovisko do tisku orgány ČHS.
  • Upozornění: současná filosofie lezení na skalkách (přenesená z umělých stěn) - první vyleze, před vrcholem se nechá spustit a následně je ze země tímto lezcem jištěný druholezec, je sice z hlediska ochrany přírody výhodné (neničení vrcholových partií) i nevýhodné (o to více ničení nástupového stanoviště), ale nedává návyky do hor (budování jistícího stanoviště, postupové jištění v exponovaném terénu). Je třeba využívat cesty na dvě a více délek lana. - Tedy tuto filosofii nebrat jako výcvik do hor. - Ale vyhledávat cesty na více délek lan.

    Další závažnou oblastí je práce pro kurz horoškoly, zajištění celoroční oddílové práce, jsou to na příklad tyto poznatky:

  • Cenit si obětavosti aktivních instruktorů, kteří i přes občasné ocenění provádí svoji práci zdarma ve prospěch kolektivu, jeho budoucnosti, ve prospěch celé společnosti.
  • Cenit si vlivu kolektivu na chování a kulturu každého z jednotlivců tohoto daného kolektivu, a také na vztahy k okolí.
  • Vztahy k okolí jsou zřejmě nekontroverznější ve vztahu horolezci a ochranáři - vztah k CHKO a NP. .Zde najít společnou řeč, protože jsou i společné zájmy. Zájem horolezecký: předat dalším horolezeckým generacím lezitelné cesty, skalky, nezničené hory a přírodu.
  • V oddílech a klubech uvědomit si, že nebudou-li pracovat s mládeží a tuto přijímat do oddílu a mladším postupně předávat vedení - oddíl posléze vymře a zanikne - což je současná situace v mnoha formálních oddílech.
  • Nedávat současně platný průkaz ČHS "zadarmo". Vždy v daných, ověřených pravidlech.
  • Provádět celoroční činnost v oddílu: příprava a organizování nejen lezeckých akcí, organizace společenské, schůzovací činnosti v oddíle.