4.8. 1989
Rozloučení s Rosťou, odjezd na letiště. V Moskvě zmatky s nadváhou, doplácel jsem 100 Kčs. Let do Moskvy v pohodě. Bezcelní nákup Araratu. Moskva - problémy s přemístěním na Domodedovo (autobus nás nevzal, mnoho bagáže). Řidiči šmelináři - za jízdu z letiště na letiště (80 km) 200 r. Z Moskvy odlet do Dušanbe 2,25, let trval 4,5 hod. V Moskvě silný déšť, v Dušanbe v 10,30 h - 34 st.C. Na letišti nás čekal Voloďa a Lima (místní členové HS) a přemístili jsme se do Alpin lágru (cena za palandu 50 kop). Utahaní po cestě relaxujeme (zdravotní Becher, koupání). Setkali jsme se tam s Vítkovičákama. Z Ostravy nás přiletělo 14 (další kluci z Vítkovic - Skyc a spol). K večeru jsme si šli prohlídnout Dušanbe - typický Orient, bazary, ovoce a zelenina velmi levná - meloun 22-30, broskve 70.

6.8. 1989
Štefan šel ráno s Limou vyřizovat povolení pro oblast Vonuch (Matča - definitivní cíl). Dopoledne jsme opět leželi u vody (v Dušanbe začíná skutečné léto, v 10 h ráno až do 8 večer). Se Štefanem jsme se potkali ve 4 hodiny na bazaru u šašliku (velice chutný, jestli je to ze skopového, naučím se to jíst) a táhneme do místního hotelu Tadžik (I. cenová skupina). Oběd - polívka + něco jako biftek 5 rublů. Celkem v Dušanbe velká bída o cokoli pitného. 2 původní, 1 láhev šampaňského pro všechny, 4 láhve + 5 láhví koňaku (12 lidí), jinak ale na úrovni.

7.8. 1989
Štefan budil tábor v 7 hodin (odjezd autem v 9 hod.). Bleskové balení věcí a nástup na auto (terénní Kamaz Kavkaz-Pamír). Dobrodružství začíná! Po 50 metrech za branou vážný zádrhel - řidič stávkuje - nechce jet, že je to daleko, Němci nakonec zůstali doma. Sedl si za auto a řekl, že musí "padumať". Dumal hodinu a půl, nakonec odjezd. Začala cesta hrůzy. Dušanbe - Voruch 450 km. Po cestě jsme projeli 2 pohoří. Výška průsmyku 3 400 m Anzov. Po 5 hodinách jízdy zastávka Aijni (6 šašliků - opět velice dobrý a hlavně kvanta čaje, cena - šašlik 60, čaj konvice 5), čaj velice dobrý (zelený). Jsme středem pozornosti, místních Tádžiků, zaprášení, špinaví - nic DIA. Dalších 5 hodin cesty v prachu, hlavně žízeň, průsmyk 3 200 m, kolem cesty vraky aut až po oblast Voruch, (vojsko - milice se samopaly). Velké obavy, ale všechno dobře dopadlo. 23,30 h jsme na dalším autě (místní gruzavik), vyjetí do doliny a bivak u prvního klasického kišlaku. Jinak Voruch fantastická země. Hromady meruněk, hliněné domky a před nimi žiguli, televize, země kontrastu. Řidič opět uprostřed cesty stávkoval a z původních 400 zvedl taxu na 600 Kčs. A to nás ještě zavezl do špatné doliny!

8.8. 1989
Vašek s Ivanem odešli dolů pro chleby. Štefan s Leošem jeli s geologama zkoumat další cestu (přes sedlo?) a my hlídáme tábor. Jsme totiž uprostřed pasteveckého tábora a místní Tádžikové se kolem pořád motají. Už nám docházejí žvýkačky a velký šlágr u nich jsou šuměnky. V 6 večer se vrátili Štefan s Leošem s tím, že další cestu přes sedlo do doliny Kšemyš je pěšky a s bagáží neschůdná. Nakonec opět krvavě platíme geologům (700 Kčs a vodka) a přejíždíme přes sedlo do naší doliny. Kdo takovou cestu nezažil, neuvěří. Není radno dívat se dolů. Ale přežili jsme a bivakujeme až v naší dolině.

9.8. 1989
Po skromné snídani (čaj, vločky) a přebalení batohů vyrážíme do doliny Kšemyš. Čeká nás 15 km strastiplné cesty. Úmorné vedro, na obloze ani mráček a hlavně žízeň a žízeň. Po cestě pijeme všecko, co teče. První den (9.8.)jsme udělali 6 vynášek (těžký kletr, složit, zpátky pro lehčí, ten vynést o jednu délku výše, odnést těžký a tak furt až do zbláznění). Pijeme dokonce vodu z potůčku, ve kterém o 50 metrů výše pak objevujeme kravince. A to se dolina zvedá z 2 300 m na 3 650 m na místo, kde budujeme základní tábor.

10.8.
Den probíhá jako předešlý, jen s tím rozdílem, že přibývá výška. Konečně v 9 hodin večer po 13 hodinové vynášce základní tábor. Unavení usínáme, ale žízeň je větší. Čaj, polévka, čaj, čaj. Pít a pít. Štefan nalívá po štamprli dobrého Araratu, ani ten nechutná. Jen to mě drží při životě, že máme dva dny na relaxaci. Jinak v táboře jsou 3 naše skupinky (2x Baník Havířov a Vítkovice + 4 Rusi). Další lágr je na druhé straně plesa, tam jsou jen Rusi.

11.8.
Ráno opět překrásné (o počasí ani nepíšu, ještě jsme neměli mráček, teploty denně přes 35 stupňů). Celý den se věnujeme výstavbě tábora, vaříme, pereme, dokonce jsme se koupali (nahatí) v plese (ledovcové). Děsně studená voda, ale ten pocit po 3 dnech se zase umýt převažuje. Potkáváme se s klukama, co se vracejí z tůry, získáváme informace a zítra po obědě vyrážíme na první aklimatizační tůru (Pik Stanislava 5 207 m). S Ladikem jsem už dělal první výpravu za motýlama a broukama. Brouci tu v té výšce asi nejsou, zato motýlů máme hned 7.

12.8.
13,30 vyrážíme nahoru. Dnes chceme dojít do výšky 4 700 m, zabivakovat, zítra ráno nahoru a odpoledne sejít na jeden zátah do tábora. Situace se pronikavě změnila. Vyšli jsme včera odpoledne za poměrně hezkého počasí. Za 2 hodiny jsme udělali 500 výškových metrů a najednou se přihnaly mraky. Zůstali jsme trčet ve výšce 4 250 m. Začaly padat kroupy a ty přešly do sněžení. Leoš se urval a vystoupil ještě nad nás, do výšky 4 500 m a tam uvázl. Do 6 hodin jsme čekali na změnu počasí. Leoš zůstával stále nahoře. U mě zůstal vařič a proto jsem musel v hustém sněžení za ním. Když jsem se k němu dostal, začali jsme rychle stavět bivak, ale bylo to zbytečné. Za hodinu napadlo 30 cm sněhu. Musíme dolů. Likvidujeme materiál a ubíráme se do doliny. Sestup trval z 4 250 na 3 650 50 min. V 10 hodin jsme úplně mokří v táboře.

13.8. (neděle)
Od rána si lížeme rány. Sušíme věci, vaříme a čekáme na změnu počasí. Počasí se tu mění periodicky, když je škaredě, tak to trvá 3 dny a potom 3 dny hezky. Jestli to vyjde, vyrážíme zítra ráno opět nahoru, tentokrát štít Andrejev (asi 5 300 m). Odpoledne turnaj v kartách (prohrál Leoš). V případě nejistého počasí jdeme zítra na průzkum vedlejších dolin. Jinak zdravotní potíže žádné, až na únavy a Ivana honí žaludeční potíže, ale nic vážného. Dneska se s námi rozloučila skupinka Petra Hrabicy. Mohutné loučení, fotografování, v táboře nás zůstává 14 (nás 8 a 6 vítkovičáků, ale ti už taky zítra ruší tábor a jdou dál). Hrůza, před chvílí jsem se po 10 dnech viděl v zrcátku. Alespoň 10 dní se do něho nepodívám.

14.8.
Včera jsme s Láďou vzpomínali svátek Alenek. Dneska ráno v 10 hodin vycházíme, směr Andrejev 5 207 m. Přechod přes ledovec a horní morénu je nekonečný. Procházíme bludištěm seráků a fantastickým polem ledových hřibů. V 8 hodin večer jsme konečně na místě, kde kopeme ve sněhu plošinu na bivak. Štefan s Leošem natáhli ještě asi 100 m a bivakují 200 m od klíčového sedla. Vykopali jsme plošinu pro 4 lidi, tak napolo ležet, napolo sedět. Noc byla perfektní. -10 st. Celsia, ale ve výšce 4 900 m je suchý vzduch, takže zima nebyla. Nebe plné hvězd, takže jsme zalezeni ve spacáku, přes sebe ždáráky a vzpomínáme na naše drahoušky doma. Už se mi stýská po holkách doma.

15.8.
Vstáváme do překrásného rána. Je 7 hodin ráno. Vaříme čaj ze sněhu, protože voda, která kousek od nás po skále večer tekla, přes noc zamrzla. Na každého vychází asi 2 dcl teplé vody s vitacitem. Na jídlo nemáme nic, protože zásoby má Štefan a Leoš nahoře. Vůbec s jídlem jsem tu na štíru (ostatně jako každý). Například včera ráno, než jsme vyšli, jsme s Leošem vypili ešus Kaolaru, trojúhelník sýra a kousek salámu. Pak celý den nic, až večer 1/2 čabajky. Dneska celý den nic. Ale to nevadí, najíme se po návratu do tábora. Balíme věci a vyrážíme nahoru. Po 200 m nás zastavilo ledové pole (sklon 60 st.). Nepříjemný travers a potom nebezpečné šlapáky po sněhových polích. Po 4 hodinách dřiny konečně skála. Navazujeme se Štefanem a Ivanem a následuje 5-ti hodinový výstup na samotný štít Andrejev. V 15,30 konečně vrchol! Téměř současně nás vystupuje na štít 9. Našich 7 (Vládík to vzdal, bolest žaludku a odešla mu psychika) a 2 kluci z Vítkovic. Vrcholný snímek a začínají nebezpečné slaňáky. V 8 h večer jsme zpátky u bivaku, přibíráme Vláďu a scházíme dolů. Do tábora jsme dorazili v 0,30 h úplně vyčerpáni. Celou dobu se mi chce moc spát, ale přesto jsme ještě poradili uvařit velký hrnec čaje (3l), nacpali jsme do něho géčko a vitacit a doslova hltáme. Konečně 1,30 h zalézáme do spacáku a spát! Janino, už se na Tebe těším i na moje tetky. Jinak zatím je to můj životní sen, který se splnil. Nejsou to tady Himaláje, ale jestli vyjdou fotky, tak takovou nádheru málokdo viděl.

16.8.
Celý den odpočíváme a vaříme. V rámci možností Kaolan, pudinky, polévky, vepřová s bramborama (kaší) a hlavně čaj a čaj. Slibovali jsme si po Andrejevu 2 dny odpočinku, ale už večer spřádáme další plány. Tentokrát už asi šáhnem trochu výše. Domluva je trochu rozpačitá. Snažíme se rozhodnutí oddálit a tak hrajeme karty až do setmění, kolem 9 h padlo rozhodnutí - Skalistyj (nejvyšší hora Pamíru Altaj 5 621 m). Večer ještě sedíme v naší kuchyňce a dorážíme poslední Becherovku, kterou měl Ještě Leoš zašitou a kolem 11 h zaléháme.

17.8.
Ráno je počasí trochu pod mrakem, ale ukazuje se, že to ještě 2 až 3 dny vydrží. Snídáme (bujón a Kaolar, já ještě konzervu hovězího). V 10 h startujeme. První metry jsou těžké, přece jen jeden den odpočinku je dost málo, ale postupně se rozcházíme. Skalistyj máme napočítaný, když to dobře půjde, na 3 až 4 dny. V dolině pod ledopádem odkládáme tyčky a obouváme mačky, které pak sundáváme jen na místech bivaku. A začíná dřina po sněhových polích, místy ledové výšvihy. V 9 h večer docházíme na místo prvního bivaku. Je to sedýlko ve výšce 4 700, místo to není špatné, při troše dobré vůle se nás tam natlačí všech 6, ale fouká tam studený vítr z doliny, takže v noci máme hlavně starost, aby nám vítr neodnesl pytle.

18.8.
Moc jsme se nevyspali, ale jsme rádi, že už je noc za námi. Nahříváme boty nad vařičem (přes noc nám, kdo máme kožené) zmrzly, vaříme čaj a v 9 h vyrážíme nahoru. Nejprve nás čeká travers sněhovo-ledovým polem (sklon 60-70 st.) 500 m - je to něco na mě! Všechno lezeme nenavázaní, skluz rychlosti a jistit stejně není kde. Nad případným pádem raději neuvažujeme, pod sebou v hloubce vidím ledovec, po kterém za 14 dní půjdeme směr Dušanbe. Dráha pádu by byla asi 2 000 m. Ale za 3/4 hodiny jsme šťastně traverz přežili a před námi se ukázalo překrásné panoráma doliny Skalistého. Skalistyj je překrásný vrchol, pravá dominanta Matče. Vystupuje jako skalní jehla přímo z moře sněhu a ledu. Scházíme kousek níže na tzv. Stříbrné plato, přecházíme je a následuje ledovo-sněhový úsek asi kilometr dlouhý (sklon 65 st.). Ke slovu přicházejí pikoly, naše ledové zbraně a po 6 hodinách tvrdého lezení, obcházení ledových trhlin a nekonečného nadávání se dostáváme přímo pod vrcholový hřebínek a po něm konečně ve 3 hodiny odpoledne vrchol! První okamžiky si ani neuvědomuju, co máme za sebou. Fotíme se s oddílovou a po 10 min už slaňujeme přímo dolů na Stříbrné plato. Mezitím Slunce ledy změkčilo, takže traverz k místu bivaku je ještě těžší, ale konečně v 7 hodin večer jsme v sedýlku. Nejhorší máme za sebou a nálada taky podle toho vypadá. Konečně si potřepáváme rukou a nastávají nekonečné debaty o tom, jak kdo lezl, kde to bylo zlé a podobně. Všichni jsme šťastní, pravý cíl expedice jsme splnili. Máme za sebou během třech dní 2 pětitisícovky a jednu horu 4 900 m. Vlézáme do spacáku a Leoš do nekonečna vaří čaj (za večer jsme vypili ve 4 lidech 8 ešusů).

19.8.
Noc opět větrná, ale po únavě z výstupu všichni spí dobře, až na Juru, který si stěžuje na zmrzlé prsty u nohou. Ráno vycházíme v 8 h směr základní tábor. Ale další gól! Při sestupu zdoláváme další 5ti- tisícovku Pik Stanislava (5 070 m). V jeden zátah na ni útočíme a za 2 hodiny je naše! Třetí pětitisícovka! Je to bezvadný pocit. Do republiky se můžeme už vrátit s pocitem dobře odvedené práce. A to nás ještě čeká přechod podél Centrálního Pamíru. Jestli i to vyjde, tak chceme jet za 2 roky na Centrál. Je to prostě něco perfektního. V 6 h večer jsme v základním táboře. Poslední úseky sněhu a ledu už ani nevnímáme. Únava je velká, ale jsme všichni velice rádi, že jsme to dokázali. A teď aspoň 2 dny lenošit.

20.8.
Je po lenošení. Včera večer jsme totiž zjistili, že dochází benzín do vařiče. Takže po 12h odpočinku, což je nic moc, ani svaly na nohách si ještě nespočly, ráno odcházíme 4 dolů do Vonuchu pro benzín a proviant. Chybí už taky chleba, ovoce a hlavně zelenina. Bereme sice každý ráno železo, vitamín B a celaskon, ale to je málo. Takže jdeme Ládik, Jura, Vašek a já. ale i se na tu cestu docela těším. Už na mě začíná působit horská nemoc. Od rána do večera kolem sebe stále jen hory, sníh a led. A o kilometr níže rostou meruňky, melouny a je tam teplo! Scházíme po moréně ledovce dolů a už po hodině cesty lituju, že nemám sebou foťák. Ale je to více méně vynucené zapomenutí, protože dochází filmy. Ale bylo by co fotit. Když jsme šli nahoru, tak na to moc času nebylo a až teď si všímám, jak je dolina Kšemyš krásná. Všude kolem se pasou pamírské ovce, krávy. Míjíme pastevecké boudy - Kišlaky a pastevci nás zvou na čaj a posedět. Bohužel do Voruchu nás čeká celodenní pochod, je to horskými stezkami 36 km. Kolem nad námi lítají kavky a nahoře krouží orli, kterých je tu opravdu hodně. Alenka by si přišla na svoje. Všichni tu jezdí na koních, těch je tu fůra a oslů nejvíce. Celý den, až do 5,30h jdeme čarokrásnou dolinou, stále kolem říčky Křemyš. Ovšem říčka to je těžko, takové kaskády, vodopády a peřeje se hned tak nevidí. 6 km jdeme kaňonem do kterého by se podle Vaška Slovenský kras vešel 2x. Konečně jsme ve Voruchu. Přicházíme na místní náměstí, kde je čajchána. Ta je zavřená, je neděle, ale čajchan nám vaří čaj, dává lepošky (placky z pšenice) a místní cukr (cukrkandl). Platíme 2 ruble a pomalu hledáme nocleh. Jsme totiž v oblasti, kde je od 10 hodin večer zákaz vycházení. Na ulici moc lidí není. Občas projede místní milice. Narážíme na muže, který u nás sloužil v 68 roce. Vůbec lidí, kteří u nás v 68 byli je tu strašně moc. Ten nám ukázal místní daču (dům oddychu). Ukládáme se k spánku. Jenom máme strach, aby nás v noci nepřišla milice kontrolovat, protože dača stojí na kopci a světlo je vidět až na náměstí. Ale noc je klidná.

21.8.
Ráno jsme zaspali autobus do Isvary, což je větší město 40 km od Voruchu. Ve Voruchu totiž k jídlu nekoupíme nic. Byli jsme v místním Univermagu (velká samoobsluha). Měli tam několik druhů cigaret, zavařenin, mouku a několik druhů keksů. To je všechno. Takže v 7h jsme autobus zaspali a další jel v 8,30h. Měl jet. Nejel, až ve 12h. tu v Orientu se to tak nebere. Lidé sedí, někteří i leží na náměstí a čekají trpělivě až něco přijede. Konečně vyjíždíme do Isvary. Jsme tam v 13,30h. Prvně hledáme šašlik. Kupujeme ho každý 5 ks a pereme do sebe. Zapíjíme čajem. Čaj tu je bezvadný, musím koupit domů aspoň balík. Na místním bazaru kupujeme chleba, zeleninu a meloun a ve 4h vyjíždíme zpátky. Jenom o 1/2h zpoždění, což jde. Předtím místní dispečer chytil Vaška, vyzpovídal ho a Vašek musel napsat do jejich knihy cti, že jsme byli spokojeni se službami. Záchod v Isvarně - místnost 2x2 m, celý posmolený, smrad jak z opis, no prostě služby na úrovni. V 5,30 večer přijíždíme do Voruchu. Benzín, který nám řidič autobusu slíbil, nemáme, až se nad námi slitoval řidič náklaďáku a prodává nám 8l za 4 ruble. Odcházíme z Voruchu a hledáme nocleh. Našli jsme celkem dobré místo a ještě večer dojídáme meloun a meruňky do nekonečna.

22.8.
Začíná den hrůzy. Mě a Juru, kteří jsme snědli melounu nejvíce, chytla doslova sračka. Za den jsem byl 13x a to ze mě šla jenom voda. K večeru po celodenním pochodu jsem tak odhydrovaný, že začínám dostávat halucinace. Vašek šel rychleji nahoru pro pomoc. Ke všemu si Jura namohl koleno. V dolním úseku doliny nás dojel Kirgiz, který se vracel z doliny na pastviny a vzal Jurovi tlumok na osla. Díky tomu jsme v 7h večer pod táborem. Mě poslední honění chytlo asi ve 2 hodiny. Celý den jsem nic nejedl. Konečně nám přišli kluci na pomoc s tabletkami, glukózou a čajem. Díky tomu jsem se do noci dal do pořádku. Sračka se zastavila.

23.8.
Už je mi dobře. Ráno jsme se rozhodli, že zítra vyrazíme na závěrečný přechod Centrálního Pamíru, což je poslední úkol, který jsme si vytýčili. Trochu mám obavy o Juru, který celý den leží a naříká. Vypral jsem si špinavé věci a pomalu balíme. Ještě musím umýt sebe, což je v místní ledovcové vodě problém. Večer závěrečné posezení v oblasti Matča a zítra vyrážíme.

24.8.
Dneska jsme vstali spíše než obvykle, čekalo nás totiž velké balení. V táboře vypukly zmatky. Museli jsme totiž narvat věci, které jsme měli ve dvou batozích do jednoho. Začalo mohutné oddělování, hlavně jídlo, což nás později pěkně vytrestalo. Konečně poslední společné foto a vyrážíme. Dnes nás čeká sedlo Ivanovo (4200m). Po cestě se nám ztrácí Ládik a když nás konečně dožene, zjišťujeme, že nechce dále pokračovat a chce se vrátit do Isvary. Přemlouváme ho a pokračujeme v dřině nahoru do sedla. Čeká nás 450m sněhu sklon 45-50 st. a dále asi 400m skály asi naše II. a jsme konečně na sedle. Je 7 hodin a chystáme bivak. Ten je celkem solidní. Vaříme a kolem 9,30h zaléháme.

25.8.
Ráno scházíme ze sedla Ivanovo na ledovec Ak-Těrek. Je to jeden ze dvou ledovců, které musíme přejít na cestě do Chaitu, kde je cíl naší cesty. Cesta po ledovci rychle ubíhá, bohužel ale také rychle ztrácíme výšku, která bude chybět při výstupu na další sedlo. Ledovec končí a dostáváme se do pásma pastevců. Poprvé jsem zahlédl jaky na pastvě. Mohutná černá zvířata, ale taky moc plachá. S bídou se nám podařilo jednu skupinku vyfotit. Den uběhl bez zvláštních událostí, až že jsme museli brodit ledovcovou řeku. Ale těch všelijakých potoků a potůčků je po cestě tolik, že to ani není nic zvláštního. Večer se rozkládáme kousek od kirgizského kišlaku, hned za mulkou je stádo asi 500 ks koz a beranů. Odkopáváme kozí trus a zaléháváme. Uspává nás hukot řeky, která burácí v peřejích asi 30m pod námi.

26.8.
Pokračujeme dále v pochodu dolinou Ak-Těrek, která se mi zdá nekonečná. Už jsem o tom psal, že rozměry v Pamíru jsou pomyslné. do doliny Ak - Těrek by se klidně vešly celé Tatry. a to není zdaleka z největších. Začíná mě bolet rameno. Ještě že dnes půjdeme v podstatě pořád dolů. Kolem jedné hodiny se zatahuje a začíná pršet. To nás zrovna chytlo na dost špatném místě, že se není kam schovat. Zalézáme kde se dá, někdo pod žďarák, někdo pod nejbližší kámen, ale stejně jsme všichni za chvilku do nitky. Naštěstí za 2h přestalo a tak rozděláváme oheň a trochu se sušíme. Pokračujeme dále a po 200m narážíme na perfektní louku s dobrými bivaky. Zákon schválnosti. Přecházíme ji a přes můstek se dostáváme na druhý břeh a asi po 3h tvrdého pochodu se dostáváme na zatím nejlepší bivak, co pamatuju. Je to velice hezká loučka, na které je už opuštěný kišlak. Ale u něho bohatá zásoba dřeva, takže nás čeká romantický večer. A taky že je. Chystáme si s Leošem chutnou večeři, Fučku se špekem a cibulí a nezbytný čaj. Stává se za mě čajový maniak. Pozorujeme ale, že už začínáme být oslabení a zvyšujeme dávky vitamínů. Přichystali jsme si karimatky a spacáky, jen tak venku, ale za hodinu je zrovna zataženo a tak stavíme narychlo stany. Večer se všichni stahujeme do "kruhu" opuštěného kišlaku a kecáme o ženských, politice, vaříme čaj, pudink. V 1,30h spát. Usínám až kolem 2,30h, bolí mě to rameno.

27.8.
V pohodě jsme se nasnídali a jdeme dál. Už asi po kilometru pochodu ??????? všechnu vodu, co jsem ráno vypil. Jdeme do doliny Jašyt-kal. Stezka jde pořád do kopce. Až po pěti hodinách pochodu si děláme přestávku. Už se začíná projevovat únava. Jdeme celý den až do 8 hodin a najednou se zatáhne a začíná pršet. Leoš stačil přebrodit řeku a čeká na mě s horním dílem stanu. Nakonec přechází řeku a za stálého deště stavíme stan a vaříme. Obligátní Fučka, špek a zaléháme. Zásoby jídla se už začínají tenčit. Máme už jen pár polévek a salám.

28.8.
Ráno je celkem hezky, takže vyrážíme dále na ledovec. Asi po hodině cesty nás zastavuje řeka, která tvoří místem ??????????? Slaňujeme dolů asi délku a jsme na úpatí ledovce. Začíná se oteplovat. Jde se stále hůř. Bolí mě rameno a taky už se projevuje hlad. Ale kluci jsou stále vepředu, takže musím šlapat. Počasí se kazí. Začíná sněžit a je mlha. Konečně v 6 hodin večer to balíme a stavíme stan. Sněží stále víc a nejhorší je mlha, není vidět na 20m. Opět Fučka - poslední a hlavně spát.

29.8.
Ráno zjišťujeme, že jsme vlastně v sedle a že snad šlapání do kopce končí. Nálada je lepší. Fotíme okolí, balíme a v pohodě scházíme z ledovce dolů. Jdeme dolů asi 1h, až narážíme na kišlak, kde nás čaban posílá do dalšího sedla, protože údolím cesta nevede. Nálada rázem klesla. Co jsme sestoupili do výšky 2 100m musíme zase našlapat přes sedlo do výšky 3 700m. Čeká nás další sedlo - Molo. Je to asi největší šok přechodu. Ale i to nakonec vydržíme a asi za 3 hodiny přecházíme sedlo do doliny pod sedlem Molo. Na noc zůstáváme u místních pastevců. Jsou velmi pohostinní a dělí se s námi o to, co mají. I lahvička vodky se našla. Dokonce ochutnáváme i jejich "specialitku", vařené skopové maso, zalívané octem a cibulí. Naše žaludky to moc nepřijímají, ale co se dá dělat, hlad je silnější. Asi kolem 9 hodin zaléháme.

30.8.
Ráno pijeme trochu čaje, polévku. Loučíme se s pastevci a vyrážíme dále na sedlo Molo (3 800m). Je to snad už poslední výstup. Po 4 hodinách jsme ale uřícení nahoře v sedle. Před námi se otevírá pohled do krásné doliny Tibek. Ten scházíme asi 2 hodiny a přicházíme k dalšímu kišlaku. Jsme si jisti, že až do Gamy, kde je cíl našeho putování, už nás nemůže nic špatného potkat, ale další jobovka. Cesta dolinou dále nevede, dolinu uzavírá ledovec, takže zase do kopce a úbočím hor a dále horskou stezkou nás čeká ještě celý další den šlapání. Už toho začínám mít plné zuby. Kletr se mi zdá stále těžší a cesta nemá konce. Konečně kolem 6 hodiny večer přicházíme do dobytkářské farmy Gamu, kde nám naše 7 denní pouť přes 140km hor končí... Kluci, kteří došli dříve už čile navazujou družbu, nechybí tradiční lepoška a poprvé vůbec ochutnáváme místní jogurt. Je velice chutný. Ale blíží se večer a nějak se s řidičem farmy nemůžeme domluvit, aby nás odvez do Chajtu, odkud chceme pokračovat dále do Dušanbe nějakým stopem. Moc se na to netěšíme, čeká nás totiž štreka ještě asi 200km, je to zase přes fůru průsmyků a rozbitých horských cestách. Posedáváme a čekáme, jak se řidič rozmyslí. Štefan se ztrácí někam na silnici. Po půl hodině vidíme přijíždět cisternu s benzínem. Nevěnujeme ji pozornost, není to auto, na kterém by se dalo jet. Jenže cisterna u nás zastavuje a z kabiny vylézá Štefan a honem honem naskládat, že nás šofér vezme do Chajtu. Další dobrodružství začíná. Už nás nemůže nic překvapit. Nahoře na cisterně, okolo napouštěcího stropu je ohrada asi 3 x 2 metry, 1/2 metru vysoká, nádrž je kulatá, takže místa minimálně. A tam se nás natlačilo 6 (2 v kabině) + všechna bagáž. A jedeme. Pod zadkem cítím každou nerovnost na cestě a že jich tu je. Po půl hodině cesty jsme v Chajtu. Mysleli jsme, že tam naše cesta cisternou končí, jenomže z šoféra vylezlo, že jede až do Dušanbe a že nás za mírný poplatek odveze až na místo. Protáčejí se nám panenky při představě celonoční jízdy na tom třasáku, ale nakonec jedeme. Děláme si pohodlí, jak se dá, kapuce stahujeme přes oči, raději nic nevidět a vyjíždíme. Naše jediné štěstí je, že je noc a tak toho z "jízdy smrti" moc nevidíme. Místy mám pocit, že nás to už musí utřepat, ale nad ránem, kolem 6h, jsme v Dušanbe. Posledních 100km jel řidič stále kolem 90. Vysazuje nás na kraji města a čekáme na trolejku, která nás zaveze k Alpin lágru.

31.8.
Do lágru jsme vtrhli neuvěřitelně špinaví, hladoví, žízniví, ale všichni jinak v pořádku a to se cení. Nálada je výborná, vždyť máme před sebou 3 dny odpočinku a pak odjezd domů. Celý den se dáváme dopořádku, ubytováni jsme na pokojích pro 4, pereme, děláme inventůru věcí. Konečně zase došlo na civilní oblečení. Ušmudlané džíny, pokrčené tričko, brýle s jedním sklem, prostě frajer až na půdu. Ale mezi místními se ztrácíme. Odpoledne vyrážíme do města a začínají hody. Hroznové víno, melouny, broskve, zmrzlina, čaj, šašlik, oběd v restauraci "Tadžikistán" a večer mohutné bolení břicha. Na palandách jsou ubytováni vysokohorští turisté snad z celého SSSR. A večer a v noci začíná jarmark. Celý večer za námi chodí a skupujou co se dá. Hlavně materiál. Poslední "zákazníci" přišli o půlnoci. Už jsme mysleli, že budeme muset obchodovat do rána na etapy. Aby se alespoň někdo vyspal.

1.9.
Dopoledne siesta u bazénu a odpoledne znova do města. Fotíme, nakupujeme, touláme se po městě, kolem 11 hodiny zaléháme.

2.9.
Průběh dne jako předcházející. Na bazaru jsem koupil místní "heroin" (NOS). Je to nikotinový prášek, smíchaný s různými bylinami. Místní lidé dost málo kouří a tak si tento zlozvyk nahrazují tímto způsobem. Už se těším do práce, jak nos ocení naši "hašišáci".

3.9.
Dopoledne balíme a připravujeme se na odlet. Odpoledne jsme pozváni Limou na rozloučenou do jedné z restaurací. Je tam velice příjemné prostředí. Na místní poměry slušně jíme, na stole se objevují mísy s různými druhy masa, ovoce a nezbytný koňak Ararak a šampaňské. Večer na úrovni. Stále se zabíjí na družbu. Ve 3 hodiny ráno máme objednané taxíky, která nás odvezou na letiště.

4.9.
Ráno se loučíme s Limou a po vyřízení nezbytných formalit odlétáme z Dušanbe do Moskvy. V Dušanbe při odletu je 34 st. C. Po 4 hodinovém letu přistáváme v Moskvě, tam je 13 st. C a prší. To je ten skok z Asie do Evropy. Celkem v pohodě se přemísťujeme z letiště na letiště, odkud ve 3 hodiny odlétá naše letadlo do Mošnova. Za 2h přistáváme opět za deště na mošnovském letišti. Celní odbavení a jedno z krásných dobrodružství definitivně končí.

Galerie fotek z Matče