Pamíro - Alaj, Matča - 1989
4.8. 1989
Rozloučení s Rosťou, odjezd na letiště. V Moskvě zmatky s nadváhou,
doplácel jsem 100 Kčs. Let do Moskvy v pohodě. Bezcelní nákup
Araratu.
Moskva - problémy s přemístěním na Domodedovo (autobus nás nevzal,
mnoho bagáže). Řidiči šmelináři - za jízdu z letiště na letiště (80 km)
200 r. Z Moskvy odlet do Dušanbe 2,25, let trval 4,5 hod. V Moskvě
silný déšť, v Dušanbe v 10,30 h - 34 st.C. Na letišti nás čekal Voloďa
a Lima (místní členové HS) a přemístili jsme se do Alpin lágru (cena za
palandu 50 kop). Utahaní po cestě relaxujeme (zdravotní Becher,
koupání). Setkali jsme se tam s Vítkovičákama.
Z Ostravy nás přiletělo 14 (další kluci z Vítkovic - Skyc a spol).
K večeru jsme si šli prohlídnout Dušanbe - typický Orient, bazary,
ovoce a zelenina velmi levná - meloun 22-30, broskve 70.
6.8. 1989
Štefan šel ráno s Limou vyřizovat povolení pro oblast Vonuch
(Matča - definitivní cíl). Dopoledne jsme opět leželi u vody (v Dušanbe
začíná skutečné léto, v 10 h ráno až do 8 večer). Se Štefanem jsme se
potkali ve 4 hodiny na bazaru u šašliku (velice chutný, jestli je to
ze skopového, naučím se to jíst) a táhneme do místního hotelu Tadžik
(I. cenová skupina). Oběd - polívka + něco jako biftek 5 rublů. Celkem
v Dušanbe velká bída o cokoli pitného. 2 původní, 1 láhev šampaňského
pro všechny, 4 láhve + 5 láhví koňaku (12 lidí), jinak ale na úrovni.
7.8. 1989
Štefan budil tábor v 7 hodin (odjezd autem v 9 hod.). Bleskové balení
věcí a nástup na auto (terénní Kamaz Kavkaz-Pamír). Dobrodružství
začíná! Po 50 metrech za branou vážný zádrhel - řidič stávkuje - nechce
jet, že je to daleko, Němci nakonec zůstali doma. Sedl si za auto a
řekl, že musí "padumať". Dumal hodinu a půl, nakonec odjezd. Začala
cesta hrůzy. Dušanbe - Voruch 450 km. Po cestě jsme projeli 2 pohoří.
Výška průsmyku 3 400 m Anzov. Po 5 hodinách jízdy zastávka Aijni
(6 šašliků - opět velice dobrý a hlavně kvanta čaje, cena - šašlik 60,
čaj konvice 5), čaj velice dobrý (zelený). Jsme středem pozornosti,
místních Tádžiků, zaprášení, špinaví - nic DIA.
Dalších 5 hodin cesty v prachu, hlavně žízeň, průsmyk 3 200 m, kolem
cesty vraky aut až po oblast Voruch, (vojsko - milice se samopaly).
Velké obavy, ale všechno dobře dopadlo. 23,30 h jsme na dalším autě
(místní gruzavik), vyjetí do doliny a bivak u prvního klasického
kišlaku. Jinak Voruch fantastická země. Hromady meruněk, hliněné domky
a před nimi žiguli, televize, země kontrastu. Řidič opět uprostřed
cesty stávkoval a z původních 400 zvedl taxu na 600 Kčs. A to nás
ještě zavezl do špatné doliny!
8.8. 1989
Vašek s Ivanem odešli dolů pro chleby. Štefan s Leošem jeli s geologama
zkoumat další cestu (přes sedlo?) a my hlídáme tábor. Jsme totiž
uprostřed pasteveckého tábora a místní Tádžikové se kolem pořád motají.
Už nám docházejí žvýkačky a velký šlágr u nich jsou šuměnky. V 6 večer
se vrátili Štefan s Leošem s tím, že další cestu přes sedlo do doliny
Kšemyš je pěšky a s bagáží neschůdná. Nakonec opět krvavě platíme
geologům (700 Kčs a vodka) a přejíždíme přes sedlo do naší doliny.
Kdo takovou cestu nezažil, neuvěří. Není radno dívat se dolů. Ale
přežili jsme a bivakujeme až v naší dolině.
9.8. 1989
Po skromné snídani (čaj, vločky) a přebalení batohů vyrážíme do doliny
Kšemyš. Čeká nás 15 km strastiplné cesty. Úmorné vedro, na obloze ani
mráček a hlavně žízeň a žízeň. Po cestě pijeme všecko, co teče. První
den (9.8.)jsme udělali 6 vynášek (těžký kletr, složit, zpátky pro lehčí,
ten vynést o jednu délku výše, odnést těžký a tak furt až do zbláznění).
Pijeme dokonce vodu z potůčku, ve kterém o 50 metrů výše pak objevujeme
kravince. A to se dolina zvedá z 2 300 m na 3 650 m na místo, kde
budujeme základní tábor.
10.8.
Den probíhá jako předešlý, jen s tím rozdílem, že přibývá výška.
Konečně v 9 hodin večer po 13 hodinové vynášce základní tábor.
Unavení usínáme, ale žízeň je větší. Čaj, polévka, čaj, čaj. Pít a pít.
Štefan nalívá po štamprli dobrého Araratu, ani ten nechutná. Jen to mě
drží při životě, že máme dva dny na relaxaci.
Jinak v táboře jsou 3 naše skupinky (2x Baník Havířov a Vítkovice +
4 Rusi). Další lágr je na druhé straně plesa, tam jsou jen Rusi.
11.8.
Ráno opět překrásné (o počasí ani nepíšu, ještě jsme neměli mráček,
teploty denně přes 35 stupňů). Celý den se věnujeme výstavbě tábora,
vaříme, pereme, dokonce jsme se koupali (nahatí) v plese (ledovcové).
Děsně studená voda, ale ten pocit po 3 dnech se zase umýt převažuje.
Potkáváme se s klukama, co se vracejí z tůry, získáváme informace a
zítra po obědě vyrážíme na první aklimatizační tůru (Pik Stanislava
5 207 m). S Ladikem jsem už dělal první výpravu za motýlama a broukama.
Brouci tu v té výšce asi nejsou, zato motýlů máme hned 7.
12.8.
13,30 vyrážíme nahoru. Dnes chceme dojít do výšky 4 700 m, zabivakovat,
zítra ráno nahoru a odpoledne sejít na jeden zátah do tábora.
Situace se pronikavě změnila. Vyšli jsme včera odpoledne za poměrně
hezkého počasí. Za 2 hodiny jsme udělali 500 výškových metrů a najednou
se přihnaly mraky. Zůstali jsme trčet ve výšce 4 250 m. Začaly padat
kroupy a ty přešly do sněžení. Leoš se urval a vystoupil ještě nad
nás, do výšky 4 500 m a tam uvázl. Do 6 hodin jsme čekali na změnu
počasí. Leoš zůstával stále nahoře. U mě zůstal vařič a proto jsem musel
v hustém sněžení za ním. Když jsem se k němu dostal, začali jsme rychle
stavět bivak, ale bylo to zbytečné. Za hodinu napadlo 30 cm sněhu.
Musíme dolů. Likvidujeme materiál a ubíráme se do doliny. Sestup trval
z 4 250 na 3 650 50 min. V 10 hodin jsme úplně mokří v táboře.
13.8. (neděle)
Od rána si lížeme rány. Sušíme věci, vaříme a čekáme na změnu počasí.
Počasí se tu mění periodicky, když je škaredě, tak to trvá 3 dny a
potom 3 dny hezky. Jestli to vyjde, vyrážíme zítra ráno opět nahoru,
tentokrát štít Andrejev (asi 5 300 m). Odpoledne turnaj v kartách
(prohrál Leoš). V případě nejistého počasí jdeme zítra na průzkum
vedlejších dolin. Jinak zdravotní potíže žádné, až na únavy a Ivana
honí žaludeční potíže, ale nic vážného. Dneska se s námi rozloučila
skupinka Petra Hrabicy. Mohutné loučení, fotografování, v táboře nás
zůstává 14 (nás 8 a 6 vítkovičáků, ale ti už taky zítra ruší tábor a
jdou dál). Hrůza, před chvílí jsem se po 10 dnech viděl v zrcátku.
Alespoň 10 dní se do něho nepodívám.
14.8.
Včera jsme s Láďou vzpomínali svátek Alenek. Dneska ráno v 10 hodin
vycházíme, směr Andrejev 5 207 m. Přechod přes ledovec a horní morénu
je nekonečný. Procházíme bludištěm seráků a fantastickým polem ledových
hřibů. V 8 hodin večer jsme konečně na místě, kde kopeme ve sněhu
plošinu na bivak. Štefan s Leošem natáhli ještě asi 100 m a bivakují
200 m od klíčového sedla. Vykopali jsme plošinu pro 4 lidi, tak napolo
ležet, napolo sedět. Noc byla perfektní. -10 st. Celsia, ale ve výšce
4 900 m je suchý vzduch, takže zima nebyla. Nebe plné hvězd, takže
jsme zalezeni ve spacáku, přes sebe ždáráky a vzpomínáme na naše
drahoušky doma. Už se mi stýská po holkách doma.
15.8.
Vstáváme do překrásného rána. Je 7 hodin ráno. Vaříme čaj ze sněhu,
protože voda, která kousek od nás po skále večer tekla, přes noc
zamrzla. Na každého vychází asi 2 dcl teplé vody s vitacitem. Na
jídlo nemáme nic, protože zásoby má Štefan a Leoš nahoře. Vůbec s
jídlem jsem tu na štíru (ostatně jako každý). Například včera ráno,
než jsme vyšli, jsme s Leošem vypili ešus Kaolaru, trojúhelník sýra a
kousek salámu. Pak celý den nic, až večer 1/2 čabajky. Dneska celý den
nic. Ale to nevadí, najíme se po návratu do tábora. Balíme věci a
vyrážíme nahoru. Po 200 m nás zastavilo ledové pole (sklon 60 st.).
Nepříjemný travers a potom nebezpečné šlapáky po sněhových polích.
Po 4 hodinách dřiny konečně skála. Navazujeme se Štefanem a Ivanem
a následuje 5-ti hodinový výstup na samotný štít Andrejev. V 15,30
konečně vrchol! Téměř současně nás vystupuje na štít 9. Našich 7
(Vládík to vzdal, bolest žaludku a odešla mu psychika) a 2 kluci z
Vítkovic. Vrcholný snímek a začínají nebezpečné slaňáky. V 8 h večer
jsme zpátky u bivaku, přibíráme Vláďu a scházíme dolů. Do tábora jsme
dorazili v 0,30 h úplně vyčerpáni. Celou dobu se mi chce moc spát, ale
přesto jsme ještě poradili uvařit velký hrnec čaje (3l), nacpali jsme
do něho géčko a vitacit a doslova hltáme. Konečně 1,30 h zalézáme do
spacáku a spát! Janino, už se na Tebe těším i na moje tetky. Jinak
zatím je to můj životní sen, který se splnil. Nejsou to tady Himaláje,
ale jestli vyjdou fotky, tak takovou nádheru málokdo viděl.
16.8.
Celý den odpočíváme a vaříme. V rámci možností Kaolan, pudinky, polévky,
vepřová s bramborama (kaší) a hlavně čaj a čaj. Slibovali jsme si po
Andrejevu 2 dny odpočinku, ale už večer spřádáme další plány. Tentokrát
už asi šáhnem trochu výše. Domluva je trochu rozpačitá. Snažíme se
rozhodnutí oddálit a tak hrajeme karty až do setmění, kolem 9 h padlo
rozhodnutí - Skalistyj (nejvyšší hora Pamíru Altaj 5 621 m). Večer
ještě sedíme v naší kuchyňce a dorážíme poslední Becherovku, kterou
měl Ještě Leoš zašitou a kolem 11 h zaléháme.
17.8.
Ráno je počasí trochu pod mrakem, ale ukazuje se, že to ještě 2 až 3
dny vydrží. Snídáme (bujón a Kaolar, já ještě konzervu hovězího).
V 10 h startujeme. První metry jsou těžké, přece jen jeden den
odpočinku je dost málo, ale postupně se rozcházíme. Skalistyj máme
napočítaný, když to dobře půjde, na 3 až 4 dny. V dolině pod ledopádem
odkládáme tyčky a obouváme mačky, které pak sundáváme jen na místech
bivaku. A začíná dřina po sněhových polích, místy ledové výšvihy.
V 9 h večer docházíme na místo prvního bivaku. Je to sedýlko ve výšce
4 700, místo to není špatné, při troše dobré vůle se nás tam natlačí
všech 6, ale fouká tam studený vítr z doliny, takže v noci máme hlavně
starost, aby nám vítr neodnesl pytle.
18.8.
Moc jsme se nevyspali, ale jsme rádi, že už je noc za námi. Nahříváme
boty nad vařičem (přes noc nám, kdo máme kožené) zmrzly, vaříme čaj a
v 9 h vyrážíme nahoru. Nejprve nás čeká travers sněhovo-ledovým polem
(sklon 60-70 st.) 500 m - je to něco na mě! Všechno lezeme nenavázaní,
skluz rychlosti a jistit stejně není kde. Nad případným pádem raději
neuvažujeme, pod sebou v hloubce vidím ledovec, po kterém za 14 dní
půjdeme směr Dušanbe. Dráha pádu by byla asi 2 000 m. Ale za 3/4 hodiny
jsme šťastně traverz přežili a před námi se ukázalo překrásné panoráma
doliny Skalistého. Skalistyj je překrásný vrchol, pravá dominanta Matče.
Vystupuje jako skalní jehla přímo z moře sněhu a ledu. Scházíme kousek
níže na tzv. Stříbrné plato, přecházíme je a následuje ledovo-sněhový
úsek asi kilometr dlouhý (sklon 65 st.). Ke slovu přicházejí pikoly,
naše ledové zbraně a po 6 hodinách tvrdého lezení, obcházení ledových
trhlin a nekonečného nadávání se dostáváme přímo pod vrcholový hřebínek
a po něm konečně ve 3 hodiny odpoledne vrchol! První okamžiky si ani
neuvědomuju, co máme za sebou. Fotíme se s oddílovou a po 10 min už
slaňujeme přímo dolů na Stříbrné plato. Mezitím Slunce ledy změkčilo,
takže traverz k místu bivaku je ještě těžší, ale konečně v 7 hodin
večer jsme v sedýlku. Nejhorší máme za sebou a nálada taky podle toho
vypadá. Konečně si potřepáváme rukou a nastávají nekonečné debaty o
tom, jak kdo lezl, kde to bylo zlé a podobně. Všichni jsme šťastní,
pravý cíl expedice jsme splnili. Máme za sebou během třech dní 2
pětitisícovky a jednu horu 4 900 m. Vlézáme do spacáku a Leoš do
nekonečna vaří čaj (za večer jsme vypili ve 4 lidech 8 ešusů).
19.8.
Noc opět větrná, ale po únavě z výstupu všichni spí dobře, až na Juru,
který si stěžuje na zmrzlé prsty u nohou. Ráno vycházíme v 8 h směr
základní tábor. Ale další gól! Při sestupu zdoláváme další 5ti- tisícovku
Pik Stanislava (5 070 m). V jeden zátah na ni útočíme a za 2 hodiny je
naše! Třetí pětitisícovka! Je to bezvadný pocit. Do republiky se můžeme
už vrátit s pocitem dobře odvedené práce. A to nás ještě čeká přechod
podél Centrálního Pamíru. Jestli i to vyjde, tak chceme jet za 2 roky
na Centrál. Je to prostě něco perfektního. V 6 h večer jsme v základním
táboře. Poslední úseky sněhu a ledu už ani nevnímáme. Únava je velká,
ale jsme všichni velice rádi, že jsme to dokázali. A teď aspoň 2 dny
lenošit.
20.8.
Je po lenošení. Včera večer jsme totiž zjistili, že dochází benzín
do vařiče. Takže po 12h odpočinku, což je nic moc, ani svaly na nohách
si ještě nespočly, ráno odcházíme 4 dolů do Vonuchu pro benzín a
proviant. Chybí už taky chleba, ovoce a hlavně zelenina. Bereme sice
každý ráno železo, vitamín B a celaskon, ale to je málo. Takže jdeme
Ládik, Jura, Vašek a já. ale i se na tu cestu docela těším. Už na mě
začíná působit horská nemoc. Od rána do večera kolem sebe stále jen
hory, sníh a led. A o kilometr níže rostou meruňky, melouny a je tam
teplo! Scházíme po moréně ledovce dolů a už po hodině cesty lituju, že
nemám sebou foťák. Ale je to více méně vynucené zapomenutí, protože
dochází filmy. Ale bylo by co fotit. Když jsme šli nahoru, tak na to
moc času nebylo a až teď si všímám, jak je dolina Kšemyš krásná. Všude
kolem se pasou pamírské ovce, krávy. Míjíme pastevecké boudy - Kišlaky
a pastevci nás zvou na čaj a posedět. Bohužel do Voruchu nás čeká
celodenní pochod, je to horskými stezkami 36 km. Kolem nad námi lítají
kavky a nahoře krouží orli, kterých je tu opravdu hodně. Alenka by si
přišla na svoje. Všichni tu jezdí na koních, těch je tu fůra a oslů
nejvíce. Celý den, až do 5,30h jdeme čarokrásnou dolinou, stále kolem
říčky Křemyš. Ovšem říčka to je těžko, takové kaskády, vodopády a peřeje
se hned tak nevidí. 6 km jdeme kaňonem do kterého by se podle Vaška
Slovenský kras vešel 2x. Konečně jsme ve Voruchu. Přicházíme na místní
náměstí, kde je čajchána. Ta je zavřená, je neděle, ale čajchan nám vaří
čaj, dává lepošky (placky z pšenice) a místní cukr (cukrkandl). Platíme
2 ruble a pomalu hledáme nocleh. Jsme totiž v oblasti, kde je od 10 hodin
večer zákaz vycházení. Na ulici moc lidí není. Občas projede místní
milice. Narážíme na muže, který u nás sloužil v 68 roce. Vůbec lidí,
kteří u nás v 68 byli je tu strašně moc. Ten nám ukázal místní daču
(dům oddychu). Ukládáme se k spánku. Jenom máme strach, aby nás v noci
nepřišla milice kontrolovat, protože dača stojí na kopci a světlo je
vidět až na náměstí. Ale noc je klidná.
21.8.
Ráno jsme zaspali autobus do Isvary, což je větší město 40 km od
Voruchu. Ve Voruchu totiž k jídlu nekoupíme nic. Byli jsme v místním
Univermagu (velká samoobsluha). Měli tam několik druhů cigaret,
zavařenin, mouku a několik druhů keksů. To je všechno. Takže v 7h jsme
autobus zaspali a další jel v 8,30h. Měl jet. Nejel, až ve 12h. tu
v Orientu se to tak nebere. Lidé sedí, někteří i leží na náměstí a
čekají trpělivě až něco přijede. Konečně vyjíždíme do Isvary. Jsme tam
v 13,30h. Prvně hledáme šašlik. Kupujeme ho každý 5 ks a pereme do sebe.
Zapíjíme čajem. Čaj tu je bezvadný, musím koupit domů aspoň balík. Na
místním bazaru kupujeme chleba, zeleninu a meloun a ve 4h vyjíždíme
zpátky. Jenom o 1/2h zpoždění, což jde. Předtím místní dispečer chytil
Vaška, vyzpovídal ho a Vašek musel napsat do jejich knihy cti, že jsme
byli spokojeni se službami. Záchod v Isvarně - místnost 2x2 m, celý
posmolený, smrad jak z opis, no prostě služby na úrovni. V 5,30 večer
přijíždíme do Voruchu. Benzín, který nám řidič autobusu slíbil, nemáme,
až se nad námi slitoval řidič náklaďáku a prodává nám 8l za 4 ruble.
Odcházíme z Voruchu a hledáme nocleh. Našli jsme celkem dobré místo a
ještě večer dojídáme meloun a meruňky do nekonečna.
22.8.
Začíná den hrůzy. Mě a Juru, kteří jsme snědli melounu nejvíce, chytla
doslova sračka. Za den jsem byl 13x a to ze mě šla jenom voda. K večeru
po celodenním pochodu jsem tak odhydrovaný, že začínám dostávat
halucinace. Vašek šel rychleji nahoru pro pomoc. Ke všemu si Jura
namohl koleno. V dolním úseku doliny nás dojel Kirgiz, který se vracel
z doliny na pastviny a vzal Jurovi tlumok na osla. Díky tomu jsme v 7h
večer pod táborem. Mě poslední honění chytlo asi ve 2 hodiny. Celý den
jsem nic nejedl. Konečně nám přišli kluci na pomoc s tabletkami, glukózou
a čajem. Díky tomu jsem se do noci dal do pořádku. Sračka se zastavila.
23.8.
Už je mi dobře. Ráno jsme se rozhodli, že zítra vyrazíme na závěrečný
přechod Centrálního Pamíru, což je poslední úkol, který jsme si vytýčili.
Trochu mám obavy o Juru, který celý den leží a naříká. Vypral jsem si
špinavé věci a pomalu balíme. Ještě musím umýt sebe, což je v místní
ledovcové vodě problém. Večer závěrečné posezení v oblasti Matča a
zítra vyrážíme.
24.8.
Dneska jsme vstali spíše než obvykle, čekalo nás totiž velké balení.
V táboře vypukly zmatky. Museli jsme totiž narvat věci, které jsme měli
ve dvou batozích do jednoho. Začalo mohutné oddělování, hlavně jídlo,
což nás později pěkně vytrestalo. Konečně poslední společné foto a
vyrážíme. Dnes nás čeká sedlo Ivanovo (4200m). Po cestě se nám ztrácí
Ládik a když nás konečně dožene, zjišťujeme, že nechce dále pokračovat
a chce se vrátit do Isvary. Přemlouváme ho a pokračujeme v dřině nahoru
do sedla. Čeká nás 450m sněhu sklon 45-50 st. a dále asi 400m skály asi
naše II. a jsme konečně na sedle. Je 7 hodin a chystáme bivak. Ten je
celkem solidní. Vaříme a kolem 9,30h zaléháme.
25.8.
Ráno scházíme ze sedla Ivanovo na ledovec Ak-Těrek. Je to jeden ze dvou
ledovců, které musíme přejít na cestě do Chaitu, kde je cíl naší cesty.
Cesta po ledovci rychle ubíhá, bohužel ale také rychle ztrácíme výšku,
která bude chybět při výstupu na další sedlo. Ledovec končí a dostáváme
se do pásma pastevců. Poprvé jsem zahlédl jaky na pastvě. Mohutná černá
zvířata, ale taky moc plachá. S bídou se nám podařilo jednu skupinku
vyfotit. Den uběhl bez zvláštních událostí, až že jsme museli brodit
ledovcovou řeku. Ale těch všelijakých potoků a potůčků je po cestě
tolik, že to ani není nic zvláštního. Večer se rozkládáme kousek od
kirgizského kišlaku, hned za mulkou je stádo asi 500 ks koz a beranů.
Odkopáváme kozí trus a zaléháváme. Uspává nás hukot řeky, která burácí
v peřejích asi 30m pod námi.
26.8.
Pokračujeme dále v pochodu dolinou Ak-Těrek, která se mi zdá nekonečná.
Už jsem o tom psal, že rozměry v Pamíru jsou pomyslné. do doliny
Ak - Těrek by se klidně vešly celé Tatry. a to není zdaleka z největších.
Začíná mě bolet rameno. Ještě že dnes půjdeme v podstatě pořád dolů.
Kolem jedné hodiny se zatahuje a začíná pršet. To nás zrovna chytlo na
dost špatném místě, že se není kam schovat. Zalézáme kde se dá, někdo
pod žďarák, někdo pod nejbližší kámen, ale stejně jsme všichni za
chvilku do nitky. Naštěstí za 2h přestalo a tak rozděláváme oheň a
trochu se sušíme. Pokračujeme dále a po 200m narážíme na perfektní louku
s dobrými bivaky. Zákon schválnosti. Přecházíme ji a přes můstek se
dostáváme na druhý břeh a asi po 3h tvrdého pochodu se dostáváme na
zatím nejlepší bivak, co pamatuju. Je to velice hezká loučka, na které
je už opuštěný kišlak. Ale u něho bohatá zásoba dřeva, takže nás čeká
romantický večer. A taky že je. Chystáme si s Leošem chutnou večeři,
Fučku se špekem a cibulí a nezbytný čaj. Stává se za mě čajový maniak.
Pozorujeme ale, že už začínáme být oslabení a zvyšujeme dávky vitamínů.
Přichystali jsme si karimatky a spacáky, jen tak venku, ale za hodinu
je zrovna zataženo a tak stavíme narychlo stany. Večer se všichni
stahujeme do "kruhu" opuštěného kišlaku a kecáme o ženských, politice,
vaříme čaj, pudink. V 1,30h spát. Usínám až kolem 2,30h, bolí mě to
rameno.
27.8.
V pohodě jsme se nasnídali a jdeme dál. Už asi po kilometru pochodu ???????
všechnu vodu, co jsem ráno vypil. Jdeme do doliny Jašyt-kal. Stezka jde
pořád do kopce. Až po pěti hodinách pochodu si děláme přestávku. Už se
začíná projevovat únava. Jdeme celý den až do 8 hodin a najednou se
zatáhne a začíná pršet. Leoš stačil přebrodit řeku a čeká na mě s horním
dílem stanu. Nakonec přechází řeku a za stálého deště stavíme stan a
vaříme. Obligátní Fučka, špek a zaléháme. Zásoby jídla se už začínají
tenčit. Máme už jen pár polévek a salám.
28.8.
Ráno je celkem hezky, takže vyrážíme dále na ledovec. Asi po hodině
cesty nás zastavuje řeka, která tvoří místem ??????????? Slaňujeme dolů
asi délku a jsme na úpatí ledovce. Začíná se oteplovat. Jde se stále
hůř. Bolí mě rameno a taky už se projevuje hlad. Ale kluci jsou stále
vepředu, takže musím šlapat. Počasí se kazí. Začíná sněžit a je mlha.
Konečně v 6 hodin večer to balíme a stavíme stan. Sněží stále víc a
nejhorší je mlha, není vidět na 20m. Opět Fučka - poslední a hlavně
spát.
29.8.
Ráno zjišťujeme, že jsme vlastně v sedle a že snad šlapání do kopce
končí. Nálada je lepší. Fotíme okolí, balíme a v pohodě scházíme
z ledovce dolů. Jdeme dolů asi 1h, až narážíme na kišlak, kde nás čaban
posílá do dalšího sedla, protože údolím cesta nevede. Nálada rázem klesla.
Co jsme sestoupili do výšky 2 100m musíme zase našlapat přes sedlo
do výšky 3 700m. Čeká nás další sedlo - Molo. Je to asi největší šok přechodu.
Ale i to nakonec vydržíme a asi za 3 hodiny přecházíme sedlo do doliny
pod sedlem Molo. Na noc zůstáváme u místních pastevců. Jsou velmi
pohostinní a dělí se s námi o to, co mají. I lahvička vodky se našla.
Dokonce ochutnáváme i jejich "specialitku", vařené skopové maso,
zalívané octem a cibulí. Naše žaludky to moc nepřijímají, ale co se dá
dělat, hlad je silnější. Asi kolem 9 hodin zaléháme.
30.8.
Ráno pijeme trochu čaje, polévku. Loučíme se s pastevci a vyrážíme dále
na sedlo Molo (3 800m). Je to snad už poslední výstup. Po 4 hodinách
jsme ale uřícení nahoře v sedle. Před námi se otevírá pohled do krásné
doliny Tibek. Ten scházíme asi 2 hodiny a přicházíme k dalšímu kišlaku.
Jsme si jisti, že až do Gamy, kde je cíl našeho putování, už nás nemůže
nic špatného potkat, ale další jobovka. Cesta dolinou dále nevede,
dolinu uzavírá ledovec, takže zase do kopce a úbočím hor a dále horskou
stezkou nás čeká ještě celý další den šlapání. Už toho začínám mít plné
zuby. Kletr se mi zdá stále těžší a cesta nemá konce. Konečně kolem
6 hodiny večer přicházíme do dobytkářské farmy Gamu, kde nám naše 7 denní
pouť přes 140km hor končí... Kluci, kteří došli dříve už čile navazujou
družbu, nechybí tradiční lepoška a poprvé vůbec ochutnáváme místní
jogurt. Je velice chutný. Ale blíží se večer a nějak se s řidičem farmy
nemůžeme domluvit, aby nás odvez do Chajtu, odkud chceme pokračovat
dále do Dušanbe nějakým stopem. Moc se na to netěšíme, čeká nás totiž
štreka ještě asi 200km, je to zase přes fůru průsmyků a rozbitých
horských cestách.
Posedáváme a čekáme, jak se řidič rozmyslí. Štefan se ztrácí někam
na silnici. Po půl hodině vidíme přijíždět cisternu s benzínem.
Nevěnujeme ji pozornost, není to auto, na kterém by se dalo jet.
Jenže cisterna u nás zastavuje a z kabiny vylézá Štefan a honem honem
naskládat, že nás šofér vezme do Chajtu. Další dobrodružství začíná. Už
nás nemůže nic překvapit. Nahoře na cisterně, okolo napouštěcího stropu
je ohrada asi 3 x 2 metry, 1/2 metru vysoká, nádrž je kulatá, takže
místa minimálně. A tam se nás natlačilo 6 (2 v kabině) + všechna bagáž.
A jedeme. Pod zadkem cítím každou nerovnost na cestě a že jich tu je.
Po půl hodině cesty jsme v Chajtu. Mysleli jsme, že tam naše cesta
cisternou končí, jenomže z šoféra vylezlo, že jede až do Dušanbe a že
nás za mírný poplatek odveze až na místo. Protáčejí se nám panenky při
představě celonoční jízdy na tom třasáku, ale nakonec jedeme. Děláme si
pohodlí, jak se dá, kapuce stahujeme přes oči, raději nic nevidět a
vyjíždíme. Naše jediné štěstí je, že je noc a tak toho z "jízdy smrti"
moc nevidíme. Místy mám pocit, že nás to už musí utřepat, ale nad ránem,
kolem 6h, jsme v Dušanbe. Posledních 100km jel řidič stále kolem 90.
Vysazuje nás na kraji města a čekáme na trolejku, která nás zaveze k
Alpin lágru.
31.8.
Do lágru jsme vtrhli neuvěřitelně špinaví, hladoví, žízniví, ale všichni
jinak v pořádku a to se cení. Nálada je výborná, vždyť máme před sebou
3 dny odpočinku a pak odjezd domů. Celý den se dáváme dopořádku,
ubytováni jsme na pokojích pro 4, pereme, děláme inventůru věcí.
Konečně zase došlo na civilní oblečení. Ušmudlané džíny, pokrčené tričko,
brýle s jedním sklem, prostě frajer až na půdu. Ale mezi místními se
ztrácíme.
Odpoledne vyrážíme do města a začínají hody. Hroznové víno, melouny,
broskve, zmrzlina, čaj, šašlik, oběd v restauraci "Tadžikistán" a večer
mohutné bolení břicha. Na palandách jsou ubytováni vysokohorští turisté
snad z celého SSSR. A večer a v noci začíná jarmark. Celý večer za námi
chodí a skupujou co se dá. Hlavně materiál. Poslední "zákazníci" přišli
o půlnoci. Už jsme mysleli, že budeme muset obchodovat do rána na etapy.
Aby se alespoň někdo vyspal.
1.9.
Dopoledne siesta u bazénu a odpoledne znova do města. Fotíme, nakupujeme,
touláme se po městě, kolem 11 hodiny zaléháme.
2.9.
Průběh dne jako předcházející. Na bazaru jsem koupil místní "heroin"
(NOS). Je to nikotinový prášek, smíchaný s různými bylinami. Místní
lidé dost málo kouří a tak si tento zlozvyk nahrazují tímto způsobem.
Už se těším do práce, jak nos ocení naši "hašišáci".
3.9.
Dopoledne balíme a připravujeme se na odlet. Odpoledne jsme pozváni
Limou na rozloučenou do jedné z restaurací. Je tam velice příjemné
prostředí. Na místní poměry slušně jíme, na stole se objevují mísy s
různými druhy masa, ovoce a nezbytný koňak Ararak a šampaňské. Večer
na úrovni. Stále se zabíjí na družbu. Ve 3 hodiny ráno máme objednané
taxíky, která nás odvezou na letiště.
4.9.
Ráno se loučíme s Limou a po vyřízení nezbytných formalit odlétáme z
Dušanbe do Moskvy. V Dušanbe při odletu je 34 st. C. Po 4 hodinovém
letu přistáváme v Moskvě, tam je 13 st. C a prší. To je ten skok z Asie
do Evropy. Celkem v pohodě se přemísťujeme z letiště na letiště, odkud
ve 3 hodiny odlétá naše letadlo do Mošnova. Za 2h přistáváme opět za
deště na mošnovském letišti. Celní odbavení a jedno z krásných
dobrodružství definitivně končí.
Galerie fotek z Matče
|