Kurzu Instruktora II. třídy


Vše začalo podnětem ze strany starších členu našeho horolezeckého oddílu.

Náš oddíl se začínal pomalu rozpadat, protože aktivních členů rapidně ubývalo a noví se neobjevovali.

Nezbývalo nic jiného než s tím něco udělat. Jelikož jsme byli nejmladší, padnul tento úkol na nás. Píši v množném čísle, protože jsme na to byli dva. Oba dva jsme začali s lezením někdy na vysoké, nepatřili jsme sice mezi žádná lezecká esa, ale měli jsme potřebné zkušenosti k absolvování kurzu.

V červnu loňského roku jsme se vydali do Prahy, kde se konalo první sezení kurzu. Setkali jsme se tam s předsedou metodické komise Z. Teplým, který nám rádoby instruktorům promlouval do duší.

Mluvil dlouze. Po přestávce nám sdělil způsob organizace kurzu a následně se hlasovalo o tom, kdo by měl zájem o uskutečnění kurzu na Moravě. Asi 40 frekventantů se vyjádřilo pro. Zbývajících cca. 60 adeptů hlasovalo pro Čechy. Vedení tedy souhlasilo s rozdělením na českou a moravskou část. Předběžný termín dalšího sezení nám bude dostatečně dopředu sdělen.

Následně se z Montany č.5/2000 a str.27 dovídám cituji: Z ekonomických důvodů nebude kurz dělen na českou a moravskou třídu, protože asi z jednoho sta účastněných posluchačů je jen 7 lidí z Moravy.(!) Hodnotit účast moravských oddílů, je asi zbytečné ale výmluvné!.

Ale zpátky k průběhu školení. Kurz byl v podstatě rozdělen na teoretickou a praktickou část.

Teorie.

Většina akcí se odehrávala na Frydštejně v areálu tělocvičny místní sokolovny. V základních pokynech nám byla nabídnuta možnost přenocování na podlaze tělocvičny. Slovy Z. Teplého:"Za nějaký peníz si tam budete moct natáhnou karimatku".

Po příjezdu jsme zjistili, že realita vypadá jinak. Majitel Sport hotelu nám totiž oznámil, že přespávání na podlaze tělocvičny není možné, ale že nám nabízí pohostinnost vlastního podniku, který sousedí s již zmiňovanou sokolovnou.

Poněvadž nejsme zvyklí spát po hotelích, trávili jsme noci pod širým nebem.

Teorii tvořilo šest dvoudenních přednáškových bloků. Proložených návštěvou Suchých skal a Dratníku, kde jsme demonstrovali vlastní dovednosti při slaňování a prusíkování. Z mého pohledu mezi nejzajímavější přednášky patřily: zdravověda (P. Macholda), záchrana v horách (R. Bednaříka), přednáška o materiálu (S. Šilhana), GPS (V.Procházky) a jiné. Úroveň přednášejících byla různá, stejně tak frekventantů. V průběhu kurzu jsem nabyl dojmu, že některé oddíly poslaly na školení úplné nováčky, aby tím zabily dvě mouchy jednou ranou. Z novociána udělali rovnou instruktora. Z mého pohledu trochu zvrácená filozofie!

Teoretická část byla ukončena závěrečnými testy a následnými pohovory. Test se skládal ze 40-ti otázek, ve kterých se mísila tato témata: geologie, meteorologie, historie, zdravověda, materiály…..Význam některých otázek byl pro mne nepochopitelný. Jako například otázky typu: co je to mezikrystalická koroze, která je nejvyšší hora Uralu a kolik měří. A nebo kde leží hora Mont Aiguille, ve kterém roce byla dostoupena a čím vstoupila tato událost do historie alpinizmu?

V průběhu testu bylo dovoleno používat vlastních výpisků. Někteří adepti byli připraveni dokonale, pokusili se přepsat celého Diešku (horolezecká encyklopedie) do jednoho karisbloku.

Z časových důvodů bylo nemyslitelné, aby přistoupilo k ústním pohovorům cca 100 lidí. Po vyhodnocení testu se početná družina rozdělila na tři skupiny. První skupinu tvořili ti, kteří uspěli na výbornou s maximálním počtem pěti chyb. Ti již k ústním jít nemuseli a tím ukončili teoretickou část. V druhé skupině byli posluchači, kteří rovněž uspěli, ale museli ještě absolvovat ústní konzultace. Třetí skupina která neuspěla bude muset zkoušky opakovat v náhradním termínu.

Praxe

Praktické zkoušky se odehrávaly ve Vysokých Taurách v oblasti Granatspitze.V pokynech nám bylo sděleno, že doprava bude zajištěna autobusy, které nás budou sbírat z celé naší maličké republiky.V zápětí jsme však byli vyvedeni z omylu, na Moravu se nejede. Na tento podnět jsme chtěli jet vlastním autem, to nám bylo také zamítnuto, nezbylo nám tedy nic jiného, než se vydat vlakem do Pardubic. Tam jsme již mohli nastoupit do připraveného autobusu.

Dále jsme pokračovali v cestě do Prahy. Po drobných organizačních nedostatcích jsme se nasoukali do dvou autobusů a vydali se směr Zell am See.

Ani uvnitř autobusu nebyla nouze o zábavu. Pan Čech (jakožto hlavní organizátor ČHS) se svými mizernými organizačními schopnostmi těžce zjišťoval, kdo tu je a kdo schází.Poté nás seznámil se způsobem stravování. Doslova uvedl :"Jedná se o polopenzi formou velké snídaně uskutečněné švédským stolem, všeho je dostatek a nemáte šanci to sníst.Já sám jsem se několikrát tak nacpal, že mi až do oběda bylo zle.Navíc nerad snídám, a tak jsem si připravoval svačinku -chlebík se šunčičkou."

Poté následovala video projekce reklamního šotu Rudolfshutte. Pan Čech k tomu ještě přidal popis funkce skialpinistického vázání s takovým zapálením, jako by ho právě vymyslel. Všem bylo jasné, že máme mezi sebou odborníka na slovo vzatého.

Kolem deváté ranní hodiny jsme se dopravili až pod lanovku. Bylo nám od začátku slibováno, že my i naše věci budou vyvezeny lanovkou za poplatek 160 (šulinků) až na chatu. Zpáteční cestu by jsme již měli mít, jakožto instruktoři zadarmo. Ouvej, lanovka nejede a my můžeme být rádi, že nákladní lanovka vyveze alespoň batohy.

Ubytování je na chatě Rudolfshutte 2311m.n.m., což je školící středisko DAV.Chata je špičkově vybavena a nechybí zde 14m vysoká lezecká stěna, bouldrovka, posilovna.

Velká snídaně nebyla až tak velká, aby dokázala nasytit stovku českých horolezců, kteří si ještě na Čechovo doporučení udělali svačinové zásoby. Personál byl zděšen. A hned další snídani provedli úsporná opatření, samozřejmě na úrok našich žaludku. Ubylo salámu, jogurt trošku zřídnul a i výběr chleba byl podezřele zúžen. Navíc jsme byli vyselektováni do zvláštních prostor určených pouze pro naší výpravu. Nevím jestli se styděl pan Čech ale já ano.

Výcvik se odehrává ve skupinách po cca 10-ti lidech na jednoho lektora. Zpočátku nám sice slibovali lektorské kapacity, jako např. S. Vomáčkovou, J.Rakoncaje a S.Šilhána, z čehož bohužel sešlo. Tím ale nechci říct, že zúčastnění lektoři patřili k méně erudovaným.

Během kurzu jsme prováděli výcvik těchto dovedností chůze po ledovci, padání a chytání pádů na firnovém poli, padání a následné vytahování z trhliny, lezení v ledu, hledání v laviništi pomocí lavinové sondy i piepsu. Neminula nás ani fingovaná záchranná akce.Většina těchto dovedností byla pro mne, a myslím že i pro ostatní, přínosem. I když bylo až zarážející sledovat některé frekventanty, kteří v životě neměli na nohou mačky a na cepín si sáhli pouze v obchodě.O fyzické připravenosti mnohých uchazečů se raději ani nebudu zmiňovat.

Program kurzu byl pěkně nabitý, ale kdo chtěl našel si čas i na vlastní seberealizaci. Ať již prostřednictvím túry či lezení.

Kurs absolvovalo 105 frekventantů a 10 lektorů. Všichni uchazeči kupodivu uspěli.Z mého pohledu minimálně 20% novodobých instruktorů není na takové úrovni, aby mohli na průkaz vůbec jen pomýšlet.

O tom, že v celém průběhu vázla organizace jsem se již zmiňoval, ale závěr byl natolik neprofesionální ze strany organizátoru, že ho nemohu opomenout. Hotelové pokoje jsme museli vyklidit do 10hodin.Což je standardní postup. Odjezd autobusu byl naplánován na 21. hodinu. Proč? Když jsme mohli beze spěchu odjet již odpoledne. No přece aby pražští účastníci nepřijeli domů v době, kdy ještě nejezdí metro. Snad organizátor potřeboval protáhnout pobyt v zahraničí?! Snad…Pokud bychom měli zájem strávit den efektivněji než čekáním, museli bychom si všechny věci snést k autobusu sami protože osobní lanovka opět nefungovala.. A po náročném týdenním soustředění jsem netoužil po dvouapůlhodinové tůře s 35kilovým batohem. Ostatně jako většina. A tak 100 lidí polehávalo 5 hodin kolem autobusu a čekalo na zbytečně protahovanou dobu odjezdu.

I když tento článek nesrší přílišným optimizmem, jsem rád, že jsem kurz instruktora absolvoval a chtěl bych poděkovat Horolezeckému oddílu SK horolezci Baník Havířov za finanční podporu.

Náklady: kurzovné 1200,- praktický kurz Rudolfshute 5200,- plus náklady vynaložené na dopravu. V mém případě 4 000,- Kč.

Česťa

Vysoké Taury - Rudolfshütte
2.7. - 8.7.

Tak takový jsme měli výhled z okna našeho pokoje

Nácvik brždění pádu spolulezce na strmém sněhovém svahu

Jak se dělá Norská sonda

Ukázka práce s piepsem a lavinovou sondou

Česťa je připraven-zasypán pod sněhem. Simulace vyproštění z laviny a následná záchranná akce

Nácvik chůze po ledovci

Minisérie z našeho lezeckého podniku. Hohe Fürlig

Nácvik vytahování spolulezce z ledovcové trhliny

A takovou jsme dostali průkazku