Nejdelší noc

Prší ..., už jen to scházelo! Někdo vedle potichu zaklel. Jako trosečníci kamenného moře, přilepeni k sobě na úzké rampě, zírali jsme v polosedě chráněni zezadu skalním blokem do neproniknutelné tmy mohutného hanku. Hýbat se příliš je neradno, hloubku trhliny nelze vůbec odhadnout a my nejsme navázani.

Navzájem se hlídáme abychom neusnuli. Stejně by to v té "kose" byl skoro zázrak, kdyby někdo to někdo z nás čtyř dokázal. Konverzace dávno utichla. Každý se věnoval svým myšlenkám a snaze uchovat za každou cenu zbytek živočišného tepla. Čas se vleče zoufale pomalu, aspoň že vítr ustává. Pohled na hodinky zaznamená rodící se den.

Nový den však světlo nepřinese ... Oči se klíží,přichází krize, v myšlenkách se vracím na začátek minulého dne...

Cyba první, je září v 89., tábor v Bělovodské, cíl Vyšný Žabí štít. Na rozlezení je v plánu něco lehčího, obtížnost tak 3, místy 4. Počasí nic moc a co hlavně, do akce se jde příliš pozdě! Jsem v oddíle nováčkem a tak jsem radši zticha. Pod stěnou jsme však až v poledne. Chyba druhá .... až desátá. Brzy se ukazuje, že cestu zná jen jeden a průvodčík zůstal ve stanu. Místo pohodové III. práskáme vlevo Orlowského za VI..?!

Druhá dvojka výrazně zpomaluje (to ještě nevím, že jeden z nich je v takové stěně poprvé) necháváme jí tedy v cestě matroš a na štandech čekáme. Vítr přináší zlověstná mračna. Ještě byl čas ustoupit, nikdo netušil jakou chybou bylo, že jsme tak neudělali. Hlemýždím tempem se konečně ocitáme délku pod vrcholem. Vítr sílí, už na nic nečekáme a traverzujeme doleva na travnaté lávky. Téměř naráz se setmělo, ze chvíli není na krok vidět. Vítr běsnil jako pominutý. Napadá mne, že tohle dobře neskončí. Čelovkama a hlasem navádíme druhou dvojici do bezpečí. Zase jsme pohromadě. Bivak je nevyhnutelný (můj první), nebyl v plánu a dole v táboře už bude pěkné pozdvižení. Jen aby nevolali horskou, to by byla parádní ostuda.

... polekaně sebou škubnu a zaplaším předchozí myšlenky, asi jsem na chvíli usnul. Už jsem zase v reálu, jsou čtyři, déšť ustává, světlo však nepřichází ani o hodinu později. Tmu vystřídala mlha jako mlíko, je vidět sotva na dva kroky. Všechno kolem včetně nás je nasáklé vodou jako houba. Šťastlivci s pláštěnkou díky větru promokli už včera asi o pět minut později, takže jsme na tom byli teď stejně. Zásoby jídla tvořily bonbóny a cigarety - fajn, aspoň neztrácíme čas snídaní, netušíme, že i stejné menu bude tvořit oběd. Po válečné poradě zavrhujeme slanění do hanku a volíme cíl pochodu. V táboře už asi šílí. Celkem zbytečně (ne) logicky zmákneme tři dvousetmetrová kolečka v ukázkové mlze a okolní suti. Samozřejmě míjíme Spádovou dolinku a tak se štracháme k úpatí České věže a Kamzičí štrbinou sestupujeme do České doliny a kolem Zmrzlého plesa k smrti unaveni docházíme konečně po 30-ti hodinách nazpět do tábora. Ostudy s horskou jsme díky lahvince rumu a obětavému poslu z našich řad ušetřeni. Bohatší o další cennou "ptákovinu" už další komentář nevnímám a okamžitě usínám. Kéž by všechny bivaky končily vždy takto šťastně.

Věčně druhý

"Do...",zaklel jsem jak mi zase ustřelila noha. Fuj,málem jsem sletěl, to je ale rajbas. Funím námahou jako hroch a snažím se znovu uklidnit vibrující lýtka. Cítím jak zraju. Musím dál! Jen klid. Jenže pořád nikde ani spárka. Skoby s kladivem mohu klidně zahodit. Proti tomuhle byl pro mne předchozí komín na druhém konci pohodovkou pro batolata. Tancuju na uzoučké liště s rukama na tření,střídavě vzývám všechny bohy a nadávám na vlastní ješitnost.

Morálové smyčky na lokrech pode mnou by stěží udržely batoh natož můj pád. Do čeho jsem to nalez! Nekriticky tak hřeším na dobrou sezónu na skalkách. Svou vnitřní kletbu věčně druhého na laně jsem měl lámat jinde a ne v týhle divný plotně. Můj šestý smysl mne opět spolehlivě varuje, vítězí však bojovnost a fakt, že ani sestup by odtud nebyl bez ztráty kytičky.

Parťák na štandu pode mnou už tuší, že se něco děje. Nevnímám ho a soustřeďuji se na další činnost. Potlačuji napětí z nejisté pozice. Řešením bude únik z tohohle zrcadla na které nemám morál ani obuv. Vracím se tedy znovu traverzem opatrně šikmo doprava nahoru k pásmu převislých hrotů, kde tuším snadnější terén. Ani nedýchám, když se sunu po miniaturních jamkách k cíli. Konečně. Úlevou si oddechnu a okamžitě věším tutovici na bytelný skalní hrot nad mou hlavou a procvakávám lano karabinou. Nikde zase nic pro skobu a tak zkouším naplno zatížit jistící bod, drží dobře. Rukama se vyvěsím a snažím se přes něj dostat i své tělo. Řacha a rachot! Hrot mi mizí pod rukama. Někam padám. Škubnutí v laně a náraz do boku pak mnohem silnější pecka přímo do sedáku mne nepřipraveného vytáčí hlavou dolů, což vzápětí zjišťuje má přilba až mi v očích zajiskřilo. A najednou je ticho. Pohyb ustal, už nikam nepadám. Chvíli mi trvá než si uvědomím situaci a tahem za lano se napřimuji. Uvažuji co se stalo. Pád byl naprosto nečekaný. "Tutový hrot" se vylomil a prosvištěl kolem štandu. Pohledem vzhůru odhaduji svůj let tak na deset metrů. Vytřeštěně zírám na smyčku, která mne chytila a možná i zachránila život. Byla na spadnutí, visela snad jen zázrakem. Ty co jsem vytrhl se směšně houpaly na laně u sedáku. Ještě to tedy neskončilo. Zapomínám na bolest a nacházím stup. "Povol", zařvu dolů, tah lana se zmenšil, další pád by byl až do štandu. Obhlížím rozsah škod, jsem celý, zlomeného nic, skrz kalhoty na levém stehně prosakuje krev a v hlavě mi hučí od nárazu. "Dobrý" zahulákám dolů na dotaz. "Povol jdu dolů." Trvá celou věčnost než se dobelhám ke smyčce, která jak naschvál nejde vyzvonit. Sykám bolestí v noze a teď už nejištěn sunu se opatrně dolů na štand. Konečně jsem dole, napětí povolilo. Od šoku se mi zdvihl žaludek a před očima se roztočila ohnivá kola. Prohlížím roztržené stehno, je to v háji, rána je hluboká bez šití se to neobejde. Je vyloučeno abych slanil komínem sám a tak jsem spuštěn jako balík celou délku až na nástup. Zatínám zuby od bolesti jak se mi sedák zarývá do poraněného svalu. Dolů na Brnčálku je to od Žeruchovek ještě dost daleko. Nechtěl jsem kamarádovi kazit den a tak po předchozí dohodě pokračuji dál už bez něho. Lačně piji vodu z láhve, když pod nástupem nacházím svůj batoh. Poskakování se záhy změnilo v plazení v suti po zadku. Dosahuji pásma kleče a valím se přes kosovku jako tank. Samozřejmě zakopávám o první větev a padám. Ostrá bolest v noze a o něco tupější do břicha jak jsem narazil na balvan mi vzápětí vyčistila žaludek. Noční pochod na chatu a únava z nevyspání se mi teď dokonale vymstily. Neměl jsem trvat na tom,že sejdu dolů sám. Sebral jsem se a klopýtal dál. Bylo to utrpení. Natržený sval bolel tak, že levá noha byla k nepotřebě a chodník se zdál nekonečný. Cestu normálně tak za dvacet minut jsem se plazil snad hodinu. Pivko a kamarádi z oddílu mne dole postavili na nohy a přesvědčili chataře, že záchranku s vrtulníkem potřebuji ze všeho nejdřív.

Story končí v popradské nemocnici a pak vlakem domů. Rychlovýpad do Tater i s výstupem jsem tak stihl za rekordních 24 hodin to by se asi i Guinnesova kniha divila.

Nekritické podcenění terénu,vlastních schopností i kondice si zapisuji do svého seznamu dalších ptákovin s dobrým koncem, které nechť jsou poučením pro všechny podobné debuty na prvním i druhém konci lana.

P.S. za půl roku dostávám z popradské kliniky dopis-pretože vraj nieste v centrálnej evidencii Českej a Slovenskej zdravotnej pojisťovni, zašlite nám láskavo obratom peťstokorunáčku za ošetrenie?! No dobrý ne?

Sprcha.

To zas jednou okupoval oddíl "Brnčálu"a čtvrtý den pobytu nemělo podle zákonů našich horolezeckých veličin nic lezeckého narušit. Posvátný den odpočinku byl věnován zkušenými, konzumaci nejrůznějších pochutin v požehnaných restauračních zařízeních Tatranské Lomnice.

Zdaleka ne všichni ovšem ctili tento letitý, nepsaný, oddílový sabat. Za tuto trestuhodnou nedbalost si však osud vybral svou tragikomickou daň a já si v tomto svém oddílovém křtu střihl hlavní roli. V onen ospalý den, kdy několikeré přeháňky spláchly hřeben Žeruchovek nad námi, zachtělo se mi to otřelým mazákům vytmavit a dát něco malého na rozlezení. Zvlášť, když podle mne mělo ten den definitivně přestat pršet. K mé nemalé radosti nezůstaly mé prosby nevyslyšeny a jednoho otřelého horského vlka jsem udolal. Naneštěstí, jak se za chvíli ukázalo. Sluníčko osušilo vyhlédnutý pilířek, pod kterým jsme za chvíli ve třech rozbalili své nádobíčko. Dvě délky čtverkového lezení měly být snadnou kořistí. Ze štandu nade mnou se ozval známý povel. Ignoruji zlověstný mrak nad hřebenem a s chutí se pustím do první délky. Vítr zesílil a obloha potemněla. Zaváhal jsem. Dolů stejně daleko jako nahoru. Mračna nevěstila nic dobrého. Nezbylo než pokračovat. Otřásla mnou zima a už jsou tu první kapky. Sílící vítr znemožnil jakoukoliv komunikaci a terén kolem byl v mžiku plný vody. Vyloučeno abych pokračoval dál. Byl jsem v pasti. Dvacet metrů nad nástupem v beznadějně hladké plotně přímo ve spádnici přirozené dráhy vodních přívalů. Ve chvilce jsem připomínal vodníka. Valily se přes mne spousty vody a neschopen pohybu očekával jsem trpně svůj osud utopence. Nasáklého jako houba mne objevil konečně můj druh z prvního konce lana. Nikým nejištěn, doklouzal ke mně a vida můj stav, přiskoboval mne totálně promočeného a zmrzlého ke skále. Stejnou cestou se vrátil pro lano a znovu sešel ke mně. Zpola utopeného s drkotajícími zuby mne spustil dolů k nic netušícímu třetímu z družstva naprosto suchému díky převislému nástupu cesty. Zmoklý jako slepice jsem zahanbeně mlčel až dolů na chatu. Sluníčko za chvíli odehnalo výsměšně škodolibá mračna a bylo zase dobře. Ten den sprchlo takhle ještě třikrát. Náš potupný návrat na chatu, komentovala pouze chatařka poznámkou o šibnutých čechoch. A tak tento prohřešek zůstal pro mne pouze nováčkovskou daní jako trest za nerespektování základních psaných i nepsaných pouček horolezeckého božstva. Ten "pytel" tam ovšem visí dodnes.

Ikarův Pád

V ranných dobách paraglidingu, kdy i já jsem zatoužil vzlétnout vzhůru do oblak, svěřil jsem své sny i tělo na týden do rukou zkušených instruktorů na kopci zvaném Raná.

Po úvodním zaškolení a nezbytných dvoudenních přískocích na svahu přikročili lektoři k přenosu teorie do praxe. Bytelný, na mou hmotnost předimenzovaný školní padák BIG měl konečně splnit dlouho očekávanou tužbu. V den D mé nováčkovské obavy z přicházejících bouřkových mraků odbyl instruktor mávnutím ruky a k mé nevelké radosti pojal nápad přímo ďábelský. Ten den mi však bohové nebyli příliš nakloněni. Co by pokusnému králíku byla má startovní výstroj doplněna o dvě pevné 15-ti metrové šňůry. na těchto provazech jsem měl být záhy vypuštěn do vzduchu jako papírový dětský drak.

V sílícím větru se tak na můj začátečnický um stalo na můj vkus až příliš moc rychle. Leč idylka ve vzduchu neměla mít dlouhého trvání. Následující události nabraly zcela nečekaný obrat. Po prvním větším poryvu větru přicházející bouřky byli oba instruktoři včetně mne s padákem nad hlavou vyzdviženi do výše dvou metrů. Tato výška se jim zřejmě příliš nezamlouvala, takže se raději oba pustili a dopadli křepce na zem. Ne tak ovšem já, za neúprosných zákonů aerodynamiky, po opuštění zátěže dvou kusů "zkušených" instruktorů, opustil jsem místo děje rychlostí zátky šampáňa. na mé zoufalé pokusy přistát, reagoval padák sbalením vrchlíku do tvaru neforemné koule, která hnána větrem okopírovala keři pororstlý svah na jeho závětrnou stranu a nebrala přitom na mne žádný ohled. Teorii o větrných rotorech jsem si měl možnost ověřit na vlastním těle. Oč rychleji jsem vzlétl, o to rychleji jsem byl dole. Můj anděl strážný se konečně probral a kromě 20-ti boulí a tržných ran, nepočítaje strženou přilbu, jež mi zřejmě zachránila život, se mi vcelku zas tak moc nestalo. Zmíněný padák byl ovšem dobrý tak akorát na výrobu větrných rukávů. Když mne probrali z šoku, poděkoval jsem oběma užaslým instruktorům za opravdu nevšední letecké zážitky.

K mému údivu tento "skvělý" nápad obou "zkušených" instruktorů nevedl k odebrání jejich licence, ale byl jimi klasifikován jak má zásadní školácká chyba ve vzduchu?! Že jsem byl do něj vypuštěn poprvé a navíc za rychlosti větru cca 15-20 m/s, kdy padák se nedal ovládat, jaksi opomenuli zdůraznit, Nicméně nikomu nedoporučuji tento výcvikový systém opakovat.

Notorickým šťouralům a padákovým nadšencům na závěr uvádím, že jsem s dvoudenní pauzou kurz úspěšně dokončil a byl nakonec odměněn nádhernými podvečerními lety idylickou krajinou, za což vděčím i oběma povedeným instruktorům.

Třetí přikázání

Když jsem před časem na tuto oddílovou stránku nechal umístit svůj příspěvek "LANO" netušil jsem, že příběh bude mít další pokračování.

V té podobě jak byl zveřejněn vyzněl příliš pateticky nabízím případným čtenářům tuto snad atraktivnější verzi. Kritici nešvarů lidského soužití velmi dobře ví jak mocným nástrojem bývá v podobných případech ostří břitkého satirického pera.

Ti nábožensky založení i jejich oponenti tvrdí, že když bůh k obrazu svému stvořil tuto zem a její namyšlené pány tvorstva dal jim do vínku 10 pravidel, kterými se ta lepší polovina člověčenstva má řídit anebo, která se aspoň snaží plnit.

Nejenže jsem dle původní verze díky rozverné horské službě málem přišel o lano ale po rozbalení báglu jsem doma zjistil, že jsem lehčí taky o přilbu a plynový vařič. Na můj naivní telefonický dotaz den na to zda uvedené přebytky neleží na chatě k volnému použití, mi jakýsi šprýmař z chatové kuchyně jadrnou slovenštinou laškovně naznačil, že musím být v podstatě šťastný člověk když mám v životě jen takovéto potíže a s tvrzením že moje starosti by potřeboval mile ukončil tento neplodný telefonát.

Ale teď už k onomu nešťastnému lanu.......

Širokou horolezeckou veřejnost bude jistě zajímat horká novinka minulé zimní sezóny-

V rámci internacionální vzájemné výpomoci byla letos horskou službou na výše uvedené chatě zřízena některými jejími horlivci půjčovna horo-nádobíčka. V praxi potom by mohla fungovat asi takto:

Jak obecně známo mohli horolezci po tůře kdekoliv a kdykoliv pohodit své části výstroje a výzbroje kam je zrovna napadlo a kde zbylo jakékoliv volné místo na chatě. Ne že by to najednou pozbylo platnosti ale poslyšte jaký má nyní horská služba úžasný zlepšovák !

Nemajetní a zapomětliví adepti bohulibé horolezecké činnosti si tak dle své libosti navzájem podle potřeby mohou "vypůjčit" nutné lezecké maličkosti a pak dle svého vlastního uvážení je vrátit / případně nevrátit / na místo kde ho našli. Tento převratný vynález jistě časem četní movitější sponzoři vylepší natolik, že už nebude třeba tahat na chaty objemné 25-kilové bágly a zcela postačí živnostenský list na loupežnictví a díky výhodnému kurzu pár drobných na pivínko.

Vadou na kráse tohoto jinak veskrze užitečného nápadu je prozatím pouze okolnost, že zatím je více těch, kteří si spíše věci jenom vypůjčují a už je nevrací.

Člověk se má umět přenést přes takovéto život spestřující chuťovky, neodpustím si však na závěr tuto úvahu. Mnohokrát hlavně těmi údajně osvícenými mi byli v životě dáváni za vzor lidé, kteří měli být vzorem onoho v úvodu proklamovaného božího desatera a to tak, že by vyjímka snad ani nebyla možná. Zkušenost mě však naučila, že právě oni většinou mluví vždy o tom co jim samým nejvíc chybí. A že pravidlo třetího božího přikázání-nepokradeš snad ani v životě neslyšeli.

Na sám konec musím vlastně onomu šprýmaři z "půjčovny" poděkovat neboť i když traverz přes tající ledopád na jedné devítce není zrovna košer není vyloučeno, že by případný pád jednoho z lezců byl i pro ně velmi působivý. A tak jsem si krom záporných emocí odnesl i další zkušenost a nevšední zážitek.

Angela a fialový človíček

Druhý srpnový víkend tohoto roku Chata pri Popradskom plese doslova praskala ve švech díky náporu něžného pohlaví v podobě pravidelného, mezinárodního horolezeckého týdne žen, které se konalo letos v Tatrách pod taktovkou známé ostravské osobnosti lezkyně Jarky Cuberkové. Z důvodu nejistého počasí si dámy stejně jako my zvolily poměrně snadnou kořist-Voliu Vežu a jí přilehlé cesty v okolí. Že při tom nehodlaly na nás brát žádný ohled se rozumí samo sebou. Ženské dvojky jak likvidační komanda vzaly útokem ubohou věž a v mžiku ji opentlily svými lany tak, že skála chvílemi připomínala mraveniště pod pavoučí sítí. Lezecké povely snad ve všech světových řečech doprovázely spršky kamení, které ze stanovišť létaly na všechny strany. Zděšení horolezci v nižších částech cest tak byli pod neustálou palbou všeho možného co po takovém náporu ještě vůbec ve stěně zbylo a raději volili kvapný ústup do méně frekventovaných míst.

Vida co se děje my zkušení nezaváhali a vybrali poněkud důstojnější cíl vlevo od toho mumraje- cestu Kulhavý-Sůlovský VI+.

Svatý Petr či jeho slovenský kolega zřejmě znechucen invazí hulákajících ženštin rozhodl však šmahem za všechny a umínil si řádění feministek pro tento den definitivně sesláním psího počasí zakrátko učinit přítrž. Obloha záhy potemněla do plechové podoby a silný vítr s prvními dešťovými kapkami se prudce opřel do stěn a všeho co na nich zbylo. Z dálky rychle se blížící zlověstné dunění nevěstilo pro opozdilce ve stěně nic příjemného a slibovalo jim přinejmenším nevšední prožitky. Dolez zmíněné trasy nebyl ani v horních partiích zadarmo a tak horolezecká etika nebyla pod tlakem okolností na místě. Na druhém konci o nic nejde a tak neregistruji příliš hlasy ženské dvojky za sebou uháněl jsem ve slušném tempu šikmo ubíhající nepříjemně vyhazující spárou k štandu poslední délky na vrchol. V nejméně vhodné chvíli balancujíc na tření v převislém výlezu ze spáry zaznělo na adresu mé fialové polarky : " haló fialový človíčku". Proklel jsem v duchu v tu chvíli všechny ženské na světě i s počasím a dělal raději mrtvého brouka. A opět slyším tentokrát mnohem neodbytněji a důrazněji: "sakra,fialový človíčku". Vysupěl jsem nad převis a přes rameno registruji věkově nesourodou ženskou dvojku-bělovlasou stařenku jako by vypadla z pohádky s nepoměrně mladší kolegyní jak volají znovu: "haló fialový člověče, jaký stopery tam vlezou?"

Něco jsem dolů zahučel a s myšlenkou, že na skálu už pustěj kdekoho a mydlil jsem dál zvýšenou rychlostí na štand očekávaje že nás těžko mohou dohnat. Citelně se ochladilo a déšť postupně přešel v kanonádu krup solidní velikosti. Lála vyrazil kupředu. Vzdušný traverz na začátku poslední délky na zcela mokré skále byl velmi zábavný. Bělovlasé stvoření se ovšem nedalo vyvést z míry a obtížný úsek se spárou vyběhla nahoru bez jištění s takovou bravurou a rychlostí jako by kráčela po schodech. Poopravil jsem si názor na její umění a věnoval se poslednímu úseku. Na vrcholu bylo boží dopuštění. Rachot hromu doprovázela solidní vichřice, záplavy krup a deště vytvořily ze slaňáku v komíně vodní tobogán. Dávno už jsme byli s Lálou promočeni na kůži stejně jako spoře oděná ženská dvojice pod námi, která nás záhy dostihla. Gentlemansky jsme je úplně promodralé do našeho slaňáku pustily prvé čehož jsem vzápětí litoval po té co samozřejmě na mne zbylo uvolnit lano beznadějně kouslé kdesi vysoko nade mnou v promočeném komíně. Po lechtivém traverzu na dvacátý pokus konečně povoluje a všichni dole končí bez ztráty kytičky. Uznale si už pod nástupem prohlížím postarší dámu z lezecké dvojice za námi a v duchu si pozměňuji svůj názor na její výkon. Nedalo mi a ptám se její mladší kolegyně o koho jde. " No to je přeci Angela", řekne samozřejmě. Na můj nechápavý pohled dodává: "je Angličanka, má 63 let a leze běžně osmičky na prvním konci". Polkl jsem naprázdno a od té doby s respektem zdravím všechny dříve narozené lezkyně jako první z uctivé vzdálenosti. Co kdyby to byl zase někdo kdo leze běžně osmy na prvním konci?

Petr K.

Jen si tak trochu písknout

Kdo by z pískařů požehnaného národa lezeckého neznal pověstný Etelin žlábek! Cestu, která v lokalitě Pevnost na Křížovém vrchu nedaleko Adršpašského skalního města po právu patří ještě i dnes k maturitním otázkám adeptů této bohulibé činnosti.

Naprosto nevinně v průvodci vypadajících 6+ je ve skutečnosti velmi jedovatou záležitostí, se kterou často a rádi zkušení mazáci testují adrenalin jim svěřených budoucích lezeckých nadějí. S neskrývaným potěšením pak barvitě komentují v hospodě u pivínka jejich první letecké zážitky. Jednokruhový morálový rajbas totiž dokonale prověří vaši nervovou soustavu.

V době, kdy ještě i u mne sportovní duch a lezecká ješitnost vítězila nad zdravým rozumem, jsem se svým druhem takto dnes všem známým Fujarkou zakotvil jednou v létě pod výše uvedenou lezeckou lokalitou. Hned na první pohled (jak jinak) jsem srdnatě toto otevřené vhloubení ohodnotil jako snadnou kořist a bohatýrsky jsem se sápal dopředu aniž bych zalovil v průvodci, že bych si to teda jako pískl na prvním konci. ....." A tož to si dej Jožko"...řekl s nevinnou tváří ale s šibalským posměškem parťák. ..... "Jen si to pískni",....dodal. Než škodolibec stačil založit do osmy už jsem se hrnul vzhůru, že teda jako všem ukážu, a že nejsem přeci žádný vořezávátko.

Ukázalo se však, že je to past. Ke kruhu to ještě jakž takž šlo. Tam mi ale došel humor, neboť ono nevinně vypadající vhloubení se ukázalo posléze velmi výživným.Při pomyšlení že čím víc vylezu tím delší bude případný nedobrovolný let, a že k slaňáku je od kruhu nahoru stejně daleko jako na zem se mi udělalo nevolno. Potměšilý tvor na druhém konci lana z mého zeleného obličeje zřejmě usoudil, že bude legrace, opřel břicho o skálu a stáhl motivační průvěs na laně očekávaje s radostí příští vývoj u kruhu. Mezitím jak stoupal můj krevní tlak klesala čím dál víc má chuť pokračovat ve hře na pana Odvážného. Za nic na světě bych to ale v tu chvíli nikomu nepřiznal, a tak jsem mocně zafuněl a vyrazil odvážně kupředu. Povrch písku byl od kruhu nahoru jako zrcadlo, ruce nebylo potřeba a na nohy taky nic. Čisté tření bylo třeba ustát na nohou v počátečním rozporu. Tři metry nad kruhem jsem ale vytřeštil oči a na čele mi vyrašil smrtelný pot. Byl jsem v pozici pavouka roztažen k prasknutí tak, že by mi i gymnasté mohli závidět a v podstatě neschopen dalšího pohybu. Parťák dole řval smíchy a mně se zdvihl žaludek až ke krku.

Že to nedopadne dobře a půjdu dolů mi bylo jasné ihned, otázka byla kdy, jak a s jakým výsledkem. V patové pozici ve které jsem se nacházel to nešlo ani nahoru natož elegantně odskočit bez ztráty kytičky směrem dolů. Lýtka od napětí vibrovala jako klas v mlátičce a Fujarka se dole spolu s davem dalších kibicujících poťouchlíků nesmírně dobře bavil. Anděl strážný se zase jako obvykle někde coural a tak to zase zbylo na mne. Než jsem uzrál stačil jsem proklít v duchu všechny horolezce a poručil svou nebohou duši pánu bohu. Bez varování a možnosti odskoku projel jsem 6-ti metrový písečný tobogán ve vteřině nazpět řehtajícímu se Fujarkovi rovnou do klína lehčí o kůži na kolenou a loktech, která v krvavých cárech zůstala ve skluzavce nade mnou. Pád byl za hurónského řevu přihlížejících samozřejmě s radostí očekáván a taky úspěšně zachycen.

Když jsem tuhle historku po čase dával večer u ohně k lepšímu, došlo mi, že ani dnes to není cesta zadarmo a tak ten pověstný pytel tam visí dodnes a zas tak moc se mi pro něj už teď nechce.

Petr K.

Mostecký expres

Milovníci bílého sportu, hlavně ti dříve narození si zajisté pamatují na první běžecké lyže u nás světově proslulé VISU extra sport-made in SSSR.

Tento na svou dobu jistě převratný vynález našeho velkého bratra, který přijal veškerý běžkařský národ s nadšením, jsem musel mít samozřejmě mezi prvními. Kdeže v té době ještě byly dnešní lehounká, umělohmotná perka slavných jmen a značek. Kdo tuto dnešní fosilii ze dřeva za přijatelnou cenu nevlastnil nebyl v té době "in" a dodnes neuvěří jakou šílenou dřinu dala pouhá první impregnace dřevěné skluznice tím zaručeně správným poměrem vosků skare a klistru. Sada dodnes proslulých vosků Skivo stěží už pak mohla něco na skluznici pokazit ale za to ani moc vylepšit. Právě v tom, že člověk stěží mohl promazat se nacházela jejich hlavní nesporná výhoda. Jely sice po rovině vždy stejně rychle ať se mazalo cokoliv za to vám ale nikdy stoprocentně neproklouzly ve stoupání. A s kopce jak známo vám ani Skivo v gravitaci nezabrání takže to bylo zas tak celkem jedno cože se zrovna na skluznici nacházely za vrstvy.

Jako každý milovník sněhu vyvedl jsem coby čerstvý majitel této dnes už muzejní relikvie nedočkavě s prvním sněhem rodinku do okolí sjezdovky v Mostech u Jablunkova. Zatímco rodinka nadšeně kopírovala svah na sáňkách, vydrápal jsem se jsa vybaven všemi druhy tehdy dostupného maziva pracně sjezdovkou nahoru a pokoušel se přinutit dřeva na svých nohou k ladnému běžeckému stylu. Po hodině voskové alchymie zcela otráven marnými pokusy vyloudit z nich solidnější rychlost, rozhodl jsem se ukončit pro tento den svou sportovní produkci. "Přeci ale nepůjdu potupně dolů svahem", řekl jsem si a pojal nápad v tu chvíli přímo ďábelský.

I rozhodl jsem se, že si přeci aspoň trochu dnes užiji a vychutnám si sešup sjezdovkou dolů. V plánu byl samozřejmě efektní přistávací manévr u fronty lyžařů na dolní stanici šlepru. Fakt, že povrch sjezdovky a kvalita sněhu nebyla pro tento záměr ten den zrovna košer mne zajímala v tu chvíli ze všeho nejmíň. Nasadil jsem ležérní sjezdařskou pózu a už jsem se hrnul frajersky svahem dolů. Na to, že mršky nechtěly na rovině jet vůbec, vyvinuly posléze nyní rychlost přímo pekelnou. Zhruba uprostřed svahu jsem lehce znervózněl narůstající rychlosti. Díky totální absenci bočních hran na skluznici naprosto odmítaly akceptovat jakýkoliv pokus o korekci rychlosti a dráhy a zcela podlehly neúprosným zákonům fyziky. Sjezdaři vyděšeně prchali všemi směry z mého dosahu a zakrátko mi i s okolím splynuli v jednu nedefinovatelnou šmouhu.

V několika vteřinách jsem prolétl ohromnou rychlostí kolem zkoprnělé obsluhy dolní stanice šlepru zajisté v novém rychlostním rekordu. Rozloučil jsem v duchu s rodinou a rozhodl se praštit sebou dozadu na zem, osvědčený to zastavovací prostředek. Vzápětí jsem však byl katapultován terénní nerovností do vzduchu a po mnoha efektních kotrmelcích jsem skončil u nohou své vyděšené rodiny s pozměněnou anatomií a bez lyží. Po té co mne v šoku seškrábli ze svahu jsem zjistil, že na tu hrůzu, kterou jsem svou produkcí vyvolal se zas tak moc nestalo. Z báječného sovětského produktu zbyly jen třísky do kamen a já byl stejnou expresní rychlostí dopraven se zlomenou klíční kostí do třinecké nemocnice.

Můj traťový rekord ale dosud zřejmě na mostecké sjezdovce dosud nikdo nepřekonal a ani to nikomu nedoporučuji.

Petr K.