Kavkaz je pohoří mezi horami, skvost mezi skvosty. Kavkaz, to jsou nádherné louky překrásných květů, opojná vůně rostlinstva, divokých toků a vodopádů, třpytivých štítů, věkovitých lesů i pokřivených borovic, kleče, zářících rododendronů, také bohatství králů vzduchu, orlů, kteří doprovázejí turisty i horolezce do výšin.

O nebetyčných horách mezi Černým a Kaspickým mořem, o hradbě skal a štítů se čte a mluví od pradávna. Jedni z nejstarších obyvatel byli Skytové. Nazývali prý své vrchy Kraukasis t.j. sněhové. Pod Kavkazem žily národy, které vznikaly a zanikaly. Tatam je Iberie, Kolchida, bohatá Albánie, slavná Gruzie a její království. Vládcové padali, jen kavkazský člověk žije, všemu odolal. Horalové se nenechají pokořit.

Kavkaz se táhne v délce 1 300 km od SZ na JV k řece Sumgait, jejímu ústí při Kaspiku. Šíře dosahuje v oblasti Elbrusu 180 km a rozkládá se na ploše 145 000 km2 t.j. jako naše republika a ještě 20 000 navíc. Hlavní hřeben se rozkládá na tři části, západní od Černého moře po Elbrus, nejvyšší centrální od Elbrusu po Kazbek a východní Kavkaz. Každé pásmo má odlišný charakter, způsobený klimatickými rozdíly. Mění vzhled podle množství srážek. západní hřebeny zavlažují hojné deště, které doprovází hýřivě bujná vegetace. Východní jsou pusté - bezútěšné.

Kavkaz je ze sovětských ledovcových hor nejlépe dostupný. Má dobré letecké i vlakové spojení. Je zde vybudován největší počet základen pro horolezce vybavených vším. Tábory mají elektrické vybavení, hřiště, táborový rozhlas, lezecké věže, dokonce moderní taneční hudba i parket. Mají přilehlá jména podle dolin a štítu, ve kterých stojí. Baksan, Scholda, Adyl-Su, Džan-Tuhgan, Itkol, Sokol a pro ty nejzdatnější tábor Bezingi.

Bez odvahy dnešní člověk nemůže žít. Velkých snů a cílů nedobudou zbabělci. kde lidé se naučí odvaze, když je civilizace hýčká, kde jinde než v horách. Ten, kdo zahoří opravdovou láskou k horám a horolezectví, jde od svých cvičných skal přes Tatry stále výš a dál. Odvaha, smělost a rozhodnost se s člověkem nerdí. Tyto vlastnosti teprve vytvářejí životní zkušenosti.

Byli jsme čtyři, Jindra, Vašek a dva Petrové. Randus a Hüner. Svůj sen je nám splnitelný přes Sport-turist a 11.6. 1986 odlétáme z Prahy do Mosky. ráno 12.6. letíme do Minerálních vod, odtud 200 km autokarem do tábora Sokol asi 3 km od základny Schelda. Zde je vše k dobrému pobývání v horách za 5 300 Kčs i s dvěma průvodci. Po uvítání, to je už zdejší zvyk, si moc navykládat a slíbit vše dobré, se jde příští den přes základnu Schelda po štít stejného jména. Je to 3 hod vycházky do udivujících sněhových stěn a štítů. Pohled, kdy člověk i zrak jihne. Veliké stěny i sutě dokumentují svou velikost. Velkolepá podívaná, úchvatná scenerie hor, jen daleko lezení pro dlouhé a namáhavé nástupy.

Jdeme pod stěny na ledovec a tu teprve poznáme pravé nebezpečí ledovců, trhlin, pohybující se morény, hukot spodních toků, kdy vodu není vidět, ale cítět a slyšet. Je zde chladno, nikde nikdo, člověk se bojí, že kdyby (náhoda je blbec) se stalo něco nepředvídaného, jak si pomoci. Ale zaujme nás pohled na hezké kameny krásných barev i tvarů. Pro krásnější zahazuji ty první a pořád je co vybírat. Až hlad nás donutil vrátit se ke skupině. Fotoaparáty cvakají, lidé na skále brousí své umění, plánuje se už tůra,kde co vylézt a využít slíbené hezké počasí. Tu není možné zahálet. Ta nádhera, slunce, ledu a skal přímo vyzývá k boji. Byl to krásný den ukradený Pánu Bohu.

14.6. jdeme znovu okolo tábora Shelda na Džan Tugan 3 600 m vysoký, kde se na cvičné skále u mostu nad řekou drezurují a prověřují adepti pro horolezecké tůry. Je opravdu svobodný den. už od rána azuro jaký je vidět nad Itálií, snad. Proto si mažeme obličeje silnou vrstvou krému, hlavně nosy a ramena, protože jdem svlečení pro ranní vedro, jdem jako na pláž. Bez košil v trenkách, ponožky stažené na boty. Je to a na slunci celý den, to přijdou šumáky vhod. Sníh odráží slunce, sasanky se pyšní výškou 50 cm, podívaná za 5 000 korun.

Náš muslimec nám dává napít minerální vody od vyvěrajícího pramene, v korytě řeky je to zvláštní, jak vody tak ionty. Je to náš průvodce, zlatý člověk, bez nervů, ale znalec hor. Ví poradit, informovat a dobře jmenovat okolní vrcholy v každé dolině, zdola i z vrcholu. Je hodně dobrých horských vůdců, on patřil mezi ně, vždyť po Kavkaze chodí 30 let. Také má vynikající výsledky ve stěnách Pamíru a jinde. Radí chodit pomalu, že bude parný den, abychom došli co nejdál a nejvýš. Cítím v hrdle i na plicích těžkost vzduchu, výška se hlásí a také vedro. Ale opět se povedlo, došli jsme s Petrem R. až do sedla pod vrchol Džan Tugan. odpočali si a pak zpět dolů k Zelenému bivaku. Ráj nudistů začal u vody na louce, leželo se jen v pláštěnce a vrchol všeho byl, že vedle nás kvákala žába ve výšce 2 900 - 3 000 m, což dokazovalo, že bude celý týden hezký. A opravdu bylo. Šli jsme příští den na Čeget, údolím medvědů dál na Donguz Orun 3 200 m, pak následovalo údolí Irik na ledovec Elbrusu 2 800 m, další den na Elbrus - chata Prijut 4200m a zpět, abychom příští den šli znovu a výše. Dolezli jsme do 4 600 m, takže aklimatizace byla dobrá a další noc na Prijutu byla ne odpočinkem, ale potřebou. Po večeři jsem ulehl, tři na pokoji, nocleh stál pět rublů a mimo program. Neusnul jsm, noc byla zlá, špatně jsem spal stále se dusil a bolení hlavy se zvyšovalo tak, jako venku mráz. Čím hůř bylo venku, tím hůř bylo i mně. Sílil vítr se sněhem. Už jsem k ránu věděl, že Elbrus a jeho vrchol je pro mě ztracený. Přesto jsem Petrovi řekl, spíše vyzval, aby to zkusil a vyšel co nejvýš. Měl ideální formu, byl jak se říká nadupaný. Ostatní, kromě pokusu, na víc neměli. Petr to opravdu zkusil a došel až k metě Pastuchova do výše 4 800 m, pro zlé, opravdu zlé počasí se vrátil, riskovat se nedá. Když je horolezec zdravý, vždy se může do hor vrátit. Zlomená noha či omrzlina jen zbytečně oddalují plány. Bylo nás mezi námi 20 výborných a známých horolezců jako Igor Novák, ale on taky z chaty nevyšel. Za týden měl jet na Pamír. Ti, co si nesli lyže, že Elbrus sjedou, ti ho sjeli od chaty k lanovce dolů. Sestoupili jsme tedy dolů, zásoby nechali na chatě, které jsme dali starému chataři, měl 80 let a 200 výstupů na Elbrus, také velký přítel našeho průvodce, také muslimec jménem Ahmed, kněz, který měl cíl jít do Mekky v roce 1987. držím mu palce. Máme slib, že nás po roce pozvou znovu na Elbrus a to jinou cestou.

Dole na Sokole začly oslavy i přesto, že se vrchol nepovedl nám zlézti. Tam se pojedlo, popilo, pobavilo i politovali jeden druhého. Abych zapomněl dřív, než mi narostou vrásky, odjel jsem do Térny, města 40 km od Kavkazu pro ovoce. Ale Rusko je země zázraků, kromě třešní, za které jsem platil 3 ruble za kilogram jsme nic neviděli a nic nekoupili. Jo, viděli jsme jsem hodně žen, které pracovaly v domech jako zedníci a malíři pokojů. Když se nic nekoupilo, jelo se zpět autobusem. Zajímavé bylo, že placení je až po ukončení cesty, když člověk vystupuje. Chtěli jsme koupit ovčí rouno, ale nikde nic, také ve vesnicích se nedá nic koupit a těžko domluvit.

Doma na Sokole nám poradil Ahmed, že je koupíme až pojedeme domů. Zastavíme v půli cesty na Pjatigorsk, je tam bazar, kde se pro cizince prodává vlna, její výrobky, svetry, čepice, rukavice i kožešiny. Tím mě uklidnil a příští den se šlo na tůru. Byla nejdelší a nejzajímavější. Pochodovalo se daleko, tak daleko, že málem jsme se nevrátili. DO tábora Adyr Su a Uly Tau, tam, kde před čtyřmi lety lavina, voda, led a kamení provedly dílo zkázy. Někde vysoko v náhorní dolině bylo zahrazeno údolí lavinami, utvořila se přehrada, která měla dlouho zadržovanou vodu. Ta se protrhla a osm km dolů brala sebou vše, co bylo v cestě a zničila tři hotely a celý základní tábor horolezců pro 300 lidí i s hospodářskými budovami. Údajně byli všichni mimo tábor na tůrách, že nebylo obětí. To, co jsem viděl, tak místy 3-5 m nánosu písku a kamení ucpané v domech i okolo. Železné konstrukce budov vykřivené, vše osiřelé až na jednoho instruktora, který zde hospodařil, ten nám to vyprávěl. Mezi kameny byly i velikosti jako auto. Údolí jako malované, bohaté na borovice, koberce květů, měkké mechy , skalní ráj a nové tábory postavené pro alpinisty.

Došli jsme k rozhodnutí, že stálo za to nelitovat času a peněz. Ještě se i vrátit na Kavkaz. Pojedeme znovu, já po čtvrté. Koupili jsme, co nám slíbil Ahmed, na bazaru ovčí rouno na zpáteční cestě, koupili jsme i roh hojnosti, ze kterého se na příštím Kavkazu napijeme. Napili jsme se, vezli jsme náš šampus a v Kyjevě tak oslavili mé 60-tiny.

Jindřich Gwuzdioch