V Čechách je pískovců asi dost, ale někdy člověk dostane chuť podívat se, jak to vypadá jinde. Tak jsme se ve 2. polovině dubna ocitli v oblasti Affenstein ve složení Pavel Trefil, Jarek Jursa, Jana Vávrová, Josef Turčna, Lenka Doláková, Alena Tomková, Bob Urbášek z Olomouce a Roman Mitrenga z Třince.

Chuť do lezení byla, ale počasí bylo vyloženě na nic. Ale jak bývá zvykem, když už se Čechoslováci dostanou někam do zahraničí nebo dokonce do devizové ciziny, tak lezou i za tvrdých podmínek. Alespoň nás nidko neočumoval ve skalách, které patří lezecky k nejtěžším v NDR. A taky jsme - jak se říká "čuměli". Někteří čuměli málem celý týden. První tři dny ale naštěsí pořád poprchávalo, tak jsme svoje širáky, pytle, ztrátu morálu a jiné sváděli na aklimatizaci, zimu, je to moc do kopce, kdybych měl lepší matroš atd. I přesto se něco vylezlo a někdy to stálo za to. Po třech dnech, kdy jsme neustále pobíhali mezi bivakem a skalami (to podle toho, jestli zrovna pršelo nebo jen mrholilo) jsme změkli a konstatovali, že konec konců je nás tady většina na dovolené, tak co! A jeli jsme do Drážďan nakupovat. Spíše jsme měli snahu, protože v NDR je situace v obchodech obdobná jako u nás. Kromě asi 10 karimatek, několika desítek triček a několika sad šminek jsme nesehnali téměř nic. Najednou slunce začalo pražit jako v červenci, což je normální zákon schválnosti. Sluníčko vydrželo do konce týdne a tak se lezení stalo opět lezením pro radost a ne o život. Lezecká pohoda se vždy ještě umocnila po večerech v restauraci v nedalekých lázních - při zpěvu, tanci, ženách a vínu. Němci koukali jak jsme váleli polku a museli jsme i přidávat sóla. Prostě parket byl náš. Jak řekl jednou Pavel, že kolikrát nejde ani tak o lezení, ale o tu srandu potom.

Josef Turšner

Za krásného slunečného dne splnilo 30 členů oddílu (někteří s týdenním zpožděním na mostě v Albrechticích) základní požadavky jarního výcviku - jištění spolulezce při pádu (simulovaném, jak bývá zvykem, traktorovou pneumatikou) a nácvik záchrany spolulezce Straussovým systémem.
Kromě toho se všichni pěkně rozlezli na tentokrát suché, teplé skále. Zvláštní zpestření mezi výstupy poskytla vložka reprodukované hudby a taneční lekce polky a valčíku na koberci svěží trávy.
Méně zábavné bylo tvrzení známého přísloví o mistru tesaři, který se také občas utne. Leoši Chwistkovi se při chytání pneumatiky podařilo uvázat tak nakrátko, že po nárazu bradou do skály schytal tržnou ránu na bradě, ze které bylo hodně krve, sedm stehů ve Třinecké nemocnici a marodka.
O další vzruch, jenž naštěstí skončil dobře (byť všem svědkům trošku ztuhla v žilách krev) se postarala rozvolněná godulská skála a dva mladíci z jiného oddílu. Shodili zhruba dvoutunový blok tak šikovně, že nepřizabili ani sebe ani žádné z hejna dětí, které dole zvědavě pokukovaly a skotačily. Protentokrát obrovská klika, pro příště však také poučení, že zjara, než stačí spadnou všechno, co se během zimy uvolnilo, je třeba lézt zvlášť opatrně a navíc zajistit, aby přihlížející děti byly v bezpečné vzdálenosti.
Vcelku se však dařilo - a tak zůstane vzpomínka na pěkný den a několik velmi hezkých fotek.

Richard Barták

K našim nejoblíbenějším pískům patří Teplicko - Adršpašské skály, Sedmihorky, Prachov, Suché skály. Ale dá se říct, že v Ádru jsou prožitky nejsilnější díky kvalitním cestám, z nichž některé nejdou zpočátku přelézt ani "očima". O psychicky labilnější jedince se pokouší mdloby. Ti najednou zjišťují, že pravě v ten den je špatný směr větru, je až moc hezky nebo škaredě.
Velkou oddílovou akcí byl zájezd na Sedmihorky ve dnech 9.-12.5. 1985. Autobus byl zaplaven až pod střechu, takže akce opravdu veliká. Vyjeli jsme za deště, jeli za slunka a dojeli do mokra. Počasí se nakonec vytáhlo a banda si nakonec kvalitně zalezla. Pavel Trefil si s Leošem Chwistkem zalezli údolku na Kozelkách a konstatovali, že ti "dědci" dříve uměli lézt. Ani zážitek z Lebky nepatří k nejslabším. Závěrečný rajbas zahnal úsměv i nejotrlejším z nás. Jarek Jursa dokonce jednu chvíli škemral, že se chytí lana. Ovšem jen těžké podmínky produkují dobré lezce a tak lano nedostal a nakonec cestu přelelzl i bez jeho pomoci.
Hodnotné zážitky (i pro turisty) podala skupinka lezců ve složení Lála, Leoš (Chwistkovi), Fuk (L. Garčár), Červený (M. Petřík) na Kouřovce. Byla to pěkná, několika hodinová exhibice, která zaujala i ty, kteří jsou k horolezectví jinak chladní.
Na zpáteční cestě jsme se zastavili na vlastivědný pobyt na zámku Opočno, který někteří zaměnili za stylovou zámeckou restaurci. Ti mladší členové a členky si tam krátili čas společenskou hrou "střižly", která již nejednou zvedla krevní tlak přihlížejícím. Někdy v dobrém, jindy v špatném slova smyslu.
Zájezd se vydařil a plně každého uspokojil a to je hlavní.

Josef Turšner