Konečně je to tady. Sedíme v lehce přetíženém Formanu a frčíme po našich cestách necestách směr Chamonix. Lyže na střeše a spotřeba kolem 9 litrů. Po počátečních organizačních potížích, kdy jsme prošvihli periodu tutového počasí, jsme se nakonec dali dohromady a s úmyslem vylézt nějaké ledy na Mont Blanc du Tacul jsme vyrazili do nejisté budoucnosti.

Předpověď sice neslibovala nic moc, ale hvězdná noc a následné dopoledne a´la Palermo naznačovaly, že protentokrát se asi meteorologové zbláznili. Po 16-ti hodinách jízdy plni energie bušíme na vrata domu horských vůdců v Chamonix a žádáme o předpověď počasí v jazyce jiném než francouzském (osobně jsem skončil v polovině druhé lekce). Kupodivu je nám vyhověno a lámanou angličtinou se linou libé zvuky: "… wheather will be changed … cloudy … low temperature … lightly snow". Tedy "bude to stát za houby, zůstaňte dole". Nepřející vůdkyni jsme nevěřili, okopírovali si průvodce pro oblast Taculu a Jorasses a po chvilce vysvětlování že nemáme drobné na zaplacení kopií utíkáme k lanovce na Midi. Paráda, azuro, teplo jako v létě, jenom ty bágly. Představa, že s tím pojedu na skialpech z Midi až do Chamonix způsobila, že polovinu naprosto nezbytných krámů jsem vyházel hned u auta. Zbyl tam pouze zredukovaný lezecký materiál, bivakovací výbava a 40 kg "lehkých potravin v prášku". Lyže k tomu a naše čtyřčlenná grupa málem urvala lanovku. Nicméně spravedlnost vítězí a už se na lyžích suneme podél jižní stěny Midi, kde se zrovna v ryze tropických podmínkách smaží skálolezci. Náš cíl - Mont Blanc du Tacul. Slušné místo na base camp, krásná scenérie, definitivní výběr cest, polívčička, slivovička a jde se spát. Ráno budíček a ouha! Jakési náznaky řas na obloze. Že by přece? Ale na toto jsme u nás zvyklí, jde se na věc. Ivan a Kolombo vyrážejí do kuloáru ???, já se Zdenkem si vybíráme kuloár Gabarou, 80st. Už tam sice dvě dvojky jsou, ale zdá se nám, že dost vysoko. Začátek je otravný sníh, moc nám to nešlape. Výjezd lanovkou byl hodně rychlý a lehký tlak ve spáncích naznačuje, že jsme v jiné výšce než doma. Ale na čáře ledu jdou tyto malichernosti stranou a začínáme bušit do perfektního ledu. Z dálky vypadal kuloár jako hodně úzká stříbrná stužka, nahoře jsem měl dokonce pocit, že tam chvílemi led mizí, ale to při té vzdálenosti nic neznamená. V každém případě prozatím je toho ledu až až. Bohužel i dvojky nad námi mají stejný pocit a snaží se ho co nejvíce orubat. Časem jsem si na rozumnou míru kanonády zvykl, až jednou - hlava s přilbou by ušla ale ruce svírající osmu dostaly plný zásah. Zdenka, toho času na prvním konci, to naštěstí nesundalo. Jinak vše fungovalo, vrtali jsme jak červotoči a měli jsme pocit že nám to docela jde - dvojice nad námi se nám docela přibližovaly.

Teprve v okamžiku, kdy mi za krk začalo padat něco studeného, jsem si uvědomil, že už delší dobu není ono azuro. Z oblohy se začínala sypat jemná sněhová krupice, zprvu nenápadně, později více a stále to houstlo. Za chvíli jsme nedohlédli na druhý konec lana. A výsledek se dostavil, začaly padat prachové lavinky. Podobně jako se sněžením - nejprve malé, a sem tam, později větší až velké, často, a s varovným hukotem. První dvojka nad námi už jede dolů, moc se s tím nesmolí a málem mě sundává z prvního konce. Druhá dvojka za chvíli také zakládá na štandu nad námi slaňák a my jásáme - to už je asi konec, procházku po hřebeni si holt v tomto počasí odpustíme, hlavně že dolezeme kuloár. Po dolezení na stejné místo však chladneme, nad námi je ještě solidní lezení, téměř holý, vyhazující komín - právě ono místo, které se mi ze země zdálo být bez ledu. Frantíci to zabalili poněkud předčasně. Hrdost nám nedá, toto přece nemůžeme vynechat. Vyrážím k dost vzdálené skobě navalené v levé stěně komína. Zavrtat cestou v posledních zbytcích ledu či nezavrtat. Hamletovskou otázku řeším s úsporností skota, přece si neohnu hroty na konci trubky. Škrábu se dál a když cca 1,5 m od skoby civím do jejího oka a nevím co a jak, probouzí se ve mně počtář: 15 m (tedy vzdálenost ke štandu) x 2, to by byla tlama, ale být tam ta trubka …. No, pozdě bycha honiti. Teprve později se mě Zdenek ptá - proč vynecháváš skoby? Byla tam níž ještě jedna. Tvrdil jsem že to bylo kvůli tomu, aby lano netáhlo.

A konečně jeden ze dvou nejlepších zážitků z lezení. Výlez z komína, nejzajímavější místo, ale v následujícím položeném choďáku mám prozatím pouze ruce, respektive levou, pravačkou se mi prozatím nepodařilo nepodařilo naklovat žádný z objevujících se ledíků. A výhružný hukot nade mnou dává najevo, že už to možná ani nestihnu. Z výlezového sněhového trychtýře se sesunul mocný sněhový dekl a byť rozlámaný na kusy, přesto hrozivý, se valí k cíli - ke mně. Stíhám se pouze zhluboka nadechnout, ještě myšlenka na lokr, přes který jsem přehodil poslední smyci a už je to tady. Ani mi nevadí, že se mi ten prach cpe přes trencle do bot, spíš se modlím, aby nevyletěl Grivel v levé ruce. Ne že by pravačka zahálela, na zápěstí volně se bambelající Camp mě ve spolupráci s tlakovou vlnou praštil mezi oči - lopatkou, ostrou. Příliš jsem nečekal a jen co se mi rozbřesklo, našlapal jsem za věrného Grivela mačkami snad až k ruce a byl jsem v kýženém choďáku. Nějakých 10 m nade mnou už se na mě směje poslední štand. Nadávky mě přešly, takže se zajímám o to, jak to pode mnou prožil Zdeněk. No, ten zas pro změnu v tom pravém okamžiku fotil. Stihl zachytit už jenom lano mizící v bílém oblaku a pak tomu foťáku vypnuli světlo a pro zbytek akce i elektřinu.

Slaňování bylo velmi rychlé, osvěžované podobnými příhodami jako na výlezu. Rada: lana rozhodně padesátky a nepřejíždět slaňáky, zpátky to jde ztuha. Slaňovali jsme i nástupový sněhový kužel, výbava tam na to byla, bohužel jsem minul poslední slaňák a se slovy "to už dojdem" jsem se vydal k okrajové trhlině, resp. k místu, kde se ráno přelízala. Samozřejmě se mi daří netrefit ti správné zúžení a na závěr ještě šlapu prašan nepohodlně zavěšen v trhlině. Zdeněk mě vysvobozuje z hrobu a rychle prcháme, než nás něco opravdu zasype. Ivan s Kolombem byli o cosi rychlejší a už čekají u našeho zasněženého campu. Zalezli si prý taky dobře, měli tam kus ledové 90-ky.

A zase vaření a odejídání nejtěžších komponentů ze zásob. Večerní mobilování do domoviny, přináší poznání, že bude 2 dny totální humus, potom 1 den vylepšení a pak zase humus. Nemáme odvahu po takovéto sněhové nadílce sami sjíždět na Mer de Glace, jsou tam nějaké zlomy s trhlinami. Takže dva dny vaříme a pijeme, meditujeme a doufáme, že ten třetí den se opravdu vyčasí. A opravdu, ranní azuro je jako facka. Halasení ranních lyžařů zahání naše chmurné představy o jízdě na laně a rychle balíme. Vydatně obtěžkáni sjíždíme hluboko pod Tacul a obdivujeme Superkuloár, původně náš hlavní cíl. Za těchto podmínek ovšem nepřichází v úvahu. Dnes je den skialpinistů. Odhazujeme tedy batohy a nalehko se na pásech jdeme podívat dolinou k italské straně, jen tak ve stopách někoho před námi. V sedlech se to ovšem vaří a je jasné, že krásně není všude. Kolem poledne otáčíme a vydáváme se na nekonečný sjezd dolů. Krátké lyže, měkké boty a ta bestie na zádech - vřele doporučuji. Jinak by to byla paráda. Docela se zase těším na Chamonix, kde podle bláta ve spodních partiích už zuří jaro.

Jak jsme přijeli, tak jsme odjeli. Bylo to krátké, rychlé a intenzivní. Dokonce se nám povedlo srazit spotřebu našeho Formana z původních devíti na osm litrů a to díky umírněnému tempu na dálnicích.

Lála

Účastníci: