Tahle oblast mi ležela v hlavě už hodně let. Monumentální skály, slepenec, atmosféra. Ale nikdy to neklaplo. Teplomilný Ivan tu jezdí jen v létě s Colombem, což jsem odmítl. Navíc nějak se na takové podniky v mém okolí nevyskytují parťáci.

Až letos se to stalo. Ivan se Zdeničkou posunuli odjezd na září po jejich stoleté oslavě, Mirek chce tady naučit Danku lézt, tak jsem si řekl, že to je ta pravá parta a správná chvíle vyrazit sem s Janou.

Cestu jsme kombinovali. Tam letecky, zpět autem s Mirkem. Sbalit se 15 plus 5 včetně spaní jsem ještě nezkoušel, ale podařilo se. Letíme z Prahy. Za volantem Boeingu 737 seděl Ivanův Vašek, což nám dodalo klidu. Ale při rolování po letišti se zastavujeme a hlavní kapitán hlásí, že máme závadu a uvidíme, jestli to spraví na místě nebo budem muset vystoupit.

Jelikož čtete tento report, spravili to dobře. Ne každému se asi podaří dostat se do pilotní kabiny za letu. Nám ano. Trochu na tajňačku nás propašují do kabiny, která je překvapivě dost stísněná. Máme oči navrch hlavy. Tolik vypínačů a budíků všude kolem, podle mě stejně účel všech nemůžou piloti znát. Nabídka na přistání v kabině se neodmítá, mohl ale jen jeden z nás, tak Janička nechává mě. Můj dojem, když se vypl autopilot? Furt se něco na ovladačích mění, furt se něco počítá. Na klid a pohodu to vůbec nevypadá. Snad ví, co dělají. Ale dosedli jsme hladce.

takže asi takhle ....

Vzhledem ke zpoždění už na odletu je nám jasné, že vlak nestihneme a naše další putování bude asi zajímavé. Soluň je z autobusu a v docházkové vzdálenosti od vlakového nádraží hrozné město. Panelákov, všude bordel, odpadky, takže mě na nějakou procházku po městě rychle přešla nálada. Vlak odjel a zjistit, kdy jede další, není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Technika na řecké dráhy zatím nedorazila. Slečna na informacích se na mě vytasí s rukou psanými papíry a začíná hledat. Moc důvěryhodně nevypadá. Její verdikt, že vlak jede v 7 ráno, se mi nezdá. Koukám na informační tabuli, moje informace z netu a jdu se zeptat na kasu. Tam konečně paní vypadá, že tomu rozumí a podá správné, i když nemilé info. Čekáme tři hodiny na odjezd, čas si krátíme s pivem v ruce, kolem nás bezdomovci a vytížená večerka, kam za tři hodiny přišel jediný zákazník. Vyrazíme ve 23, v přestupní stanici Palaiofarsalos si 3 hodinky zdřímneme a v 5 jsme na místě – Kalampaka. Ještě tu bagáž odtáhnout do kempu.

Od Ivana máme info, že tam lilo, horní kemp nemá napuštěnou vodu a že teda bydlí v dolním kempu Vrachos. Snad 20 min. nemůžu najít Ivanův stan, což není moje chyba, žádný totiž nepostavil a spí v jídelně pod přístřeškem. Leháme k umývárkám. Suma sumárum naše cestování trvalo 25 hodin, když vezmu v úvahu, že to bylo letecky a kolik ta letenka stála, tak to zas takové hifi nebylo.

znaveni po cestě

Ráno to vypadá všechno mokré, tak není kam spěchat. Odpoledne vyrážíme na věž Ambaria, která je kousek od kempu. S Janou lezeme Schneckelwand V. Jištění je tady v takovém pískovcovém duchu, většinou dva tři kruhy na délku. Když jsou vidět je to fajn, v opačném případě se lezení přemění v hledání směru cesty a kruhů. Dnes jsem tedy ztratil směr a zaštandoval na jiném štandu, tak 5 metrů od toho správného. Prostě jsem ho neviděl. Ivan se Zdeňičkou bojuje ve vedlejší cestě Nixenauge VI. A jsme nahoře. A na 3 slanění dole.

Ambaria - Nixenauge VI

Sobota. Moc se tu zatím neorientuju, a když máme takového znalce, tak to nechávám na Ivanovi. Je to pohodlnější. Vybírá věž Ypsilonterafels. My lezem Danae VII-, kterou už Ivan se Zdeničkou lezli a tak se ukázkově střídají ve vedlejší Himmelsteiter VI. Ráno se to sluníčko dá vydržet, ale kolem poledne je to mazec. Teplomilům to nevadí, mezi ně se řadí i Jana, ale já jsem z toho na kaši. Nahoře se kocháme, studujeme okolí a jsme atrakcí pro turisty navštívivší klášter na sousední skále. Společně jedeme dolů, když na jednom štandu Zdeničce vypadl z ruky guide (i mistr tesař ….), ale jako zázrakem jsme ho dole našli. A jelikož jsme celkem rychlí, my si dáváme ještě Himmelsteiter. Zedníčkům to stačilo, jdou relaxovat do kempu k bazénu.

na Ambarii

Po návratech ze skal dost často chodíme do Kalampaky na Gyros za 1,5 EUR, celkem to nahradí večeři, když nechcete vařit a má to navíc jedinečnou atmosféru, trochu jinou než na Kalymnosu, mohu-li srovnávat. Za dobu pobytu jsme už pro holky staří známí. A ještě chodíme do místní cukrárny na úžasný čokoládový dort za 2 éčka, ale fakt stojí za to.

Se vstáváním je to tu trochu horší. Nevím proč, ale nedaří se nám vstanout dřív než kolem osmé, a do skal vyrážíme nejdřív v devět, ale spíš později. Vzhledem ke zmiňovaným hicům to není nejlepší taktika, ale co už.

Uzavíráme sázky, kdy dorazí Mirek s Dankou. Původně říkal něco o sobotě či neděli, ale nemáme žádné aktuální info.

Ypsilonterafels - Danae VII-

Neděle. Ivan vybral kratší cestu na Zvon (Glocke). My lezeme Pfadfinder VII+ (v překladu Skaut), Ivan Alemannischer Schelledanz VII-, má to stejné asi první čtyři borháky. Kladem cest je, že jsou ve stínu, teda aspoň začátek, škoda, že jsme nevstali o hoďku dřív. Jsou to modernější cesty, nýty co tři čtyři metry, prostě paráda, to bych si dal líbit každý den. Cesta končí asi čtyřmi metry lehce převislé plotny s povinnými chyty a stupy ve formě valounků (malých brambor). Jana spílá, mě, jak to tak bývá.

Glocke - Alemannischer Schelledanz VII-

Slaníme dolů a přesto, že čas ještě je, už nechci nic jít, slunko mě dost vysálo. Tak se dáváme na dobrodružnou průzkumnou výpravu mezi věžemi, takže do kempu dorazíme stejně až večer a taktéž dost vyřízení. K překvapení některých tu již výprava Mirka s Dankou je. Večírek může začít.

Lezení tady si představte jako Súlov, jen desetkrát větší, jak do výšky tak i velikost toho štěrku, ze kterého je to tu uplácáno, kterých se držíme a na nichž stojíme. Ivan jim říká brambory. Většinou se nedají zalomit (ale Alesh by to jistě zvládl), takže ač se to nezdá, je to fuška, zvlášť když se to trochu nakloní do kopce.

V pondělí se jdeme podívat na místní Taktovku (znalí pochopili), vlastním názvem Spindel, v překladu Vřeteno. Vybíráme cestu ve stínu – Gordischer Knoten VII-, překlad dáte sami. Zdenička se sluní, takže lezeme ve 3. Na sedmmínus je to celkem svižné, kolmé až převislé a brambory z toho betonu taky moc netrčí. V podání Janičky to byl opět soubor písní a tanců. Ivan se s tím nepáře, AF nebo AO, neřeší, důležitý je postup?.

na Spindelu, v pozadí Sourloti

Zdenička je teda nevybouřená a chce dnes něco vylézt, takže vybíráme na Malé Surloti (Surloti Kind) cestu Kindelkante V+. Čerstvá Zdeňička je vyslána na první konec. Nemůžeme se ale shodnout, kudy cesta vede, natož tušit, kde jsou kruhy. Po několika metrech se ještě přidává celkem nekvalitní skála, navíc jištění, pokud vůbec, tak je pofiderní. Raději našeho průzkumíka odvoláváme. Takže jsem vyslán já. Hledáním prvního kruhu asi v deseti metrech a cesty k němu jsem trochu zestárnul, jedna brambora mi zůstala v ruce resp. jsem ji hodil směrem k Ivanovi, smyčkama jsem omotal kdejakou bramboru, jak říka Ivan, aspoň by to škublo. A jsem stále tady. Není pětplus jako pětplus. Druhá délka – lišejníková plotna, taky chuťovka. Na vršku nemůžu najít kruh, tak štanduju o vrcholovku, která jak zjišťuju, když je Jana v půlce, se nějak divně kýve. Tohle v příručkách není. Ale nakonec jsme pořád všichni tu. Asi to nestálo za to, ale jak se říká, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně musí být silný. A tenhle byl, aspoň pro mě. Odměnou nám byla aspoň původní vrcholovka z roku 1981, nevím, jestli ještě někde tady takovou lze najít.

Aby toho nebylo málo, pěšky pak sestupujeme směrem ke Kalampace na gyros, ale kreslená cestička v průvodci se nekoná a je to korytem řeky celkem bitka. Dáváme si zasloužený gyros a pivo.

Ivan dobyvatel - Spindel

V úterý máme rest. Jen se tak poflakuju ve stínu, u bazénu, luštím sudoku, svištím na netu s Ivanem. Včera měl jet Ivan domů, ale nechtělo se mu (taková skvělá společnost ?), tak si to prodloužili o týden. To se tak někdo má. Takže hledáme vlakové spojení na sobotu, neb chtějí ještě k moři. Celkem na poslední chvíli naskáčeme do oktávky, že se koukneme na věže při západu slunce. Nebyli jsme sami, je to tady turistická atrakce a jezdí tu celé autobusy turistů, trávících dovolenou u moře. Ještě jsem tu neviděl policistu, takže riskujeme a do oktávky se nás souká všech šest. Hezký to bylo, jen to slunko mohlo svítit z druhé strany, tzn. východ slunce bude lepší, což je při naší vstávací morálce nereálné.

Ve středu vyrážíme poprvé sami na tzv. Malého ducha (Heiliggeistwachter - Strážce svatého ducha). Ivan doporučil cestu Schmale Wand V (Úzká stěna). Tady platí víc než kde jinde, že víc času hledám kruhy a směr, než lezu. 3 délky ve stínu (hurá) a jsme nahoře. Slaňujeme takovým černým žlábkem vymytým vodou a je celkem slušně odjištěný nýty. Nevím, co to je, ale jdem na to. Super, nic nehledám, jen lezu. V kempu zjišťuju, že to je to Schwarze magie VII. Malí Zedníci dělali průvodce a doprovod Mirkovi s Dankou v sektoru Kleine Wand.

Už se nám to chýlí ke konci, je třeba vylézt nějakou klasiku. To se lehko řekne. Ivan včera lezl na Ducha (Heiliger Geist) Traumpfeiler V+ a doporučil to, oproti průvodci přidali 2 nýty a hlavně se to dá i v pohodě přijistit. Tak jo. Jana se tlačí na první konec, no to mi taky nepřidá. Díky pozdnímu nástupu je před námi partička pěti lezců a vypadá to na klasický vláček s jedním prvolezcem. No pěkně. Máme kupu času, čekáme a sluníčko začíná svou oblíbenou činnost. Ivanova informace, že je to celý den ve stínu, je pěkná blbost. Ještěže trochu fouká vítr. S Janičkou se střídáme podle obtížnosti. Za nějakých 5 hodin jsme nahoře.

Heiliger Geist - Traumpfeiler V+ - druhá délka

Poslední lezecký den pátek. Jdeme na Teufelsturm (Ďáblova věž) a cestu Dr. Faust VII-. Vylezu první dvě nejtěžší délky a pak nastupuje Janička. Ale špatně určuji směr, takže vlezla do sousední cesty. To se ale nehodí. Času máme dost, takže tu délku slaníme a dáme si tu správnou. Den ode dne se otepluje, takže mi to dává celkem zabrat, ale není se kde schovat.

Ivan se Zdeňkou se rozhodli taktéž pro hodnotný výstup. Ivan vybral na monumentální věž Modi hodnotnou cestu Direkter Aprilscherz VII. Jenže nějak se špatně zorientoval v terénu a vyslal Zdeňičku špatně, do hrozných sraček, ze kterých zase musela zase vrátit. A ani následná oprava neměla dlouhého konání, bylo to ňáký těžký a Ivan byl nucen velet ústup.

z dálky to nevypadá vůbec zle

Poslední večer a večírek. Už včera nám kempař dal úkol, zlikvidovat vše, co je v lednici nějak přespříliš dlouho. A jelikož jsme to průběžně monitorovali, máme jasnou představu a jdeme do toho, pivo, víno a tak. K tomu naše zbytky vína a je celkem veselo, i na hlubokomyšlenkářství došlo.

Ráno musí Ivan se Zdeňkou brzo vstávat, protože o víkendu je jejich sporý jízdní řád ještě hubenější. Mirek je hází na vlak, který jede v 7 ráno. Naše skupina má čas, v pohodě zabalíme a v poledne vyrážíme. Zprávy z domova jsou strašidelné, Maďarsko prý uzavřelo hranice s Makedonií. Ale média lžou a zveličujou, celkem nic hrozného. Sice je přechod na dálnici uzavřený, ale stojí nás to jen hodinu času a nějakých 70 km zajížďky. A viděli jsme nějaké uprchlíky.

Doma jsme odpoledne následujícího dne a ještě stihneme večerní Balon.

Vše. Hore Zdar

Roman