Po sněhu ani památky, teploty hrubě nad průměrem ale ledy lákají. Na podruhé domluva klapne a vyrážíme ve složení Colombo, Ondra, Ivan a já směrem Rudolfka. Je to dost vysoko, tak by tam snad něco mohlo být.

Cesta vede jarní krajinou bez známek sněhu. Za Salcburkem se kazí počasí a začíná pršet. Dešť se mění s nadmořskou výškou ve sníh. Stoupáme. O půlnoci pluhy nejezdí, takže na cestě se hromadí sníh, je ho tak 10 cm. Na Ivanovu poznámku, že o nic nejde, nasadíme řetězy a pokračujem, Ondra odvětí, že u nás bylo jaro, že je nemá. A hned je veselo a nechce se spát. Takže ven z auta a ve třech děláme naší oktávce ochranku a tlačíme jí vpřed. Když se rozjede, naskáčem dovnitř a čekáme až postupně zpomalíme na rychlost chůze a vše se opakuje.

Kilometr před cílem je však prudší vracečka, kterou už nezvládneme. Naštěstí se objevuje české auto s řetězy. Záchrana. Jedu s něma nahoru a sbíhám s řetězy. Jsme tu. zalehnout a spát.

Ráno zhodnotíme situaci a kupujeme lístek na mezistanici lanovky. I od ní je to v čerstvém sněhu celkem dlouhá procházka pod nástup, která nás řádně zahřeje. Pod stěnou ani živáčka, proč taky, počasí nic moc, na ledu vrstva sněhu a kdoví, co se na nás chystá shora. Našinec si ale nevybírá. Vybíráme směr a jdem na to. Tři nebo čtyři délky lezeme paralelně dvě dvojice. Následně společné slanění přes hodiny. Led nic moc, tak to sichrujeme ještě jedněma - jako z metodické příručky. Dolů se jde po sjezdovce mnohem snáz, i když za tmy. Je kosa, takže náš směr je hned hospoda, kde v teple rychle vadneme a vařit večeři na mráz se nechce.

V neděli je plán stejný, první lanovkou nahoru, pod led, trochu víc vpravo, kde to vypadá kratší a lehčí, vyběhnout 2 délky a domů, ať jsme zítra v práci použitelní.

Tak asi ve stručnosti vše.

Hore Zdar.

Roman