Rakouské angažmá začíná… Zkouška nová a neobyčejně těžká…

Jak se tady v Bad Ischlu v Salzkammergut nebo-li v centru Solné komory mám? Kolik je sněhu, jaké jsou podmínky na ledy? Zda jsem byl už na skialpech? No, ani jedna z těch otázek není zcela na pořadu dne. Zažil jsem mnoho zkoušek. Životních nebo těch studijních. Připraví Vás na ty další všelijak. Nikdy však zcela dostatečně. Nemocniční angažmá v Bad Ischlu je velmi těžká osobní zkouška. Dlouho jsem o práci v zahraničí mluvil, vše jsem nakonec nesměřoval na Rakousko. O něčem mluvit a následně konat, to je dlouhá cesta. A ani potom všem se nemusí dostavit úspěch. Medicína je v tom velmi specifická. Jak tuto práci mám rád, tak Vás staví před všelijaká dilemata a opravdu zásadní rozhodnutí. Některá děláte automaticky, jiná potřebují delší čas na posouzení, jiná dostatek odvahy, určité riziko a nervozitu nikdy zcela neodbouráte. Velmi mne zaujal myšlenkový osobní rozbor nástupu do jižní stěny Annapurny při přelomovém výstupu Ueli Steckem. Pro mě absolutně nejzajímavější bod všech těch rozhovorů. V jeden moment máte zkušenosti, natrénováno, počasí, podmínky a ani to někdy nemusí být úplně všechno pro úspěch. Musíte udělat rozhodnutí, vyrazit. Najít odvahu nebo cestu k němu? Určité riziko nikdy nepotlačíte. A tady se všechno láme. Strašně inspirující. Něco v daleko menším formátu jsem zažil v oblasti Kanchenjungy. Ten pocit před a po a s odstupem měsíců je ojedinělý. Teď toto rozhodnutí ve mně uzrálo na střeše nemocnice v Dornbirnu s hrnkem kávy s pohledem na hory Voralbergu a nekonečnou hladinu Bodamského jezera. Myslel jsem si, že jsem na místní angažmá zcela připraven, ale nebylo tomu tak. První dny mne srazilo do kolen. První dny nějak nezřetelně uběhly stejně jako německá slova místního dialektu. Potřeboval jsem nabrat duševní energii a najít síle a cestu postavit se tomu všemu čelem. Jedna kamarádka to pojmenovala jako druhá fáze. Tu první mám již za sebou. Do stěny jsem nastoupil.

Ledy? Skialpy? Já trouba jsem si nevzal kolo. Rtuť teploměru tady v lednu hravě atakuje desetistupňovou hranici, jen nejvyšší vrcholky nad Bad Ischlem nad hranicí 1400 m jsou pokrytý nesouvislou vrstvou sněhu. To je tak maximálně na suchý slalom! Střediska jako Loser nebo Postalm mají výrazně omezený provoz. Tak špatnou zimu tady dlouho nepamatují.

Nikoho tady neznám. Koupil jsem si mapu. Prohlédl ji a pro sobotní výlet vybral v zimě zavřenou chatu Ichler Hütte 1368 m. Žádné horolezectví. Výlet krásnou krajinou západní části Totes Gebirge z Rettenbachalm (636 m) hustými lesy přes zasněžené sedlo Beerensattel 1428 m s famózními výhledy na skupinu Loser a Schönberg. Západně Sandling. Za sedlem, severní orientace svahů je souvislá sněhová pokrývka místy až metr vysoká! Je to rozlehlá horská louka posetá seníky a na konci nyní zavřenou Ichler Hütte. Chata má Winterraum na AV klíč. Prošlapávám stopu a s každým krokem se bořím po kolena nebo až po stehna. Ale mám radost. Jsem tu sám. Lesů pán. Slunce krásně svítí a užívám si neskutečné svobody. Někdy ta samota může být až osvobozující. Jeden ze seníků, do jehož verandy se slunce naplno opírá svými paprsky, dnes prohlašuji za vrchol. Možná by Schönberg 2090 m nějakou linií i teď šel sjet. Ale sněhové podmínky jsou v jižních svazích opravdu tristní. Dál se vracím trochu jinou stezkou.

Pokud tady chci uspět, musím poznat místní lidi, jejich krajinu. A samozřejmě dokonale se naučit německy a zlomit ten dialekt, na který Vás žádná učebnice němčiny nepřipraví. Vždy tady budu cizinec. Ale není cizinec jako cizinec. Kulturně je Česko s Rakouskem velmi blízké. Je tady jazyková bariéra, ale v mnohém jsme stejní.

Dnešní výlet splnil to, co jsem od něj očekával.

Často si vyberu těžší cestu. Angažmá v místní nemocnici vede nejenom přes úroveň němčiny B2, ale i přes rakouské specifikum - zkoušku z Němčiny na Rakouské lékařské komoře. Vyšli mi tady natolik vstříc, že mám zdarma střechu nad hlavou a stravu. Den trávím v nemocnici, někdy přijdu pomoci na sál i během služby. V klidu se připravuji na zkoušku na komoře. S tou přijde i regulérní kontrakt. Personál v nemocnici je různý. Od přátelského, neutrálního, přes odtažitý až negativní (vnímán jako cizinec). Ale zdá se, že převažují první dvě skupiny. Na mně je dokázat, co umím, a že se chci dále učit. Zcela nezbytná bude maximální adaptace do místní společnosti. Od členství v OEAV Bad Ischl, lezení na stěně, výlety s místňáky. Českou menšinu tady nevytvořím a ani ji tvořit nehodlám. V nemocnici je pouze český lékař, který do Rakouska více jak před 20 lety emigroval. Kolem 89 roku. A pak jedna česká anestezioložka, to už je tu přes 10 let, má rovněž děti, ale ta tu je na půl úvazku. Jinak o žádném Čecháčkovi široko daleko nevím.

Přemýšlel jsem o výletu na Sandling 1717 m, ale racionálně pod vlivem horšího nedělního počasí a oblačnosti jsem vybral výletní Predigstuhl 1278 m nad Bad Goisern. Výrazný vápencový vrchol s lezeckými možnostmi, krásné stěny, tradiční vrcholový kříž. Jsou tady parádní louky na běžkování. Téměř bez sněhu. Mimo provoz. Nedaleký Zwerchwand nabízí nespočet lezeckých cest. Autem se dostanete až na parkoviště téměř 1000 m vysoko. Je tady i vlek, ale rovněž bez sněhu. Místní „ferratu“ bych „Klettersteigem“ nenazval. Mraky se přeci jenom roztrhali a dostalo se mi famózních výhledů na strmý Schwarzkogel 1800 m a jezero Hallstäter See. Ta krajina tady má něco do sebe! U kříže jsem potkal mladý rakouský pár, tak jsem nebyl alespoň osamocen. Po sestupu jsem se prošel nedělním liduprázdným Bad Goisern. Panečku na kolo to tady bude! Vápencových stěn tady je nespočet. Ale mám v hlavě těch nemálo rentgenových snímků lezců se všelijakými zlomeninami, hlavně sešroubovanou páteří, co mi primářka při prvním pohovoru ukázala. A jen tak na okraj. Šlachové poutka umí rekonstruovat levou zadní. Neb její specializací je chirurgie ruky a sjíždí se za ni pacienti zdaleka. Ale tak jako většina lékařů, lezci nejsou jako pacienti zcela oblíbeni. Jsou totiž nezcela spolupracující a jejich nekázeň se bohužel často promítne na výsledném terapeutickém efektu.

Text a foto: Tomáš Obtulovič ml.