Silvretta – Mekka skialpinismu IV

s blondýnou na Ochsenkopf, Silvrettahorn a Dreiländerspitze

Na konci března jsem se opětovně po nějakém čase objevil v Silvrettě. Domluva na tento výlet byla řádně veselá a tehdy bych neřekl, že může být nakonec tak povedený. Vše začalo asi takto:

Pavli, tož jestli můžeš koncem března, bylo by to super! Měl bych parťáka! Tedy parťačku! Sic někoho, koho jsem nikdy ani neviděl... Do háje. Jestli jsem "nezvarioval" (pozn. Polsky nezbláznil se). Ale v telefonu si zněla rozumně, tak doufám, že to byl i rozumný nápad z mé strany. Já udělám maximum, aby byl výlet gut. Tedy sehr gut.

Já tě také neznám. Já se pokusím být milá a budu poslouchat. Já mám ráda si věci užívat, tak myslím, že to nějak zvládneme. Já jsem fakt pro cokoliv.

Pro jistotu jsem Pavle zpracoval detailní manuál s instrukcemi “Co s sebou na skialpy?“. Lépe na papíře, po telefonu by mohlo něco uniknout.

Normálně jsi první muž, který mi píše instrukce a kde nemusím něco organizovat já. Máš můj obdiv. Poznámky k seznamu.

12_silvretta_01.jpg, 82kB

Po ledovci Tiroler Gletscher, za zády Silvrettahorn, Knoten, Schneeglocke, Schattenspitze

  • větrovka s kapucí (lyžařská bunda ne): mám růžovou a bez kapuce
  • skialpová lyžařská obuv, lyže, pásy: nemám a neznám
  • lavinový vyhledávač: cože???
  • lopata: hmm…
  • sedací úvazek, ve skupině Silvretta se skialpuje na ledovcích, ale ty jsou tady hodně ploché, málo rozbité, minimum trhlin, není důvod k panice: už začínám panikařit…
  • stoupací železa, asi nebudou potřeba, žádné lezení neočekávej…: já ti důvěřuji a to dost, tudíž věřím, ze nejsi šílenec…
  • cepín, může se hodit při výstupech na některé vrcholy, ale spíše se budu snažit vybrat cíle, kde nebude potřeba tahat mačky ani cepín, prvotní je tvoje bezpečnost: jsi poklad
  • ubytování po příjezdu, pokud dorazíme někdy v noci, většinou spíme venku, ale nevím, co bys mi na to řekla: já klidně ubytování zařídím, ale plně se přizpůsobím, pokud řekneš spát venku, tak to zkusím, až mě uvidíš, pochopíš…, zcela otevřeně přiznávám, že jsem venku nikdy nespala, ale ve stanu jo, to spím rada
  • stravování: já se přizpůsobím, tohle dělám asi prvně v životě, že se přizpůsobuji
  • koukni na moje články na Lezec.cz, ještě můžeš vycouvat: tak teď panika přešla a začal stres
  • už mne toho moc nenapadá, pracovní povinnosti zanechat doma, snad to se mnou přežiješ ve zdraví: spíš, abys ty to přežil se mnou…

Dobře jsem se pobavil nad tvými poznámkami. Šílenec formátu na Černá Pole nebo Bohnice snad ne, růžová bunda bez kapuce bude asi gut, první spaní pod širákem v březnu může být dosti pozoruhodná zkušenost pro tebe přiznávám, ale na druhou stranu je dost velký teplotní rozdíl mezi třeba lednem a březnem.

12_silvretta_02.jpg, 94kB

6. Časně po ránu nad chatou Wiesbadener Hütte

Nastal den „D“ a já jsem se s Pavlou potkal u Mekáče za Brnem, kde ji dovezl její zaměstnanec (jeden z mnoha). Ten pohled nikdy nezapomenu. Když jsem ji viděl poprvé, kozačky, sáčko, prostě dost velký kontrast proti mně, kde se o ani o nějaké ležérnosti nedalo mluvit, tak mi spadla čelist a pomyslel jsem si něco v tom smyslu: „Tome, tak to ses zbláznil totálně…! Na skialpy s ní?“ Byl jsem varován, že Pavla je zcela mým kontrastem a někteří se nemohli dočkat našeho návratu z výletu a barvitých historek. Pavla odstrojila své klenotnictví, dala poslední instrukce, bagáže měla překvapivě poskromnu (první plus) a mohli jsme vyrazit za sněhem. Od prvních kilometrů o mně bylo dobře staráno a já si rozhodně neměl na co stěžovat a v dobrém čase jsme dojeli do starého dobrého Galtüru. Ze spaní venku sešlo, člověk přeci jenom musí být někdy trochu rozumný a přizpůsobit se.

Plán byl prostý. Abych nezadělal na řádný průser někde nahoře a netahal Pavlu do něčeho, na co vůbec nemá, jsme si nejprve zalyžovali v Galtüru. Na sjezdovce ji to šlo dobře, měla jistotu, mimo sjezdovku se ji příliš nechtělo. Jsem si pevně vědom, co znamená být jistý na lyžích na sjezdovce a ve volném terénu za každých podmínek. Ale dobrý základ Pavla měla! Dalším faktorem spokojenosti na skialpech je fyzička nebožáka. Pokud není, tak je to trápička a už jej asi nikdy nikam nedostanete. Tady jsem trochu spoléhal a věřil v pravidelné její běhání. Nezmýlil jsem se a byl jsem mile překvapen. A zásadním faktorem spokojenosti začátečníka je dobré počasí. Neskromně říkám, že se mnou bývá velmi často skvělé a my měli domluveno absolutní azůro. A když nebožák splňuje všechna kritéria, musí být alespoň trochu šikovný poprat se se skialpovou technikou, což podle mne zase až taková věda není. Sportovní talent je výhodou.

12_silvretta_03.jpg, 64kB

Fotogenická pyramida Grosser Piz Buin 3.312 m, sedlo Buinlücke a Kleiner Piz Buin 3.255 m

Ještě po solidně intenzivní lyžovačce jsme nahodili batohy na záda a vydali se táhlým údolím z Galtüru 1.584 m k přehradě Silvretta a dále údolím Ochsental na chatu Wiesbadener Hütte 2.443 m. Kdo to šel, dobře ví, že zase taková odpolední procházka to není… Doznívala odcházející fronta, trochu sněžení, horší viditelnost a krásný dotaz Pavly: „Tomi, jsi si jistý, že jdeme správně?“ „Jasně, už jsem tudy sjížděl dolů, není kde se ztratit!“ Nezaznělo nic o tom, že by nemohla, že by mne hned na začátku chtěla zabít nebo tak podobně. Šlapala strojově nahoru. Já jen přemýšlel, co má v tom batohu, když většinu těžkých krámů nesu já. Chatu jsem trochu netrpělivě vyhlížel, únava z dlouhého dne byla znát. Pavla měla moji první velkou poklonu. Po vybalení obsahu batohu na pokoji se můj pohled zastavil na několik kilogramů těžké kosmetické tašce. Dobře vím, co jsem si potichu řekl. Nereprodukovatelné. Pavla jako by to odtušila a jen suše podotkla, že si to vynesla sama. Na to se opravdu nic nedalo říct. Ještě jsem zapomněl podotknout, že jsem byl na parkovišti donucen (Tomi, to si vem…) přibalit deodorant. Do háje, takový těžký krám, který jsem nikdy nevláčel!

12_silvretta_04.jpg, 68kB

Vrcholek Dreiländerspitze 3.197 m

Kam vzít Pavlu na úvod? Prst dopadl na mapě do sedla Tiroler Scharte 2.935 m nedaleko nad chatou. Pohodový výlet pro začátečníka. Ráno objednaná modrá obloha. Před strmým výšvihem nad chatou jsem Pavle vysvětlil techniku otáček v prudkém svahu (začátečník by měl mít haršajzny), zvládla rychle a za chvilku jsme byli v nálevce pod sedlem. Byl jsem překvapen, jak dobře ji to šlo nahoru. Další pochvala! V sedle jsem byl již dříve, ale tehdy nebylo zase tak přívětivě a nedostali jsme se až na Ochsenkopf 3.057 m. Proč to nezkusit nyní? Vystoupit na lyžích až nahoru je svízelné. Lépe v botách a s mačkami. Tady nastal další problém. Pavla nikdy mačky na nohou neměla! Pomalu ale jistě jsem se odchýlil od manuálu, že mačky a cepín nebude potřeba… Zvládne! Nafasovala moje nové ostré mačky, které jsem pro příliš krátkou spojovací hrazdičku nenazul. Krátká instruktáž chůze v mačkách. Jak ano a jak rozhodně ne! A s cepínem v ruce. Svah nebyl zase až tak prudký, sněhové podmínky dobré. „Snad už to není příliš odvážné ode mne?“, pomyslel jsem si. Hlavně aby si hroty neroztrhala lýtka. Chůzi v mačkách zvládla bravurně! Kdo kdy poprvé mačky nazul, nejedna nohavice zůstala neroztržena. Čekal jsem něco podobného, ale za celý výlet si Pavla kalhoty neroztrhala! Pochvala další. Na vrcholu byla radostí bez sebe. Já taky. V ten moment jsem věděl, že jsem získal skvělou šikovnou parťačku, kterou tento sport opravdu nadchl. Na začátku bych si to vůbec nepomyslel. Koukali jsme z prostorného plácku nahoře na fantastickou pyramidu Silvrettahornu, vedle něj stojícího Schneeglocke, Piz Buiny a naproti nám ležící Dreiländerspitze. Pavla podotkla, že na tyto kopce snad nepůjdeme. Ale… Sjezd trochu trápení, sníh nebyl ideální. Já u večeře dlouze přemýšlel, kde zítra. Najdu odvahu Pavlu vzít na kopec naproti chaty? Je to rozumné? Není to už příliš velké riziko? Na něm jsem ještě nebyl a mlsně jsem po něm pokukoval!

12_silvretta_05.jpg, 67kB

V obloucích pod Dreiländerspitze

Plán na Silvrettahorn 3.244 m jsem odkryl až ráno se slovy, že dojdeme tam, kde zvládne a bude chtít jít. Měl jsem o ni přirozený strach (zase takový magor nejsem) a nad případným okamžitým návratem bych neváhal ani chvíli. V dobrém tempu jsme mnohé předešli, Pavlu trochu ohromilo čelo ledovce Ochsentaler Gletscher, tady však nebyl prostor na siestu, ale přidání do kroku. Výšvih při jeho západní straně je na tvrdém podkladu nepříjemný a bez haršajzen ustřeluje. Pohodlně jsme se dostali až do sedla pod Silvrettahorn, odkud vede na několika metrech poměrně strmý jižní hřeben. Lyže nechali tady a v mačkách stoupali nahoru. V těch exponovaných metrech (cca 45 - 50° dle podmínek) jsem Pavlu odjistil a následně jsme dorazili poslední metry k vrcholovému kříži. První její slova nahoře: „Tomi, až se dostaneme dolů, tak tě zabiji…“ „Pavli, koukni na chatu a do údolí…“ „Zabiji tě!“ Ten den na vrchol vystoupali ještě čtyři lyžníci z Německa. A když padlo nějaké to slovo a oni se dozvěděli, že je Pavla druhý den na skialpech, tak pěkně čubrněli. Holt, někdo má talent! Už jsem přestal chválit. Zasloužená siesta a velmi opatrně dolů. Pro event. šikovnější zájemce, jde to sjet i z vrcholu! Ne však přímo k chatě! To raději s padákem. Já si ještě vystoupal do sedla pod Signalhornem, abych okoukl další cíle přes ledovec Silvretta ve Švýcarsku (Jen kdyby ty chaty tady nebyly tak drahé…) a společně jsme se vrátili na chatu. Sjezd po ledovci Ochsentaler Gl. po jeho západním úbočí nebývá nikdy kdovíjaký. Prašan se drží v jeho východnější stinnější části. Tady jsou však trhliny. Čelo ledovce prý dost ustupuje a podmínky jsou rok od roku horší. Nedokážu posoudit. Lyžařská túra na Piz Buin a Silvrettahorn to prostě není. Na terásce jsem se zaslouženě přiopil. Jarní skialpovačka má své neopakovatelné kouzlo. Zabití se nekonalo, to byste si nepřečetli tyto řádky. Pavla mohla být na sebe zaslouženě pyšná.

Být jistá však již ničeho! Jako rozlučkový kopec jsem zvolil parádní Dreiländerspitze 3.197 m. Na rovinu, výstup na samotný vrcholek ke kříži je dost exponovaný a nepříjemný. Když se k tomu přidají ne zrovna ideální sněhové podmínky na kopci, hlavně led, nelze začátečníkovi doporučit. Mačky, cepín nutností. Kopec je velmi populární a míjení se s jinými v několika vzdušnějších místech není příjemné. Tady byla Pavla stále na laně. Až ke kříži se ji nechtělo. Hloupost by byla ji přemlouvat. Příště! Sjezd po ledovci Vermuntgletscher nic moc. Natátý firn byl až dole. Zasloužená sklenička vína, na sjezd do Galtüru bylo třeba namazat nejenom lyže… Třešničkou na dortu bylo v odpoledním vedru přes dva kilometry bruslení po přehradě. Do Galtüru jsme se vrátili vcelku. Pavla překvapila! Není holt blondýna jako blondýna!

Tomáš Obtulovič ml.