Z Dlouhého údolí na Bärenbartkogel

Weisskugelgruppe, Ötztaler Alpen

Před dvěma lety jsme mlsně hleděli na fantastickou bílou pyramidu Weisskugelu 3.738 m z hrany ledovce Gepatschferner po výletu na Weisseespitze 3.532 m. Přešlapovali jsme nad stěnou Vernagl Wande a mezitím padali chytré návrhy na sjezd (spíše skok) do údolí na ledovec Langtauferner a po něm za dvě až tři hoďky na vrchol. Samozřejmě všechny naše výplody byly totální kraviny. Skialpová cesta na jih tímto směrem žádná ani pro vskutku odvážné jedince nevede. V mapě je naznačen něco jako turistický chodník, ale ten bych nechal raději na léto. Při špatném počasí to může být sakra průserové místo! Mimo samotné dominanty výrazně zaledněného hlubokého a dlouhého údolí vedly skialpové stopy na vrchol Bärenbartkogelu 3.400 m. Hned mi bylo jasné, že se do toho údolí musím někdy podívat. Ale kdy? Příjezd je dost oklikou přes Itálii, to se asi hned tak někomu nebude chtít.

Roter Kopf 3.246 m, Rotenkopf 3.157 m, Valbenairspitze 3.199 m v hřebeni jižně od údolí Langtauferer Tal

Kamarád pro tradiční týdenní lyžovačku vybral vesnici Reschen - Resia těsně za italsko-rakouskou hranicí. Hezké místo! Po prozkoumání mapy jsem pozornost zaměřil na údolí táhnoucí se na východ od přehrady Reschensee - Lago di Resia Langtauferer Tal (nebo taky Langtaufers Tal) - Vallelunga. Pokoutně jsem se pousmál, když se můj pohled zastavil na Weisskugelu. Že by na něj konečně došlo?

Na cestě k vrcholu Bärenbartkogel

Po mnoha letech společného lyžování se konečně vykrystalizovala skialpová odnož, která toužila podniknout nějaký zajímavý výlet. Předpokládaný cíl nešel z míst lyžování vidět, a tak nebyl důvod zájemců k předčasné panice. Nicméně myšlenku vyzkoušet si kratochvíli jménem skialpinismus neopustil Luboš a hned od prvopočátku s výletem počítal Marek. Na okraj pro šťouraly, oba dobří lyžaři, Marek k tomu jezdil dlouhé roky závodně boule a ve volném terénu toho má dost odjeto i našlapáno. Skialpinisty dík specifickému stylu lyžování nenazve jinak jak kamzičí zvěř. Od pravdy není mnohdy úplně daleko. Vypůjčit si lavinové vybavení byl trochu problém, protože jej v žádném sportu od Reschen po Nauders neměli a zachránil nás až horský vůdce s českým jménem Karl Klinec z Nauders. Jeho manželka však jméno považovala za maďarské. Jen na okraj, kluci nafasovali skládací ocelové sondy, norské lopaty s dřevěným topůrkem, které jsem nikdy neviděl, jeden pípák starý analog F1 a druhý nový digitální S1 za 20 E za set. Taxa Karla na den 260 E. Když jsem se poptával na skialpové lyže, byl jsem velmi překvapen, jakou hrůzu (jestli vůbec nějakou) měli v místních půjčovnách. Kamenem úrazu byly skialpové boty, které byly k půjčení pouze na jednom místě v Reschen a snad v St. Valentinu. Pro mne překvapivě to velmi ostře kontrastovalo třeba s dobře vybavenou půjčovnou Summitride.

Masív Bärenbartkogelu

Počasí domluveno, totální plech, lavinové podmínky excelentní, severní orientace předpokládaných výletů. Z Weisskugelu jsem musel slevit. Z parkoviště v poslední vísce údolí Langtauferer Melag 1.912 m je to opravdu dlouhý výlet a pro začátek by to byl moc náročný cíl. Na jako více jak náhradní cíl padla volba na zaledněný Bärenbartkogel s minimálně rozbitým a nikterak příkrým ledovcem. Nad tímto cílem by měl mít Luboš i Marek technickou převahu a to je zásadní.

Weisskugel - Palla Bianco 3.738 m od JZ s ledovcem Matscher Ferner

Vzorově po půl šesté jsme dojeli na parkoviště v Melagu. Oblohu plnou hvězd prozářili pouze reflektory několika aut na svoz mléka. A po šesté jsme již klouzali ke stavení Melager Alm 1.970 m. Z jižních svahů sjeli do údolí menší základové laviny. Za domy z preparované stopy zůstala jen úzká pěšinka, která řídkým lesem začala výrazněji nabírat první výškové metry. Za lesem jsme se drželi více vpravo a postupně vystoupali na ostrou hranu morény připomínající dračí hřbet v mapě pojmenované Bergl. Tady jsme na několik málo minut museli sundat lyže, protože sníh zde stál. S postupujícím jarem se úsek s lyžemi na batohu bude prodlužovat. Po moréně jsme došli pod nevýrazné čelo ledovce Bärenbartferner. Za zády sluneční paprsky ostře ozařovaly stěny a svahy Weisseespitze. Přes údolí na protilehlé straně se nachází chata Weisskugelhütte, která je otevřená pouze v letních měsících. Její poloha není pro skialpinisty úplně výhodná.

Sakra Luboši, to jsou moje húlky!

O popularitě túry na Bärenbartkogel svědčila dobrá stopa na ledovci a další necelá desítka skialpinistů ve všední den, kteří nám později funěli na záda. Jak se dalo již z mapy vyčíst, profil ledovce byl mírný a šlapalo se po něm velmi příjemně. Navázání jsme nebyli my ani ostatní. Až v horní polovině ledovce nás začaly intenzívně smažit sluneční paprsky. Tlačili jsme se západně k bočnímu hřebeni do malého sněhového sedla. Z něj obtížněji na lyžích (dle sněhových podmínek, na několika místech trochu exponované) nebo na mačkách po hřebeni na vrchol, který se ukáže až v posledních metrech výstupu. Bärenbartkogel má několik vrcholů, ale nejčastěji se zřejmě chodí na ten centrální (Cima Barba d´Orso). Na vrchole jsme byli v rozmezí 11 až 12 hodiny. Naše tempo však bylo velmi pohodové a nikterak jsme nespěchali.

Společně v pořádku na konci výletu. Příště na Weisskugel!

Výhledy z vrcholu jsou kapitola sama. Na dlani západní část Ötztálských Alp, Nauderer Alpen, Samnaungruppe, vrcholky Silvretty, na jih Ortler, v dálce Bernina a téměř na dosah Weisskugel - Palla Bianca. Marek s obdivem ostatních vyšlapal nahoru s freeridovými lyžemi s vložkami na chození a Luboš sic marně hledal ztracenou fyzičku z atletiky, seznámení se skialpinismem však začal obdivuhodně. Trochu na káry po 1.600 výškových metrech (kdo by nebyl s úzkými mizernými pásy), ale jako otec rodiny měl omluvu. Po rekuperaci sil během polední vrcholové siesty jsme se vydali na sjezd. Tentokrát žádný med. Vítr na ledovci vyfrézoval všelijaké roztodivné tvary, které dost dobře bránily nějakému solidnímu sjezdu. Prostě styl kamzičí zvěř. Hutnější prašan byl jenom ve dvou stinných místech. Holt to tak někdy bývá. Po tvrdých deskách trochu krusty a dolů od morény jarní firn.

Na Melager Alm jsme si pochutnali na zaslouženém pivu a začali spřádat plány na společný návrat na Weisskugel. O dva nadšené skialpinisty navíc! Nezcela známé Dlouhé údolí rozhodně stojí za návštěvu!

Text: Tomáš Obtulovič ml.

Foto: Marek Poĺan, Tomáš Obtulovič