Téměř na den přesně se po dvou letech vracíme do Maltatalu a až na Staníka ve stejném složení, tedy Stará, Starý, Žužu a Bruno. Tehdy mi tady definitivně naposledy křáplo v koleni, tak snad to tentokrát bude lepší…

Už samotný odjezd je povedený. Auto bere Zuzanka a že prý to s Brunkem celé odřídí. Tak co naplat, ta flaška pětihvězdičkové Metaxy se prostě vypít musí. A tím začíná naše veselá alkoholová "Cesta tam a zase zpátky"…

Superfuecht

Do Malty jsme dorazili akorát o půlnoci, zaparkovali v zatáčce pod Katedrálou, Brunek kopnul jeden plech a šlo se do hajan. Brunek se Zuzankou řádili v autě až tlumiče úpěli, my se Staroušem venku klepali kosu a i jiné zemědělské nářadí jaká byla zima…

Superfuecht - Zuzanka

Ranní ptáče kde koho poskáče, ale těm dvěma zamilovaným se z vyhřátého a zarděného auta moc nechce. Než se vykodrcáme se všema bebechama, přijíždí dvě auta Čechů a jedni místňáci. Na dnešek jsem naplánoval Superfeucht, sice jsem ho už dvakrát lezl, ale je pěkný a většinou tam nejsou davy. Jak se ukázalo, tak Češi šli na Katedrálu a Gamseck a v Superfeuchtu akorát dolézali místní první délku, takže pohodka. Tož navlíknout cajky a jak vůbec půjdem? Vymýšlím, že by se dalo i dvě dvojky vedle sebe, ale Brunek nakonec, že se teda moc necítí a že jestli bych to nemohl natáhnout já, že bychom jeli ve vláčku. Co jsem měl dělat, když tak smutně koukal…

Česká menšina na Hochalmfallu

První délka, druhá, třetí, furt ňáký kus ledu letí, ale všechno pěkné štandy, délky tak po 15 až 35 metrech, no a jsem pod posledním, nejtěžší výšvihem. Místňáci v tom pořád ještě zápasí, posedávají ve šroubech, no vůbec se mi to nelíbí. Dolézá za mnou zbytek a shodujem se, že než čekat na místňáky, až z toho slaní a mrznout, tak radši pojedem dolů a ještě tréninkově dáme párkrát první délku…

Pak jen seběhnout k autu a přejet dolů do Malty. Brunek pořád mluví o nějakém mase, tak zkoušíme každý gasthaus a restauraci po cestě. Všude buď zavřeno nebo nevaří. Nakonec končíme ve 4* restauraci, kde každý dává polívku podle své chuti a napapaní se přesunujem na statek, kde už mám objednané ubytko. Večer je ve znamení českých a moravských vín…

Tarbíci na ledu

Druhý den opět problém se vstáváním. Už večer se hodně prskalo, když jsem oznámil, že budíček je v 7 (a to tu nejsme s Předsedou). Nakonec se daří vcelku brzký odjezd něco málo po osmé. Dnešní plán je taky jasný - Hochalmfall. Lezl jsem ho jen jednou s Romanem, při mojí první návštěvě údolí, no a samozřejmě jsem si nepamatoval, kde přesně je. Tak jsme vyšli po cestě až skoro k přehradě, tam jsem usoudil, že tady už to asi nebude, shora okoukli DAVY na Mittlerer Maralmfallu a vydali se zpět k tunelu. Tam jsem se nějak rozpomněl, že to bude vedle tunelu dole a taky že jo. Ovšem Brunek a Žužu už byli docela navnaděni brzkým odjezdem domů a že už se jim nechce lézt. Se Staroušem jsme si ale ledík vylezli, byl krásný, štandy zase v nýtech, pěkný led, prostě plaisierklettern. Brunek byl taky spokojený, protože na Gmündnerhütte stihnul mezi tím dát pořádný kus masa a mohli jsme se vydat na zpáteční cestu. Ta se nesla nejprve v duchu bulharské Medvědí krve, pokračovala burgundským Servus, abychom náš enofilní výlet mohli zakončit sicilským Torre Solaria. To jsme dopíjeli akorát před Mikulovem, tak ještě kousek grilované krkovičky, spláchnout to Frankovkou a hurá do peřin za manželkami…

sicilská tečka

HORE ZDAR, stoly…