Opět mě zachraňuje sestřička. Máme čím jet do Heloše. Sice nejsou lidi, ale přece nebudem doma, když je dobrá předpověď a Bruno poslal Zuzku na 3 měsíce do žabožroutska. To se musí využít. Nakonec ještě přibíráme Hanku, neb se tam sejde se svým milým Mínou a svítit jim tam k tomu bude Peťa. Vychcalo je z Dolomit, tak se tam sejdem.

Cíle? Na pokus o Absurdistan čekám na Aleshe. Stále pevně doufám, že to spolu někdy dáme. Volba padá na Talwächtera. Už jsem to dvakrát lezl a měl jsem v paměti, že tam jsou 2 těžší fleky, ale jinak to jde. RP by vypadalo v deníčku pěkně, možná by z toho aj tekutko bylo. No nepředbíhejme.

Ráno do stěny trošku dřív, ať nečekáme na první 2 délky, ale je to v pohodě, nikdo se tu dnes nehrne. Vybrat tu správnou barvu a linii nýtu je trošku rébus, je to tu pěkná osmisměrka. Ale vybíráme tu správnou hned napoprvé. A už stojíme pod prvním flekem. Nějak to vychází na mě. Pořádně to prozkoumám, pořádně se nadechnu a .... zase slezu. Zdá se to nějaké zapeklité. Tak znova. Teď nebo příště. No tak příště. Sedím. Kruciš. To není možné. My museli být kdysi dobří. Vidím, že tu nějaká lišta chybí, ale je to slabá útěcha. Pár pokusů, malý skoček a jsem v madle.

Za námi leze zbylé trio a že jdou klasický kout Blechmauerverschneidung nebo tak nějak.

Mína v trávě, nenechte se zmást, je to pěkná délka

Tak jedeme dál. Jakž takž to ubíhá, jen se pořád divím, že mě první konec neopouští. Jak to? Aaa, to bude Brunova psychická forma. Pryč jsou ty časy, kdy to bylo přesně naopak. Každý máme někdy slabší období až dvě.

Flek číslo dvě. Taková mírně převislá stěnka, spoďáčky a bočáčky, no prostě ladička jak cyp, takže furt sedím a mám co dělat, abych to vůbec vymyslel. Poslední délka je ale za odměnu, fakt paráda, doporučuju.

Jsme nahoře, zbití fyzicky i psychicky, sebevědomí je na třetím štandu, myslím. Ještěže sestup dáváme RP.

Po návratu do kempu přichází příjemnější část dne. Koupačka, vaření, pivko v hospodě, pivko u auta, víno, a není toho málo, jak by taky mohlo, s těma kumpánama.

Hic Rhodus, Hic Salta

Den druhý. Z čísílek sešlo, už dlouho si chci po letech vylézt Hic Rhodus, Hic Salta. Taková klasika, každý by si to měl vylézt. 6+ obligátně a nějaké 2 fleky když tak háknete, volně píšou 8-, ale sakra těžkých. Až budete v tom fleku, vzpomenete si na mě.

Hic Rhodus, Hic Salta

Pěkně nám to odsejpá. Bruno říká, že si na ten druhý konec tak nějak zvykl, tak to nebudem měnit. Zasekli jsme se v místě M, řekl jsem si, že to dám volně a basta. Pravda, zabralo to pár minut, asi dvacet. Pak ještě krásný traverz a nejhezčí štand, co jsem kdy viděl, už jen pro ten to chce vylézt. Orlí hnízdo. Už jen 2 lehčí délky, kdy se do nás začíná silně opírat sluníčko, takže pěkně pustíme šťávu.

Vzdušný traverz v Hic Rhodus, Hic Salta

Večer je opět pohodový, jak taky jinak, když počasí je ukázkové. Bruno posilněn alkoholem a oslaben ve své rovnováze a koordinaci svých pohybů ničí tlumič zadních dveří, teď vypadá jak hokejka. Naštěstí je tu stavař a doktorant Mína, který to zase narovná a fakt to funguje.

Den třetí. Odpočinek. Tím je myšlen lezecký den v Adlitzu. Je dost hic, takže po pár cestách zevlujeme ve stínu stromů a vracíme se později. Konečně dávám Tschak Bum

Těžká jsou ta alkoholová rána

Poslední den, vybíráme v Klobenwandu cestu D`Odie Wurzn 7-. Bruno střídá a konečně se nám daří nějaký sportovní styl a máme RP tým :-) I když se 7- to není nic moc.

Bylo to super.

Hore zdar

Roman