Nikdo další není k mání tak vyrážíme ve třech do Hollentalu. Tentokrát žádné těžké věci, jedeme si hezky zalézt. Předpověď říká, že má být slunečno a teplo. I když zkušenosti říkají že bychom měli volit něco ve stínu, Ondra s Colombem mají vybránu nějakou novou cestu ve Stadlwandu, tak jdeme s nimi.

Sobota ráno. Nejsme žádní rychlíci, ale naštěstí stejný nápad celý den se opalovat na sluníčku, nemá mnoho dvojek, takže na nástupu na nikoho nečekáme. Nástup nutno podotknout je kapku delší než v Blecháči a tak jsem pod nástupem pěkně zadýchaný.

Prvních sto metrů je volně ve strmých travách, kde se snažím o prvovýstupovou variantu, ale strach a rozum brzo velí k ústupu. Sluníčko začíná nabírat na síle.

Jo zapomněl jsem říct, cože to lezeme. Plattensymphonie (7-). Název napovídá, co nás čeká. Klasifikace tady nic neznamená, v šestkových plotnách se bojím jako dlouho ne a těším se na kolmější a tím pádem chytovatěší pasáže. Píšou 335 m, takže to není za chvilku, navíc ve třech, takže si sluníčka užíváme dosyta. Ivan nechápu jak, leze bez trika, já bych shořel.

Colombo s parťákem nám brzo mizí z dohledu a tak jsme ve stěně sami a užíváme si. Kluci jsou drtiči a mají v plánu ještě jednu cestu. Zřejmě slušný oddíl.

2 délky pod vrškem je police, kde se zavrtám do stímu smrčku a svačíme. Závěr je chytovatý, tak si to užíváme. Zbývá nějakých dvě stě metru na vrchol choďákem, kde ztrácíme Ivana. My nahoře potkáme dvojku a neskutečnou loučku s loveckou chatkou, krása.

Následuje sestup, který je delší než by se nám líbilo. Voda došla na polici a slunce nás za celý den vysušilo jako tresky, jazyk se nám lepí na patro a k autu je to tak hodka a půl. Peťa toho má plné kecky, navíc se ozývá její koleno, tak toho má fakt tak akorát, navíc ji zakazuju pít vodu z potoka, takový jsem ras. (pak zjišťujeme, že Ivan se nerozpakoval a chlemtal). Ale všechno jednou končí a jsme dole u auta. Pivo, koupel, večeře, večírek. Prostě klasika a vždycky pohoda.

Neděle. Jakobychom toho sluníčka neměli dost, vybíráme v Klobenwandu cestu John Wayne der Alpen, kterou jsem lezl už jednou loni s Petrou a brousím si zuby na RP :). Když je to jen 6+, tak to zas takový výkon není.

Jsme tři a za náma nám stále dýchá Colombo s Ondrou, který je nedočkavý, tak to není ono, být na štnadu 3-4. Já jak já, jako první jsem tam jen chvilku, ale Ivanovi s Peťkou to nezávídím. V nejtěžším bouldrovém místě jsem se kousnul a povedlo se, pak už jen nezazmatkovat v travezu pod převisem a je to. Nahoře odpočíváme u stolku, už jen sestup k autu a domů.

Bylo to fajn, jen houšť a větší kapky.

Hore zdar

Roman