Výbor v Zillertalu

18. - 20.2. 2011
Martin, Ivan, Roman


Nevím, jestli to tak má každý, nebo jen já, ale domluvy akcí jsou jako přes kopírák. Detaily nebudu zatěžovat, ve čtvrtek je jasno, že jedeme jen tři, dle názvu určitě víte kteří. Ostatní "něco" měli, většinou výmluvy.

Letošní zima nepřeje zimním radovánkám a pokud ledy někde mají být, tak někde vysoko, proto volíme údolí Zillergrundu v patnáctistech metrech.

Do cíle nás poveze Ivanův po generálce úplně nový motor jeho Mazdy. Musí ho šetřit a tak moc neženeme. Jo, pokud nevíte, tak cestou na Sant Pölten (po S33) už je nový most přes Dunaj a tak se nemusí přes Krems, a hezky to odsejpá. V cíli na parkovišti jsme po půlnoci, rozložíme v kufru bydlení a hajdy na kutě.

Almstüberlfall - žádný sníh a zbytky ledu

Ráno se nikam neženeme, v takových podmínkách se s rakušáky určitě pod nástupy tlačit nebudeme. Po sněhu ani památky, o to víc zbytky ledů ve stěnách razí. Je vidět, že si vysoké teploty posledních čtrnácti dnů do nich pořádně kously. Projedeme údolím tam a zpět a vybíráme si 180 m dlouhý Almstüberlfall WI 4, původně plánovaný "Colombův led" Klaushoffall má nahoře zlověstně visící rampouch, vypadající jako gilotina a při teplotě 5 °C nechceme pokoušet osud.

Druhá délka - Ivan

Nástup v lese bez sněhu nic moc, převlíkání v blátě taky. Ale pak už to šlo. Střídáme se s Ivanem. Druhý štand je na skále vpravo, dost daleko od zbytků ledu a tak jsme při lezení k němu a od něj špinaví jak prasata. Každému z nás se párkrát podaří zatnout zbraň přímo do skály, což se neobejde bez patřičného komentáře. Na závěr ještě třešinka, trocha kolmého a jsme nahoře. Tady se slzou v oku prohlížíme hroty cepínů. Ještěže jsem vzal ten pilník.

přijeli jsme lézt ledy a zatím tu okopávám zahrádku

Slanění mělo být rutinou, ale nestalo se tak. Dojedu k prvnímu štandu na dvou skobách, ve kterém jsme viseli všichni 3 cestou nahoru. Aby na mě Martin nic neházel, přitáhnu se za smyčky, abych se schoval a najednou dostávám vrata, jedna skoba mi zůstala v ruce. Není mi nejlíp, kdo ví, jak na tom je ta druhá. Opatrně slezu dolů, vrtám dva šrouby a můžu si oddychnout. Při zatloukání skob se hýbe celý blok, tak jak dolů? Háček na hodiny zůstal na nástupu v mém batohu. Je mu tam dobře. Ale poradíme si i bez něj. Martin s Ivanem je testnou a já jako poslední levituji dolů.

na chatě - Ivan zkouší detekci úsměvu na mém foťáku, kterou nemám

Původní plán jít ještě jeden krátký soplík Ivan ruší s tím, že dneska to je na průser a jdem na pivo. Klaushof je zvenku krásná, zevnitř se shodujeme, kýčovitá chata. Radši tam nechoďte. Na parkovišti pojíme, co kdo má z domu, ani nevaříme. Uzený bok, klobásky, vysočina, buchta. Následuje zsloužený odpočinek v kufru auta, ale dvě piva a rum je málo, Martin nedostál své pověsti a očekáváním a nic nevzal. Debata je tudíž korektní a věcná.

Jsem nějaký utahaný a tak ani nevím, kdy upadám do komatu.

Neděle o čtvrt na osm, vstávat, je výrazně chladněji, už u auta není bláto, takže těsně pod nulou. Máme prázdné auto, ale ti dva apači si nevzali vařič, prý ho určitě budu mít já. Mají recht. Tak jim teď musím vařit čaj.

Plánovaný led se opět nekoná, slanění v hodinách v té glazurce pod níž teče voda, nás odrazuje. Jdeme teda údolím Sundergrundu nahoru zkusit Gaulgully WI 4-.

krásný žlábek - Gaulgully

Zespoda to vypadá na úzký ledík na jednu délku, ale průvodčík říká 3. Když do toho vleze Ivan, je v tom nějaký malý, tak to bude asi fakt větší. Chce si to užít tak to valí přímo nahoru plných 60 m a štanduje na dost blbém místě. O mě nic, já půjdu první, ale budu na ně házet. Na štandu mu kecáme do jištění kyblíkem v sedáku. Trochu se ošívá. Je to kyblík od Mammutu, ten přece nemůže být špatný. Je. Ale nechá se přesvědčit. Tak příště uvidíme. Druhá plná délka a jsem u otrhaného křaku kosovky, kde je smyčka. Štand.

poslední metry

Z Ivana se stává s novým foťákem fotograf a hlavně režisér a kameraman, takže se můžeme těšit na něco ve stylu Asgard Jamming, jen bez flauty a mandolíny. Střihu se ujme Martin. Termín uvedení do kin či na DVD není dosud znám.

slanění z hodin

Dnes neponecháváme nic náhodě, ani háček u nástupu, a tak během chvilky přidávám ke stávajícím hodinám druhé, pro sichr a klid duše Martina. Nemá s nima zkušenosti, tak se na ně dívá s despektem. To přejde.

Jsou dvě, jsme dole a přichází rakušák, někde v půlce je jeho drahá polovička, vypadá s dredama jak chlap. Tak si říkáme, že jestli jí půjde to lezení jako nástup, tak zatmí.

Na chatě In der Au, mimochodem mnohem hezčí než včerejší, si dáváme pivko, bohužel lahvové, a víno a po třetí hodině vyrážíme k domovu. GPS nás vede, jen Ivan ji často ignoruje a zkouší své varianty. U nás je kosa jak sviňa, mínus deset. Na to nejsme z rakouských ledů zvyklí. Tak tolik z výjezdního zasedání výboru.

Hore zdar

Roman