Lezení s Václavem Laštůvkou jsem plánoval již dlouho. Za prvé. Je to pan lezec a mám se od něj stále co učit. Až na ty karamboly. Ty po něm opakovat nemusím. Za druhé. Okruh potenciálních zájemců štrachat se někam do kopce a až po vynášce konečně začít vzlínat, není až tak bezbřehý, jak by se na první chvíli mohlo zdát.

Toto léto jsem trochu pošilhával po návratu do pořádné stěny. Na skalky se jezdilo vcelku často, ale nakonec jsem více upřednostnil kolo s cílem odjet Rally Sudety. To se však bohužel nestalo, protože mne po předlouhé době skolil nějaký bacil. Ale budiž. Výzva se odkládá na příští rok.

Venca v prvních metrech klasické cesty na Širokou vežu

Přišel den D a s Vencou jsme to jeho vozem na konci září namířili do Tater. Počasí objednáno, zaplaceno. Vůz jsme zaparkovali u nejmenovaného hotelu v Tatranské Poliance, kde Venca okouzlil slečnu v recepci a bylo vymalováno. Za svitu čelovek si to štrádujeme na Hrebienok, kde pod střechou stanice lanovky usínáme. Je vcelku frišno. Václav pěje ódy na svůj peřák, já v tom svém mohu maximálně výt na měsíc. Zachraňuje mne kombinace nafukovačky Thermarest a Evazotky. Vřele doporučuji.

Krásná čtyřková délka v klasice

Na vyspávání není prostor. Časně ráno balíme a pádíme nahoru Velkou Studenou dolinou kolem Studených ples pod Širokou vežu 2.461 m. Pod stěnou přebalujeme, v bivaku necháme většinu věcí a přesouváme se pod stěnu. Jako cestu na rozlezení volíme Klasickou cestu (obtížnost udávána mezi IV - V-). Pěkné lezení, kompaktní skála, na štandech jsou však pouze staré skoby. Někde pouze jedna. Lezeme pouze na jednom prameni, Beal Joker. Metodici mohou skřípat zubama. Do chrastu a členitého terénu bych si jednoznačně vzal dva prameny, ale pokud je linie relativně přímá a pečlivě se prodlužují jistící body, pohyb na skále je neuvěřitelná balada. Venca mne hned přesvědčuje, že toho moc ze své lezecké jistoty neztratil. Výlezový hřeben je vcelku exponovaný. Na vrchole pod odpoledním sluncem jsme sami. Sestup je choďákem do Priečneho sedla.

dvě generace na vrcholku - Václav a já

Venca odmítá vařit, stejně tak i něco teplého do žaludku a zůstává u své dózy studených pokrmů. Noc trávíme pod hvězdami nedaleko Sivého plesa. V těch Tatrách může být ale dobře!

Václav se noří do peřového brlohu. Bohužel nelze reprodukovat jeho spokojenost

Další den nakonec opětovně zamíříme do jižní stěny Široké veže, kde si vybíráme často lezenou Motykovu cestu (obtížnost V). Tatranskou klasiku. Lezeme její přímou variantu. Dle Vency jsem vybral tu nejpřímější linii s poctivou pětkou. Nýty byly jen dole. Úžasné plotny. Přesně takové lezení můžu! Václava jako malého kluka opakovaně upozorním, že ten založený vklíněnec už jako vyzvonil stejně jako po něm následující. Až z toho jsou dechberoucí odlezy a případná držka by byla taky hodně dechberoucí. Pro lezci i jako jističe. Zato ty moje tam drží jak se patří, občas si vyslechnu, že nejdou zrovna dobře vytáhnout. V materiálu mám výhradně vklíněnce od BD a za nic bych neměnil. Ideální tvar a nad to krásně pružné lanko. Vychrochtáme na vrchol, kde jsme dnes dříve. Druhá dvojka klasickou cestu vzdala.

stoupám první délkou Motyky

Po sestupu sesbíráme všechny naše věci a pádíme dolů. Cestou se rozhodneme pro malé ulehčení zubačkou. Venca totiž má důchodcovskou slevu. A taky jeho kolena už mají své nejlepší za sebou. Ale zubačku po závěrečném běhu s batohem stíhám jenom já a chalani o nějakém pětiminutovém čekání nechtějí vůbec slyšet. Proto ani ten poslední kousek neojebeme a jdeme již po tmě pešky. V liduprázdné Poliance si ještě zajdeme sednout na kafe a něco malého do žaludku a můžeme vyrazit vstříc domovu. Dík pozdnímu odjezdu jsme se i kolonám vyhnuli.

A malý tip závěrem. Ostrý štít

Text a foto: Tomáš Obtulovič