Do Krkonoš ač jsem ze severní Moravy a mám je poměrně z ruky a jiné daleko atraktivnější hory mám blíže, jezdím již mnoho let a někdy až několikrát za zimu se do nich podívám. Za studií jsem učil lyžovat ve Špindlerově Mlýně, českém mondénní středisku, kam se jezdí být viděn nikoliv za lyžováním, přestože terény jsou asi nejlepší u nás. Místo mé nejoblíbenější se však nachází nad Pecí pod Sněžkou. Obří důl je to malebné místo, kde na Boudě v Obřím dole dlouhé roky učím první pomoc na nejstarším lavinovém kurzu pro veřejnost tady v české kotlině. Začínali jsme s Valeriánem Spustou jako lektorem na laviny, nestorem lavinové problematiky v Československu, který jezdil za zkušenostmi i do švýcarského SLF v Davidu. Dnes je našim dvorním lektorem horský vůdce Josef "Pepek" Milfait, který je opravdu pan horský vůdce a odznak nemá pro parádu. Dříve se kurzy pořádaly na Boudě pod Sněžkou, poslední boudě v "Obřáku" nepočítaje boudu "Jetici" patřící tuším trutnovským horolezcům, ale domovské prostředí máme nyní právě na Boudě v Obřím dole, o kterou se mateřsky stará Klárka Veverková. Tady najdete dozajista jednu z nejlepších kuchyní v Krkonoších a prostředí je opravdu rodinné za velmi sympatické finance. Mohu jen doporučit!

Na vrcholu Sněžky 1.602 m před novou Poštovnou

Skialpinismus a Krkonoše je slovo, které se mnoho let nesmělo téměř vyslovit. Letos ledy popraskaly, ale o tání bych zdaleka nemluvil. Správa národního parku uvolnila pro provozování skialpinismu některé lokality a směry, ale ty jsou pro normálního skialpinismu jednoznačně neatraktivní. Co je atraktivní, to jsou místí žlábky, žlaby a kotliny, kterým se tady po krkonošsku říká doly. A ty jsou skialpinistovi oficiálně i nadále uzavřeny a za lyžování tady vám hrozí trest. Nikoliv fyzický, ani Krakonoše na Vás nepošlou, ale finanční. Že ty doly stojí za to skialpování na černo, asi netřeba popisovat. Od jednoduchých širokých plání po strmé úzké výzvy, kde si s lyžemi již tykat trochu musíte. Popisovat kdy, kde a co si rak raději odpustím.

Nácvik sondování je naprosto základní

Nicméně při letošní, bohužel jen jedné, návštěvě Krkonoš se mi konečně podařilo sjet Sněžku, její atraktivní jižní stěnu. Když byly podmínky, nemohl jsem, a když jsem měl prostor si ji sjet, nebyly podmínky. Obyčejně to tak bývá. Podmínky pro někoho znamenají třeba půl metru čerstvého prašanu a Sněžka na několik málo oblouků. Taky se dá, viděl jsem, ale do této kategorie nespadám. Mlsně jsem koukal na její nejatraktivnější linii a vyčkával. Den "D" přišel v únoru. Podmínky v jižní stěně byly ideální. Sníh byl krásně kompaktní až na podložku, nebylo ho tolik, horních 5 - 15 cm podle místa byl těžší nepřeměněný prašan.

Vyzkoušet si být pod sněhem nemine na kurzu nikoho. Pocit je to opravdu nepříjemný
a stačí jen dva tři desítky centimetrů sněhu a z díry se nedostanete

Sobotní dopoledne jsem vyrazil vstříc svému cíli. Nejprve po značce, pak kousek nahoru Rudníkem a prudce doleva nahoru. První metry šly ještě na lyžích, ale když se zvětšil sklon na nejprve 35°, pak 40°, lyže musely na batoh. Jižní stěna Sněžky má několik malých skalních pilířů a hřebínků, které ji rozčleňují na žlábky různé šíře a sklonu. Krkonoše mají svůj lavinový katastr a tyhle žlábky mají i své jméno nebo číslo. V oblačnosti jsem se dostal až pod hranu stěny, kde sklon dosahuje 45 - 50°. Tady koukala tráva nebo skála. Obyčejně vše dokonale zakryje sníh, ale letošní zima byla mizerná. Minul jsem se tady s dvojkou turistů na laně.

Pod Sněžkou, v pozadí největší žlab Rudník

Nahoře mraky lidí, koukl jsem na sever do Polska, něco malého zakousl a zapil a těšil se na metry dolů. První metry byly opatrné, sklon byl velký, žlábek úzký, místy skála, ani na skočený oblouk to nebylo. Bezpečně jsem překonal oné metry a mohl si naplno užívat sjezd dolů. V horní třetině je krásně úzká nálevka, za ni se žlábek rozšíří a lyžování je možné naplno si vychutnat. Vyplivne Vás do nejširšího žlabu na Sněžce zvaného Rudník, který Vás táhne dále dolů. Jak moc dolů závisí na množství sněhu. Pokud je ho málo, je doporučeníhodné si včas vrátit na značku, sjezd kolem potoku nebo v něm opravdu nijak příjemný není.

Dvorní horský vůdce Pepek Milfait

Splnil jsem si přání sjet Sněžku. Jestli sjezd budu někdy opakovat je k zamyšlení. Skialpinismus je poslední dobou velmi atraktivní ne-li rovnou módní sport. Krkonoše jsou malé hory, kde přeci jenom něco k ochraně je a jet tam s cílem skialpinismu alá dva tisíce výškových metrů za den asi možné nikdy nebude.

Jižní stěna Sněžky s linií sjezdu

V neděli jsem kamarádky Jasmínu a Zuzku, manželky mých spolužáků, které jsem dostal na starost, účastnice kurzu, vzal na výlet do Modrého dolu. I tady je skialpinismus zakázaný. Budiž nám země lehká. Polehčující okolností snad může být to, že holky umějí lyžovat a dole byly bleskově. To se bohužel nedalo říct o dvojici, jejíž konání jsme viděli v místě mapy republiky. Tito dva absolutně neuměli lyžovat, rozuměj vůbec sjet jednoduchým volným terénem s dobrými sněhovými podmínkami a já absolutně nechápu, jak někdo takový tady má co dělat. To je druhá strana mince skialpinismu, že jej často dělají osoby, které jednak neumí řádně lyžovat, jednak nemají žádné teoretické a praktické zkušenosti s pohybem ve volném terénu. Holky skialpinismus absolutně nadchl, kurz jim poskytl cenné zkušenosti. Jsou z nich nyní ideální parťačky na skialpový výlet!

Jasmína, moje maličkost a Zuzka, nově parádní parťačky na skialp a super ženy.
Prý to rozhodně se mnou nebyl výlet poslední a už se těší na příští!
Dobře si ti Michalové vybrali!

Text, fotografie: Tomáš Obtulovič ml.