Jak? Tak dlouho jsme otáleli, až už nebyly letenky. Takže autem.

Kam? Španělsko. Rodellar už ne. Všichni básní o Margalefu. A aby cesta nebyla tak úmorná, pár dní strávíme ve Francii - Seynes.

Kdo? Bratr je se mnou u zrodu. Peťka. Bruno z obvyklých příčin skrečuje - práce. Bratr bere kámoše Zdeňka z Vysočiny.

Kdy? V září budu s Aleshem v Itálii. Takže říjen. A ať využijem nějaký ten svátek. Páteční odjezd se posouvá na sobotní odpoledne kvůli Bratrově rodinné oslavě.

Cesta je dlouhá, 1700 km do Seynes. Jsme tu v neděli před čtvrtou odpolední. Není na co čekat, hurá do skal. 5 cest, to mají někteří za celý den.

Seynes. Takové malé Ceuse

Lezem tady 5 dní, byli jsme ve většině sektorů. Proti Itálii se 7a a možná i 7b zdají lezitelné. A tak i něco vylezem - Krakaow 7a, Tokyo Eyes 7a+, Zimbabwe 7b, Si! J`y Etais 7b (Bratr).

Rána jsou již chladná, někteří nemají nejlepší spacáky nebo se jim pokazil zip, tak stavíme a každé ráno balíme stany.

Dny jsou krátké, vstáváme po osmé, dřív je tma a kosa. Ve skalách jsme před 11. Se západem v 7 balíme ve skalách a za tmy vaříme, popíjíme a kecáme. Bohužel hned v úterý mi praskl zub, což mi dovolenou trošku kazilo.

V restu jsme byli nakupovat v Decathlonu, kluci si hned koupili židličky, když viděli ty naše. Ještě nezapomenout nakoupit vína, sýry a jiné dobroty a můžem vyrazit obhlídnout Russan. Chvíli bloudíme, na náměstí čepují Radegast, tak tu musíme být správně, pak víc jak půl hoďky k horní hraně skal.

Druhý rest je ve znamení přesunu do Margalefu, ještě je třeba koupit nějakou, tady levnou, kosmetiku Magdě a vzhůru na dálnici. Od Barcelony jsme na dálnici skoro sami. V Margalefu hledáme neúspěšně vodu, naštěstí dobří domorodci nám ji poskytnou. Ale mají tu samoobsluhu. Výběr je omezený a raritou je, že kasa je na konci prodejny.

Petra v Margalefu

Na parkovišti samí španěláci, frantíci a němci. Samé dodávky. Marně přemýšlím, kde na to berou.

Ráno vybíráme na úvod sektor Can Mansettes. Peťka je trochu rozlazená ze změny stylu lezení, není to ukloněné a tahá to za ruce. A na konec si narazí kostrč při pádu na pařez. Je ve mně malá dušička, z počátku to vypadá zle, navíc to bagatelizuje, takže nevíme její skutečný stav.

Já v Noches de amor y mierda

Bratr jde na to zvostra, 7a OS a 7b+ druhým. Tak to zkouším, lezu to jinak. Ale shodneme se, že je to na b+ příliš lehké a moc nás to netěší. Další 7b+ je už echt, když vidím Bratra, tak to ani nezkouším. Večer jdem do místního podniku Les Tres Pines nebo tak nějak. Dáváme si Tapas. Bez španělštiny to jde těžko. Přináší nám mořské potvory, které jsem od začátku nechtěl. Realita není tak hrozná, chobotničky a sépie se dají.

Den druhý španělský. Pondělí. Španěláci byli víkendoví a tak odjíždí. Rozlezový sektor Can Torxa. Dnes je konečně fotící den. Peťce jsem slíbil udělat jí nějaké fotky a byla příležitost vyfotit i Bratra.

Bratr v Chachi qui chapi

Rozdělujeme se. My jdem do Can Verdures, kde již jdeme po číslech. První 7b+ je ale trochu mimo, nedáme nástup. Já vybírám 7b a jdu na to. Začíná lehce poprchávat. Nebudu to protahovat, podařilo se OS. Až po té zjišťuju, že se cesta jmenuje symbolicky O`Mar Galef. Začíná pršet, tak pro dnes končíme, jdeme vegetit do Laboratoře a teoreticky ladíme kroky v Demencia Senil, pak hospůdka.

večeře v laboratoři

Rest. Co sním? Za cíl vybíráme město More d Ebre. Nakoupíme tu v supermarketu, to je jediný otevřený obchod přes poledne, makat tu začínají až ve 4. Jdeme si dát něco místního, bylo to dobrý, jen Bratr dnes přebral. Ještě se jedem podívat do Cordunella de Montsant. Do jediného lezeckého obchodu široko daleko. Krámek 5x5 m. Kupujeme výběrového průvodce po okolí Lleidy.

Předpověď dobrá, všichni se soustředí, je třeba konečně podat nějaký výkon a ukořistit nějaké to číslo, ať se nám doma nesmějí. Vybíráme sektor Racó de la Finestra. Bratr má od Aleshe doporučeno nejlezenější/nejlehčí 7c v Margalefu. Ráno kosa jako blázen. Necítím ruce ani nohy. Sedím v 6b, to zas bude den. Jdem do pořádných skal. Úžasné. 25 m pětačtyřicítky. Nebo mírně převislé 20 m lajny. Proto jsme tu jeli. Bohužel 7c je obsazeno na celý den, tak volíme 7b a 7b+. Se sílícími slunečními paprsky se lepší i rozmrzelá ranní nálada Peťky a dává 6b. Končíme s tmou.

Povečeřet, vínko a soustředit se na zítřejší vrchol, poslední den. Aleshova sms - bez srážek. Ve dvě ráno - prší. Hm, snad přeháňka. Ráno chčije. Tak to je prekérka, co teď? Snídáme v Laboratoři a přemítáme co dál. Jestli čekat nebo přejet zpátky do Seynes. Alesh radí zůstat, v celé Evropě to je ještě horší a zítra by pršet nemělo. Takže nucený rest. Jedem do Lleidy. Mají tu pěkný hrad. Ale španělé obecně nemají žádný vkus a kombinují staré a moderní úplně hrozně. Jdem na oběd, kde je téměř nemožné se domluvit anglicky.

Racó de la Finestra v mlze a dešti

Nepřestává pršet. Ani v noci, ani ráno. Nálada na bodě mrazu. Už už to balíme, ještě se ale jedem podívat nahoru do Racó de la Finestra, jen tak pro formu, jestli náhodou. Je tak 5 stupňů. A hele, něco tu je suché. Jen tu není nic na rozlez a už vůbec ne pro Petru se Zdendou. Tak musí zkoušet 6c na druhém. Bratr se nevzdává svého 7c a něco zkouší. Já dávám 7b+, co jsem nedal minule. V sílícím dešti za podpory i místních, která ho žene nahoru, to dává. Fakt výkon. Hezká tečka za naší dovolenou.

Po další deštivé noci balíme věci a vyrážíme k domovu, čeká nás 2 250 km. Spíme na francouzsko německých hranicích a v neděli odpoledne jsme v Brně, kde nás hostí Magda obědem.

Tak a to je vše. Snad zase za rok.

Roman