Po studiích v Brně mi v tomto městě zůstalo mnoho parťáků a s nimi neodmyslitelné mnohdy hluboké a neuvěřitelné zážitky. Akce s nimi jsou vždy fajn. Jedním z nich je Tomáš Dražan. "Zvířecí doktor", který se svou za krátko ženou (zvířecí doktorkou) a dcerou žijí pro mnohé neuvěřitelný život. Ne, je úplně normální. Ale hodně naplno. Však koukněte na Evu ve filmu Volání severu od Petra Pavlíčka. Budete zírat s otevřenou pusou.

Mnoho týdnů jsme plánovali nějaké lezení v horách. Zvažovali jsme alpinistickou lahůdku v Alpách, ukazováček dopadl na málo lezené cesty na Matterhorn nebo hřeben Mittelegi na Eiger. Ale počasí toto léto příliš nepřeje. Těsně před odjezdem jsme sjížděli snad všechny existující servery na předpověď počasí, až nakonec sešlo ze zamýšlených Tater nebo Alp a rozhodli se pro profláklý Höllental.

Přijel jsem v podvečer do Brna, ještě jsem stihnul kafe v Podobrazech se známými, přesedl do dodávky VW Transporter a vyjeli jsme do "Heloše". Hned v úvodu jízdy jsem dostal výklad, co to znamená mít za člena rodiny mimo dítě, dva psy ještě Transporter. Ne obyčejný, ale T4 a k tomu Syncro 4x4. Přirovnal bych to ke kultu, náboženství nebo posedlosti. Samozřejmě s patřičnou vestavbou. Luxus tohoto domečku jsem si mohl užívat celý prodloužený víkend a přišel jsem mu na chuť. Budu se muset smířit s tím, že do Toyoty Auris vestavbu holt neudělám.

V pátek dopoledne to s naším odchodem do skal nebylo nijak valné. Lézt jsme začali až po 11 hodině. Vybrali jsme snadno dostupný Blechmauer (návrat do něj) a klasickou cestu Blechmauernverschneidung 6, 230 m. Pěkná linka, kde jsem se však trochu kousl v poslední délce. Měli jsme dobrý čas, takže na vrchol jsme se rozhodli vylézt šestkovou spárou nalevo (kombinace Steirerriss 6+/A1, Seitelbergerriss 6-). Rozhodl jsem se to zkusit. Ale byl to opravdu trapný pokus. Po krátkém šestkovém traverzu se mi moc do spáry nechtělo. Tom mně tak spustil a do čela se postavil on. Nenastupoval do spáry traverzem, ale bouldrem z balkónku k prvnímu nýtu (sedmičkový hodně silový krok). Ten bouldr byl nad mé síly. Dlouhý přešah z malé ostré jebky na pravačku hodně daleko do bočáku na levačku s mizernýma nohama. Nebyl jsem to schopen přelézt, protože jsem na bočák na levačku nedosáhl. Tom je o něco vyšší a šlo mu to. Má výmluva na výšku příliš nefungovala. Holt více jak měsíc jsem nelezl a jezdil na kole s vidinou účasti na Rally Sudety. Vylezl si tak spáru. Slanil zpět na balkón a ve směru naši linie jsme dolezli na vrchol. Došli jsme pod nástup King Konga a lavírovali, zda nám čas a počasí cestu dovolí ještě vylézt. Hnala se oblačnost, čelovky jsme s sebou neměli, a proto jsme se cesty vzdali. Lezecké uspokojení Tom našel v cestě Mailüfterl 6+, 25 m (český překlad úplně nevím, něco s větrákem?) v sektoru Bereich Schönbrunnerstiege. Hodně pěkná kompaktní dobře odjištěná linka. Došli jsme do dodávky a začalo pršet. Pěkný chcanec. V kempu Kaiserbrunnu by mohl parkovat a obývat jej jenom šílenec. Hustota obyvatelstva jako v Číně, pachy kolem ne nepodobné Asii. Trošku se poklábosilo a zavzpomínalo u vína na zlaté studentské časy.

Sobotní ráno změnu počasí nepřineslo. Stále poprchávalo a bylo hodně mokro. Přemýšleli jsme nad skalkami v Semmeringu, ale nakonec jsme se rozhodli v tom nečase provětrat hlavy a vyvenčit opice na Schneebergu 2.076 m. Bez mapy a dražanovic zkratkou kolem Stadelwandu. Od deště nás kryl hustý les. Dostali jsme se až k chatě na vrcholu Stadelwandu 1.407 m, ke které vede famózní linka Moderne Zeiten 7+. Na ni však musím ještě potrénovat. Lesem jsme se dostali o dalších 200 výškových metrů výše, ale to už chcalo opravdu řádně, kopec byl v mracích a my ani neměli moc ponětí, zda ukazovatel Klosterwappen značí cestu k vrcholu či ne. Traverzovali jsme tak hezkou stezkou úbočím až na malebnou chatu z 19. století Kienthalerhütte 1.380 m, kde jsme se ohřáli a sestoupili dolů k Weichtalhausu. Až v podvečer se mraky roztrhali a prodralo se slunce.

Probrali jsme se pod nedělní vymetenou oblohu. Čeldou nám byl doporučen sektor Grossoffen. Jakmile jsme stoupali stezkou pod stěnu, vzpomněl jsem si, že jsem zde již lezl. Vyhlídli jsme si cestu Himmelsleiter 6+, 330 m. Bohužel zrovna do ni někdo nastupoval. Tak jsme se rozhodli pro linii hned nalevo Joe Stickler Gedächtnisweg 6+, 400 m. Těšili jsme se na krásné horské lezení v průvodci s třemi hvězdičkami, ale byli jsme dosti zklamání. Nepříliš kompaktní cesta, často až hrozný chrasťák, hodně nevyrovnaná obtížnost, nejednoznačná linie, kdy jsme zanedlouho předlezli rakousku dvojku a dostali se do Himmelsleitera. Scenérie, výhled do údolí a na Schneeberg, parádní klid v této oblasti, naše menší lezecké rozladění vynahradili. Cestu jsme vylezli vcelku rychle. Sestup je označen mužíky a samotný sestupový suťový žlab nebyl až tak hrozný, nicméně prodloužený pobyt v něm rozhodně není doporučeníhodný. Bez helmy pod stěnou neradno se pohybovat. Dost jsme tak nechápali, když jsme pod stěnou při vstupu do něj potkali párek dvou lidiček, který se pokoušel běžet sutí nahoru! Že by nový adrenalinový sport!? Nový druh předehry? Tom potřeboval zpravit náladu, proto jsem jej nalákal do hvězdičkové cesty Kopfgeld 7-, 110 m. Linku jsem kdysi lezl a je to pecka. Naprosto kompaktní skála. Nejprve koutová spára s nohama na tření, následně výlez do ploten. Dobře odjištěno. Dal jsem si pouze první délku, Tom si užil i klíčovou druhou. Cesty v části Bereich Kopfgeld stojí za to a přístup od silnice je vcelku rychlý (30 - 45 min). V nejlepším se mám přestat. Sbalili jsme cajky, neopomněli hygienu v ledové vodě Schwarzau a vydali se na cestu domů. Povedený prodloužený víkend s očistou duše i těla. A rada na závěr. Hloupé kecy česky ani v cizině není radno roztrubovat příliš nahlas. Nevíte, kdo vás poslouchá. Mohou to být zrovna dvě Slovenky! I když na ně to nebylo mířeno. Že jo Tome!

Text: Tomáš Obtulovič ml.