Maky, Víťa, Ivan, Roman

Ivan měl asi náročný čtvrteční večer a pátek v práci neb mě nechává řídit svého oře. Nabíráme ještě Makyho s Víťou a můžeme vyrazit. Je nutno dokoupit zásoby a tak se stavujeme v našem oblíbeném Prostějově. V obchůdku se taky nakoupí úžasná Pálava a večírek může začít. Dorazili jsme zdraví, kromě mě všichni pod vlivem. Ani kapku mi nenechali.

Plán je takový, že se skalkařem Víťou se s Makym vystřídáme. Ráno nás vyhodí u tunelu a jedou do Adlitzu sbírat skalpy. Ivan i přes mé výhrady vybral cestu Weg der Freiheit + Stadler ktöttlinger risse 6+ (6 obl) 300 m. Žádné těžší věci nechce jít. Kdyby věděl … Tak dobrá. Lezl jsem to kdysi v dávnověku s Česťou a nedolezli, nenašli jsme kudy to vede. Tak snad budeme mít štěstí.

Ivan v první lezecké délce

Upoutat se do popruhů a prvních 30 m, že dáme sólo. To se neukázalo jako dobrý tah, tak po chvíli štanduji a vysílám Ivana vpřed. Po chvíli váhání už leze. Štand, pojď. Lovím v batohu lezečky. Pravá, ok. Lovím druhou, taky pravá. Coš tu něgro. Tak jsem si zanadával, co to jsem za vola. To je tak, když máte 4 páry lezeček stejné barvy. To zas bude historka do hospody.

No nic, co teď. Ivan navrhuje procházku, což nepřichází v úvahu, přece mu nezkazím lezecký den. Zavoláme klukům, ať mi dovezou tu správnou. Oba mají vyplé telefony. Rozčiluju se, na co je mají. Tak to odlezu na druhém v jedné trekové botě. Tak jo.

Dolízám Ivana a vysílám ho na steč s koutkem. Naštěstí tu jsou, na rozdíl od nákresu, nýty. Ale jde to ztuha. Asi Pálava či co, Ivan nemá svůj den a váhá. Tak říkám, že to zkusím. I když mi to už blesklo hlavou, až Ivan mě přiměje, zkusit narvat tu pravou lezečku na levou nožku. Bota se vzpírá, noha úpí, ale nakonec si to nějak sedne. Pravda nevypadá to nejlíp, ale je třeba lézt.

Mám takový odosobněný pocit, když se podívám na levou nohu a bota je vytočená naopak. Jako kdyby nebyla moje, nebo měl vyvrácené koleno. Jde to.

poznáte, která je která?

Původní plán, že to půjde Ivan vše na prvním se hroutí a je to celé na mě. Krásná délka šikmou doleva plotnou se spárou. Ivan se zapotí a je tu. Tady jsme se minule ztratili. I dnes. Z nákresu nejsme schopni určit kudy tudy, Ivan něco zkouší, ale nic nenachází. Plotna vlevo je mokrá, takže taky nic. Tak jdu zas já. Vše je volné, trávy a tak jen tak levituju. Zajistit moc nejde, což mi dělá starosti hlavně s ohledem na Ivana. Prvovýstupovou délku zakončuji v tom správném štandu. Aspoň něco. Řada je na Ivanovi. Když uviděl nejištěný desetimetrový traverz skoro bez ruk, prý mě zabije. Ale je to technik nožny, tak to za mé slovní podpory bravurně zvládne.

Lezečka je skvělá, adaptovala se na mou levou nohu (nebo noha na ni?) a už skoro není poznat, že je na té nesprávné noze.

Další 2 délky nás přivádí pod markantní kout, kterým vedou nejtěžší 6-ky na světě, jak říká Ivan. No, zapotil jsem se fest, Ivan leze jak se dá.

dost vyřízení

Je konec. Jsme dost vyřízení. Sníme zbytek jídla a vody, sbalit a po feratce dolů. Jelikož auto mají kluci, tak musíme pěšky do kempu.

Okoupat, pivo, víno, večeře. Přijíždějí kluci. Ivan, že zítra se na nás bude dívat, že už nic. Maky naštěstí našel svůj cíl, a tak ho nemrzí dva dny sportování v Adlitzu.

do skal

Ivan občas zaláteří, co to jsou ti Rakušáci za pitomce, co to mají za klasu, že 6+ky to nebyly ani náhodou.

S vytahanýma rukama pojíme, popijeme vínko a jdem spát.

Maky a jeho King Kong

Neděle je ve znamení sportování v Adlitzu. Víťa má vytečené jedno 8a, příště si musí vzít ledlampu či co a prý to pustí. Maky si vyleze svého King Konga a ještě cosi a můžem jet dom.

Hore Zdar

takže řídím já ...

Roman