Když nám na listopadový státní svátek padl plánovaný výstup severní stěnou Ortleru, rozhodnutí kam vyrazit padlo na Pallavicciniho kuloár v severní stěně Glossglokneru. Tak na poslední chvíli sháníme nějaké informace o výstupu. Odjezd je na plánovaný na čtvrtek ráno. Ještě ráno zjišťujeme, kam vůbec máme jet, do GPS-ky zadáváme parkoviště na Franz Josef Höhe a vyrážíme směr Rakousko. Z Heiligenblutu na Franz Josef Höhe vede placený úsek tzv. Grossglockner Hochalpenstrasse, když jsme asi kolem šesté hodiny večer dojeli k mýtné bráně, k našemu překvapení zjišťujeme, že cesta vedoucí na Franz Josef Höhe je zavřena. Chvilku cypujeme kolem auta, nakonec je jisté, že necháme auto na místě a nahoru půjdeme pěšky. Rozhodujeme se, jestli půjdeme ještě večer na Franz Josef Höhe, kde přespíme a ráno budeme pokračovat na gloknerbivak, nebo vyrazit až ráno a dát to v jednom kuse. Ještě chvilu se dohadujeme, pak kdosi otevřel flašku rumu a bylo jasno, jde se až ráno.

Ráno vstáváme ve čtyři, vaříme čaj, cosi pojíme a v pět vyrážíme nahoru. Cesta to byla až na pár chvil, kdy jsme se kochali východem slunce úporná. No nakonec jsme to nějak zvládli a dvanáct kilometrů po asfaltu máme za tři hodiny za sebou. Na Franz Josef Höhe dáváme oddech a koukáme na cestu, která nás ještě čeká. První bylo nutno sestoupit na ledovec, který během posledních třiceti let pořádně ubyl, pak kus po ledovci a pak zase stoupat k gloknerbivaku. Tato dlouhá a náročná cesta nám zabrala asi šest hodin, Palous během cesty stihl ztratit péřovku, která skončila v trhlině, no a já když jsem ve tři došel na bivak (3260 m. n. m), jsem byl totálně na sračky. Takže zbytek dne trávím ve spacáku a snažím se dát do hromady. Na bivak ještě dorazili dva kluci z Českých Budějovic, tak nás v bivaku je pět.

Ráno Budějovičáci vstávají v pět, my čekáme, až se sbalí. V šest došla konečně řada na nás, takže proběhli ranní rituály, uvařit čaj, atd. Z bivaku vyrážíme něco po sedmé. Po cestě k nástupu do kuloáru, ještě potkáváme, kluky, kteří se vracejí z nějaké cesty vedoucí středem stěny, že na to nejsou podmínky, a že jdou lézt Mayerovu rampu. Cesta pod nástup nám trvala asi čtyřicet pět minut. První část lezeme všichni souběžně, je to položený firn. Výše se pod firnem objevuje led, tak občas i zavrtáme šroub. A poslední tři délky jsou už vodní led a skála, kde jsme se začali vzájemně jistit. Na vrchol jsme dolezli okolo třetí hodiny. Sestup dolů vede normální cestou, která vede alespoň pro mě po nepříjemném hřebeni, pár úseků i slaňujeme. Okolo páté jsme dorazili na chatu Adlersruhe (3454 m. n. m.). Jelikož už bylo dost pozdě, tak jsme tam zůstali a spali ve Winterraumu.

Ráno nás ještě čekala dlouhá a nepříjemná cesta zpátky na Franz Josef Höhe, odkud jsme měli slíbený odvoz od kluků z Budějovic (na drzačku vyjeli nahoru) k autu. Okolo dvanácté jsme tedy byli u auta vděční, že jsme tu cestu nemuseli šlapat i dolů. Ještě jsme něco ukuchtili k obědu a hurá domů.

Bruno