Tož asi tak...

O půl 7 ráno vyrazili ze Slezanu čtyři Maďaři z noclehárny. My akorát vstávali a vyrazili o půl 8. Naaaadherný den, směr Krčmárův žlab a Gerlach.

Maďary jsme dohnali u vstupu do žlabu, akorát na mačkách odcházeli. Znovu jsme je dohnali u hangu, tam děsně maturovali v tom nejkratším a nejlehčím místě jak se to dá přelézt (jen tak pofifrane firnem, žádný led), tak jsme to vzali středem, odjistil jsem Peťu, no a tím jsme je předběhli. A to byla chyba, protože žlab byl od půlky děsně zakydaný (místy až po kolena sněhu) a já to prošlápnul až nahoru.

Maďaři v Kračmaráku

V Lavinové lávce pauza (čas cca 11:45), tatranka, čaj, mezitím prošli Maďaři, prošlápli to ještě ten kousek na hřeben a začali svačit.

My prošli kolem nich a začali lézt hřeben. MASAKR!!! Nechápu, jak jsme to před X lety šli s Romanem v zimě tak rychle a sólo. Jen si pamatuju, že jsme tehdy šli za nějakými horskými vůdci, ale i tak. Totálně zakydané, prašan střídal firn, z jedné strany to tálo, z druhé přimrzalo. Vždycky jsem vytočil 50 metrů lana sólo, někde se zapřel a dobral k sobě Peťu. Byli jsme dost pomalí. No takhle jsme vytočili asi 5 nebo 6 délek, když jsem zjistil, že jsem v řiti. Batizovská próba a kříž na Gerlachu na dosah ruky, ale někde jsem prostě přehlídnul to místo, kde se má natraverzovat do západní stěny a pak ten kousek slanit. Přede mnou věž, vpravo ďura, vlevo ďura, no prostě s ohledem na čas a fyzické i psychické vyčerpání mého parťáka byla jediná rozumná cesta zpět. Tak zase celým hřebenem v opačném směru, teď už alespoň o trochu rychleji, když už jsem věděl kam šlápnout a kam ne.

Pozn.: Maďaři zkusili první délku po hřebenu a zabalili to, tak jsem předpokládal, že už jsou dávno na chatě.

Ale jsou ti naši kluci hezcí, co?

Když jsme začali sestupovat k Lavinové lávce, tak kousek nad ní byli Maďaři, zaražené dvě sněhové kotvy a na nich jistili při sestupu kočenu, co byla totálně na kaši. Ti ji museli v tom 45-stupňovém svahu ukazovat, kam postavit při každém kroku nohu. Úplné fyzické i psychické vyčerpaní, akorát brečela a omlouvala se. Viděl jsem to na vrtulník, oni že v pohodě, jen jestli můžem doprovodit druhou kočenu dolů.

Tak jsem začal svižně sestupovat s tou druhou Maďarkou žlabem, nad náma poooooomalinku a opatrně Peťa a pak na laně vyčerpaná kočena.

Úplně potmě jsem dorazil nad hang, udělal štand (stálo mě to skobku a 2 dynemy, tož jak tam někdo půjde, smyce posbírat) a s Maďarkou jsme čekali až dorazí Peťa s druhým lanem. Připravil jsem slaněni, dorazil první Maďar, dohodli jsme se, že já, Maďarka a Peťa slaníme, stáhnem lana a půjdem na chatu, on že počká na dvojku nad ním a pak slaní na svém laně.

Na Slezanu jsme byli tuším kolem 9 (zbylí tři Maďaři kolem 11). Z úplně vyčerpaného Peťi pak vylezlo, že jak viděl ústí Krčmaráku, a že tím má jít dolů, tak že měl sto chutí volat horskou. No ještě že nezavolal. Však to zvládnul a aspoň má pořádný zážitek z prvních zimních Tater.

Tož prima dobrodružství to bylo. Jen Peťa něco takového už nikdy nechce zažít a v neděli byl bohužel v takovém stavu, že jsme jeli kolem oběda domů.

HORE ZDAR, stoly…