Konečně je to tady. Starý se vrátil po třech týdnech z rybaření v Norsku, má pět dnů volno, tak si s ním snad taky něco zajedu vylézt. Nikdo jiný neměl zájem se přidat, no nevadí. Víkend před odjezdem si spolu ještě zajedem doladit formu do Rožnova na Starodávný jarmark a tam taky nad medovinou domlouváme, co vlastně podniknem...

"Stará, tak kam mě teda vytáhneš?"

"No přece do Tater, dáme nějakou klasiku."

Jenže předpověď pro Tatry špatná, tak na poslední chvíli měníme plány, Štrbské vyměníme za Cortinu a Volovku za Tofanu.

"Ty Starý a čím pojedem? Doufám, že ti tatík nebo žena půjčí Octávku."

Nepůjčili...

V úterý v 8 ráno přijíždí Starý po noční a já smutně koukám na Renault Twingo ročník 97. Ale co, čtyři kola to má taky, jedeme jen dva, tak ještě na vrch přihodit dvě skládací křesílka, dva litry tramínu a jako zdravotní půl liter rumu. To se ví, na ten se v našem případě nesmí zapomenout.

Po 12 hodinách drkocání se stovkou po rakouských a italských silnicích jsme konečně navečer dorazili k chatě Dibona pod jižní stěnu Tofany di Rozes. Můj cíl je pro tenhle výjezd jasný. Před měsícem jsme si s Marečkem vylezli první pilíř, teď bych rád ten druhý, o malounkou těžší a o drobínek delší. V zapadajícím slunci nechávám na Starého působit tu nádhernou stěnu. Stojí s otevřenou pusou, něco tak velikého nečekal. Ale je prý rozhodnutý to se mnou vylézt, takže budík na půl 6, panáka na dobrou noc a jde se na kutě.

Budík klapnul, při snídani se ještě jednou Starého ptám, jestli se na to cítí, on že jo, ale asi jen na druhém. No a ve čtvrt na 8 už ukrajujeme první metry...

Nejsme sice úplně nejrychlejší, Starému to přece jen po té delší nelezecké pauze s báglem na tom druhém občas trvá dýl, než by mělo, ale stále lezeme dál. Klíčový traverz klapnul bez ztráty kytičky, komíny v druhé půlce stěny jsou pěkně mokré po předchozích vydatných deštích, výlezové délky zase slušně rozbité, ale hlavní je, že nám nikdo nedýchá na záda a my si úplně osamoceni vychutnáváma celou stěnu...

Sestup není nijak orientačně náročný, ale stejně jako samotná cesta je pěkně dlouhý. Slušně dobití, ale nadmíru spokojení jsme před 9 večer zpět u auta. Žádný časový rekord to sice tentokrát nebyl, ale co už...

Druhý den "restujeme", tzn. jdeme z Passo Pordoi na Piz Boé. Davy lidí, děsný hic, jsme víc dobití než ze včerejšího lezení. Večer přejíždíme na 5Torri a v pátek dáváme dvě lehké, stopadesáti metrové cesty s nádhernými výhledy na Tofanu. Večer se pomalu kazí počasí, popíjíme tramín a pozorujeme, jak nad protějším hřebenu řádí bouře. Ta se pomalu přibližuje, v 11 nakonec musíme postavit i stan, no a v sobotu ráno to balíme a po 12 hodinách jsme doma u našich drahých poloviček.

HORE ZDAR, stoly...