Jelikož Brunek je zaneprázdněn psaním diplomky, předseda chce článek a nikdo jiný se nemá k tomu ho napsat, rozhodla jsem se ho napsat já i když nejsem členem oddílu. Předem se omlouvám za délku článku. Holt, byly to 3 týdny a předseda doufám neřekne, že je krátký.

Když se v listopadu domlouvalo Španělsko a kupovaly letenky, nikdo ještě netušil, že se celá Ostrava a Havířov s Karvinou přestěhujou do jižních teplých oblastí.

Káždopádně nastal dlouho očekávaný den ,,O''(den Odjezdu). Obětavý Aleš nás postupně nabírá a vzhůru na letiště Bratislava. Každý je ale překvapen podobou bratislavského letiště, které čítalo jednu odletovou halu, zříceninu staré haly a příletovou halu (nebo terminál?, nevím co to vlastně bylo.). Měli jsme celkem slušnou rezervu takže Galoš s Brunkem a Dalisem jdou do Tesca a Mc Donalda, zatímco já hledala mermomocí váhu, abych zjistila jestli můj batoh projde…Váhu jsem našla a vlezla jsem se. Po úspěšném odbavení kluci vytahujou víno. A dovolená začla. Ve studentských případech prázdniny :

tak předně, nebude tu ani jedna lezecká fotka

Před vstupem do letadla se mi španělský letušák snaží naznačit, že jsem ve špatném letadle a že letí jinam. Když ale viděl nechápavý a vyděšený pohled blondýny, tak se zasmál a pustil mě. Let proběhl v klidu dokud nedošlo na přistání. Co by kdo ale chtěl po nízkonákladové společnosti. Přistání probíhalo nad vodou před Malagou za větru, deště a asi nezkušenosti pilota, jelikož jsme mysleli, že budem přistávat do vody a ne na beton. Letadlo se kymácelo a házelo… Ale přistáli jsme se slavnostní famfárou a potleskem. Na letiště pro nás přijíždí Brunkovy kamarádky a odváží nás do Chorra.

nejdřív si je představíme - Petra - ty oči jí k té mikině pěkně ladí

Tady ale zjišťujeme, že jsou všechny jeskyně plné a nemáme kde spát. Díky Galošově a Dalisově znalosti terénu zůstáváme spát pod převisem a ráno že se uvidí. Ráno vstáváme, před lezením bylo třeba se posilnit (jak jinak než tekutinou - pivem) a jdeme lézt do sektoru Poema de Roca. Díky rannímu posilnění jde opravdu jen o seznámení se skálou, ale zjišťujeme zde, že je jedna jeskyně (a dokonce prý ta nejlepší) volná. Tak jsme se v ní usídlili. Asi je pravdou že to chtělo fotku našich výrazů, když jsme přišly s Petrou do "dveří" , ale zvykly jsme si a ani se nám odtamtud nechtělo.

Zuzka se šibalským pohledem - někdo by ji ani nepoznal

Naše jeskyně čítala dvě místnosti: tzv. kuchyň + společenskou místnost s krbem a houpacím křeslem v jednom a ložnici s obrovskou matrací a krbem. Matrace byla naštěstí zakrytá plachtou tak jsme neviděli všechny ty breberky, a ony na nás nemohly:, teda na mě. Takže jsme se zabydleli, vyvěsili jídlo, a šli spát. To byla první a poslední klidná noc tam.

přes hustý dým prosvítá Galoš

Druhý den jsme šli opět lézt, ale byla kosa jako kráva… První 4 dny byla kosa. Tak jsme polezli, a jelikož jste lezecký oddíl tak je třeba říct, že Brunek zkoušel nějaké 7a nebo a+??? Nevím jistě. U Galoše upřímně řečeno nevím (pardon) a já s Petrou a Dalisem jsme zkoušeli nějaké 6a, 6b a 5. Aspoň myslím.

Dalis je prostě v pohodě

Večer jsme šli zvesela zpátky… V sedm večer tam ještě bylo světlo. Přišli jsme do jeskyně a kdo se nám tam neukázal u dveří?? POTKAN! Proti myším nic, ale potkan je moc. Dokonce i velký Galoš se ho bál:. Ale hned odešel (potkan, ne Galoš). Další den pršelo, odpoledne jsme šli za holkama do kempu. Ten byl sympatický. Byli tu lezci z různých částí světa.

Bruno a jeho profilové foto

Další den jsme měli v plánu jet do Alory, malého městečka pro potraviny. Nečekaně, byl to rest day a bylo pěkně. Nakoupili jsme vynesli jsme vše do jeskyně, navařili, nachystali dřevo na krb, ugrilovali maso a šli spát… A to byla ta noc. V noci jsem si odskočila na záchod, vrátím se, zalezu do spacáku a co neslyším??? ŠUSTĚNÍ!!! Ještě jsem chvíli počkala jestli to bude pokračovat a ono jo… Tak sem vyskočila, rožla čelovku, to už byla vzhůru i Petra a svítila po jeskyni…A samozřejmě, že ten malý chlupatý ocasatý potkan byl na stěně v tašce plné vloček po bývalém obyvateli… tak jsme v naději zbudili Galoše, že ho umlátí šutrem, jak pořád sliboval….Jenže ten ještě v opileckém deliriu jen zvedl hlavu a hned zas usnul. To já už jsem hystericky letěla ven z jeskyně a Petra budila Brunka, ať ho vyžene… Ten jen z povinnosti ke mně (jeho jediné štěstí :) vzal tašku, ale potkan z ní vyskočil. Brunek ho naháněl a když ho dostal z jeskyně, běžel někam směrem ke mně. To byla poslední kapka a já jsem prohlásila, že letím prvním letadlem zpátky a že nejdu spát. Spát jsem bohužel spala…

před svým dočasným domovem

Další den, naštěstí, jsem se domluvila s holkama z kempu, že mi půjčí stan a tak jsem si vyrobila v jeskyni svůj osobní ,,kokon'' z vnitřní části stanu a spokojeně jsem si spala. Potkana Dalis pojmenoval František, ale jelikož se tak jmenuje můj otec, tohle jméno jsem zavrhla. Tak se z něho stal Pan F, později Efko.

Další dny jsme se rozdělili. Bruno s Galošem chodili lézt do Makinodroma a já s Dalisem a Petrou jsme se přidali k holkám a jeli do oblasti Valé de Abdalajis. V průvodci to vypadalo pěkně, ve skutečnosti to byly samé plotny a spáry. Tudíž ,,něco''pro nás. Kdyby aspoň klasifikace odpovídala tak by to bylo fajn. Nějaká 4+ odpovídala a dvě 5 co jsme zkoušeli měli do pětek sakra daleko. Dalisovi bylo ten den nějak nevolno po večírku.

za okýnkem je jistě teploučko a příjemně

Večer jsme se sešli v jeskyni a další den jsme šli všichni do Makina. Zkoušeli jsme Life is sweet 6c a pro ten den mi to i stačilo. Pak jsme měli rest, ale co jsme dělali to nevím. Přece jen je to už pár týdnů co jsme zpátky. Pak jsme zase lezli 2 dny, tipuju, že v Makinu. Co kdo vylezl vám tady každý doufám dopíše, protože já si názvy fakt nepamatuju.

na výletě u moře

Pak o rest dayi jsme navštívili zdejší pověstné lávky neboli "Camino del rey", Cestu králů. Když jsem to viděla ze začátku, myslela jsem, že na ně ani nepůjdu, nakonec jsem šla a i přes pár chybějících betonových částí lávek, rozviklaných traverz a odpadávajících částí cihel zespod lávek jsem byla moc ráda, že jsem šla a můžu vřele doporučit. Dokonce i polorezavý, úzký most přes takovou ďuru pod váma stál za to.

noha je Galošova, zhnusený pohled Zuzky

Další dny jsme zase lezli asi v Poemě. O dalším rest dayi jsme jeli do Malagy. Pěkné město, dobrá pizza, asi i teplé moře, když do něho pánové vlezli a dobré víno na pláži. Horší bylo dotáhnout škytajícího a dojebaného Brunka k vlaku. Tam všichni opilí usli. Asi jsem málo pila… Po příjezdu šli Galoš, Dalis a Petra na koncert do zdejšího kempu. Hrát měla nějaká kapela ve stylu irských rytmů, aspoň myslím. Káždopádně se vrátili tak lehce až moc veselí po dávce něčeho dobrého a chichotali se aspoň ještě půl hodiny v jeskyni.

zpátky v jeskyni, Petra něco balí

Další dny mi už celkem splývají, co tak vyčuhuje, je jeden rest u potoka, který tekl pod náma. Lezli jsme v podstatě jen v Makinu a Poemě. Jednou jsme lezli v sektoru nad tratí, kde byly faaakt pěkné cesty, jen škoda že jsem na ně přišla těsně před odjezdem. Když jsme jeden den šli zase objevovat další oblasti (tentokrát oblast Suizo), prohlásila jsem, že už nic neobjevuju, protože nám trvalo, než jsme to našli, lezení stálo za prd a až k večeru jsme se dostali do pěkného, vysoko položeného, sektoru. Tady nám ale chyběl morál a síla. Zato cesty vypadaly pěkně.

pohoda - pod vlivem kouře a vína

Den před mojím a Dalisovým odjezdem jsem si řekla, že budu odvážná, a jelikož se u nás pan F celou dobu neukázal, a budu spát bez mého kokonu. V tu ránu mého úplně pitomého nápadu jsme zrovna seděli venku a ta chlupatá potvora tam přebíhala přes šutr. Tak jsme ho chtěli s Dalisem ukamenovat, ale pozdě. Nedohonili jsme ho. Ráno nás Brunek odvezl na nádraží odkud jsme jeli na letadlo.

romantika na Gibraltaru
tak a na lezecké fotky si počkejte na diákárnu

Co se dělo po našem odjezdu nevím, vím jen to, že náš plánovaný Gibraltar, na který jsme měli v plánu jet, se uskutečnil 2 dny po našem odjezdu. Co už. Takže opice jsem neviděla, ale snad příště. Co se týká přelezů, doufám, že je tady dopíšou, já je fakt nevím. Pokud někdo dočetl článek až dokonce tak klobouk dolů, a pardon za jeho délku.

El Chorro doporučuju. Nechtělo se mi od těch zhulených španěláků a dokonce pana F ani trochu.

Hore zdar

Zuzka