Adršpach, aneb sportovní lezci
(bez morálu) na písku.

15. - 17. 07. 2011
Zuzka, Bruno

Ani nevím, jak to přesně vzniklo, že jsme se se Zuzkou rozhodli vyrazit na víkend do Meky pískovcového lezení v Čechách. Nicméně v pátek po práci sedáme do auta a vyrážíme směr Náchod. Naštěstí znám pár místních lezců, takže ještě během cesty domlouvám průvodce, který by nám ukázal, co a jak a navíc by nám i nějakou tu cestu vytáhl.

Když jsme kolem desáté večer dorazili na místo, scházíme se v místním hostinci U Tošováka s posádkou vozu spřízněných lezců z Karviné a okolí (Skoba, Maky, Lecho a Martin Latiok se Silvou). Dáme nějaké to pivo a jde se na kutě.

Ráno se všichni rozutekli do skal a já vysílám zprávy mému domluvenému průvodci Honzovi. Ten píše, že ve tři ráno dojel z Lofot, a že do skal dojede až kolem druhé. No, a jelikož já jsem toho morálu moc nepobral, a na to, abych se pouštěl do nějakých větších akcí, jsem neměl zrovna náladu, tak jsme se Zuzkou vyrazili na výlet do Teplic. Prošli jsme přes Adršpašské skály Vlčí roklí do Teplických skal, kde jsme si prošli okruh po skalách, já ukázal Zuzce, co bych si někdy chtěl vylézt, a už jsme si to šinuli na pivo a grilovanou klobásu. O půl druhé jedeme vláčkem zpět do Ádru, kde se potkáváme s Honzou. Ten prohlásil, že když jsme v tom Ádru, tak musíme jít nějakou tu spáru a už si hrne pod Papouška. Tam je ale plno, tak vybírá severní cestu na Dafné, že prý to ještě nelezl. Je to zprvu pěkná žabová spára, která se pak mění v nepříjemnou širočinu. V této cestě není žádný kruh, tak se Honza vybavuje zánovní sadou smyček a jde na to. První část překonává hravě, ale v širočině se nějak zasekl, préj že ten uzel pod ním není nic moc tak si slézá, aby tam dal ještě jeden. No, když jsem, pak viděl kreace, které tam předváděl, tak jsem se bál i za něho s tím, že bych ho nejraději přestal jistit a šel pryč, abych neviděl, jak se rozbije při případném pádu. Pád se nakonec nekonal a já si oddychl, když cestu dolezl. Pak jsme přišli na řadu já se Zuzkou, abychom to zkusili (samozřejmě pro nás na tom správném druhém konci lana). Zuzka si se spárou moc nerozuměla a tak to po chvilce vzdává. Já vybaven zkušenostmi z Yosemit, jsem zjistil, že jsem všechno nezapomněl a nějakým způsobem jsem se dostal nahoru.

Pak ještě Honza vybral klasickou cestu na Bakchus, kde jsem si zabojoval s takzvaným šoustacím stylem, abych se pro mě nepochopitelným způsobem dostal na vrchol věže. Jelikož už bylo hodně hodin, tak jsme se rozloučili s Honzou, který jel domů, a my se vydali ještě na koupání do štěrkovny. Pak navařit večeři, zajít na nějaké to pivko do Tošováka a jít spát.

Ráno potkáváme Skobu, který po včerejším pádu vypadá, jako kdyby se potkal s partičkou Poláků s kterými si vyřizoval účty.

Po snídani přijíždí Honza s tím, že včera jsme měli spáry, tak dneska půjdeme na rajbas. Vybral cestu Otisky prstů na Pyramidu. Tato cesta začíná pěknou spárkou, pak se leze komínem a na závěr pro mě nelezitelný rajbas přes čtyři kruhy. Když jsme se Zuzkou nějakým způsobem dostali nahoru a pokochali se výhledem, bylo už dost hodin, tak jsme slanili, rozloučili se s Honzou a byl nejvyšší čas vyrazit domů.

Bruno