Jak krásně jsem měl letošní zimu naplánovanou! Tři týdny na lyžích, týden zimního lezení a nějaké ty víkendy. Ach ty plány! A výsledek? Z plánů zbylo jenom torzo, takový kostlivec. Nebývá to tak ale každou zimu? Bývá. Jen je to vždy obtížné přijmout a skousnout. Čím dál tím obtížnější a plány a cíle náročnější a velkolepější. Asi jste na tom podobně i Vy, že ano!?

Slavná Haute Route je sen a cíl každé skialpinisty, kdo to s tímto sportem myslí vážně. Ale za ni musíte do Alp. Vyšetřit nějaký ten týden volna, nějakou tu korunu, trefit počasí a dobrou partu. Pokud se Vám to puzzle nedaří složit, jsou tu i jiné neméně lákavé cíle.

Jiří Šmiták "Jurin", Petr Čelechovský "Čelda", Radim Šimuník "Šimaník", já, Šárka Bohatá,
Tom Telecký "Fešák" cestou na Popradské pleso

Přechod Vysokých Tater na skialpech jsem dlouhé roky opomíjel, přestože se přímo nabízel. Ale na všechno jednou dojde. Došlo na něj o Velikonočním víkendu. Těšil jsem se do Alp, zdejší terény jsou přeci jenom o trošku atraktivnější, ale předpověď počasí pro Tatry byla jednoznačná, stejně jako skvělá parta kamarádů z Brna.

Několik dní stará lavina mokrého těžkého sněhu v dolině Zlomisk

Sobotní mrazivé tatranské ráno mne rychle probudilo ze spánku v překvapivě čistém a prázdném Excelsioru. Jízda zubačkou ze Štrby na Štrbské pleso není o nic méně romantičtější jak jízda vlakem mezi švýcarskými velikány. Vždy se na jízdu Tatranskou električkou těším. Ale zubačkou ze Štrby jsem nejel dlouhé roky. Vagóny jsou stále původní, jen lístek zaplatíte v Eurech. Na Štrbském plese mi došla zpráva o setkání s kamarády na zastávce Popradské pleso, proto jsem rychle dokoupil lístek a nasednul do čekající električky.

V Železné bráně

Na Slovensku bylo letos velmi málo sněhu. Tak mizerná zima zde nebyla dlouhé roky. I tak si chabá sněhová pokrývka vyžádala několik obětí lavinových nehod. Až do výšky okolo 1.500 metrů nebylo po sněhu takřka ani památky. Tady již pevně vládlo jaro. My jsme tak museli hodit lyže s lyžáky na záda a vzhůru na Popradské po asfaltu. Na verandě chaty v záři intenzivních slunečních paprsků jsme se přezuli a kousek za mostkem jsme se na kritickém množství sněhu již mohli těsně před polednem začít prodírat klečí Zlomiskovou dolinou vzhůru k sedlu Železná brána 2.255 m. Prvním sedle na Tatranské Haute Route. Místy jsme museli lyže poponést.

Železná brána. Radim, já, Čelda a Šárka

Ke zcela kompletnímu přechodu je však ještě nutné zahrnout výstup Koprovskou dolinou na Vyšné Koprovské sedlo na západě a Kopské sedlo na východě. Část Popradské pleso - Chata u Zeleného plesa je nejčastěji chozená a ve směru od západu na východ nabízí technicky náročnější líbivé sjezdy. Je možná i varianta přes sedlo Váha. Časově náročnější. Co se týká výbavy na tento přechod, měl jsem s sebou i sedák, nějaké železo, 30 m repky na případné slanění, cepín a mačky. Kompletní lavinové vybavení, ale to je standard. Jak jsem se později dozvěděl a dočetl, strmost sjezdů ze sedel se velmi mění v závislosti na sněhových podmínkách. Někdy není něco možné sjet, ale třeba sejít, slabší lyžaři i slaňují. Horští vůdci klienty pravidelně spouštějí první strmé metry ze sedel. Někteří kamarádi však tento materiál neměli, pouze lyže s haršajzny, event. ještě mačky. Je to na zvážení, cepín a mačky bych však doporučil.

Óda na skialpinismus

Dnes máme k dispozici moderní super lehké vybavení a materiál. Vlezete se i do pěti šesti kilo na zádech. Mám velkou úctu a skláním hlubokou poklonu skupince odvážlivců, tehdy se ještě skialpinisty nenazývali, která ve složení Alexander Luczy, Jozef Botko, Milan Kriššák, Ivan Mátray, Eugen Šándory a jediná žena Viera Klčková (za Priečným sedlem skupinu opustila pro ostré tempo) poprvé 20. května 1967 přešla tatranskou Haute Route ve směru Zelené pleso - Popradské pleso za hodně slušných 9 hodin a 30 minut. A to s lyžemi přes dva metry dlouhými, dvěma páry bot - lyžáky a pohorkami s mačkami, s batohem 15 kg těžkým! Opravdoví frajeři!

Závěrečné metry do Prielomu

V dolině Zlomisk na jižních svazích spadly poměrně velké základové laviny mokrého sněhu. Divil jsem se páru dvou exotů, kteří se vesele pohybovali nad jedním z odtrhů poblíž ještě neutrhnutého svahu. Výstup do Železné brány byl nekomplikovaný (800 vm). Pod sedlem jsem však dal lyže na batoh a stoupal v botech. Konečně jsme měli před sebou první ze sjezdů. Hned řádně luxusní na sever do Kačací doliny (750 vm). Prvních 50 m bylo strmějších, asi 40°. Někteří z nás to slezli nebo sešoupali. Já jsem to bez nějakého rozjímání trošku ostřeji poslal dolů. Paráda největší! Za traverzem nad Gerlachovskými spády jsme počkali na pomalejší z nás. Následovaly další parádní metry občas ostřejší úzkými místy, sem tam i ledem - v létě tady teče vodopád. V jednom z úzkých žlábků jsem najednou uslyšel podivný zvuk prasknutí mého vázání Silvretta 404 (Osm nebo devět sezón jsem na něm odjel a to jsem jej koupil starší!) a najednou jsem se motal dost neočekávaně a nekoordinovaně ve směru ke Kačacímu plesu. Obě lyže bez optání rovněž. Bez brzdiček… Vázání bylo nastaveno na maximální vypínací sílu. Hlubší sníh a nálevka jim však díkybohu vystavila brzkou stopku. Zjistil jsem, že mi praskl drát patky a ta je tedy v prdeli. Patka praskla sama nebo jsem trefil skálu. K mému překvapení šla patka však zapnout a držela i s jedním drátem! Tak jsem to pustil vesele dále dolů. Ale po několika málo obloucích lyže s prasklou patou v oblouku lehce vypla a já s sebou pěkně šlehnul na již řádně tvrdý svah. To následovalo ještě asi třikrát, kdy jsem konečně pochopil, že oblouky nebudu moci dělat. Jednou bylo zastavení na ledu dramatičtější, ale podařilo se. Kupodivu jsem lyži vždy našel. Mohl jsem tak svah sejít nebo sešoupat s vahou na spodní dobré lyži. Vesele jsem tak hranil dolů.

Tož Pavle, kdy zase uskutečníme nějaký výlet do kopečků nejvyšších?

Dole u plesa jsem si připadal jako Baťa s dřeváky, řádně v prdeli. "Ještě, že je ten firn, na Zbojandu nějak dojdu", říkal jsem si. Ale české ručičky jsou však zlaté. Parťák Čelda vymyslel parádní technickou vychytávku, prasklý drát nahradil stahovacím popruhem. Patka držela na pohled na botě překvapivě dobře a minimálně na chůzi by to mohlo na chatu vydržet, utěšoval jsem se. Strmý výstup firnem Litvorové doliny pod Polský hřeben jsem šel v botech, bylo to rychlejší. Konečně jsme se zatočili na Prielom 2.290 m (800 vm), na který jsme vylezli osamoceni v hřejivých paprscích zapadajícího slunce pod blankytně modrou oblohou. Zatímco kamarádi si vychutnali sjezd na Zbojandu ve Velké studené dolině, místy pěknou vrstvičkou nafoukaného prašanu, já jsem sesouval až do mírnějších metrů, kde jsem si troufl dělat oblouky.

Zbojanda. Tatry jsou především nostalgie. Ale trochu předražená

Příjezd hladových vlků na plnou ale ne přeplnou Zbojandu byl patnáct minut po sedmé. Ubytování na postelích jsem k mému úžasu sehnal v pátek v poledne. Těšili jsme se na nějakou dobrou večeři, ale velikonoční menu nás zcela ochromilo a ohromilo zároveň. Měli pouze polévky a klobásy! Nic víc na jídlo! Chatařovi jsem hned ze startu řekl, že si snad dělá srandu! Ale bylo tomu opravdu tak. Nebo že by všechno Zobčo a Vojta s klienty snědli? Klobásy nikdo z nás nedojedl a ti jako já, co měli řádný hlad a řekli si hned o dvě, udělali špatně dvakrát! Bylo nám z nich trochu divně a i jiným v jídelně nějak nechutnali a vraceli je. Ještě, že s námi byl kámoš chirurg, kdyby někoho chytnul žlučník nebo pankreas. Ráno to chatař okomentoval slovy, že jsme byli první, komu nechutnali, a že prý bere pořád od stejného dodavatele. Asi by jej měl změnit. Ten humus by ani pes nežral! Nocleh se snídaní 12 Euro, velké pivo a kofola, dvě klobásy dalších 11 Euro. Ubytování dobré, rozsvítit hlavní světlo nám nebylo doporučeno (se slovy raději ne), místo kohoutků na vodu byla na ventilech jen náplast, vydávat skončili v půl desáté. Na otázku proč, přišla odpověď, že je Velká noc a to se spí a spát chtějí i někteří v jídelně. A teď si vyberte!? Alpy nebo ozajsný slovenský servis? Choďte do p… Vůči slovenským bratrům nic nemám, ale měli by spadnout pořádně na držku, aby pochopili, jak vypadá servis pro turisty a horolezce na alpské chatě, když už mají ty Eura a jsou v Evropské unii!

Sjezd z Baranieho sedla

Rozhodl jsem se, že přechod dokončím i s rozbitým vázáním. Byla by to škoda předčasně zabalit. Borci to před 40 lety sjeli na 2-metrových fošnách a já bych měl řešit nějaké prasklé vázko! Takové detaily! V neděli bylo z rána oblačno, foukal studený v nárazech poměrně silný vítr, k polední se udělalo polojasno a vítr trochu ustal a odpoledne se Tatry zahalily do těžkých temných mraků.

Opustil nás Jurin, jihoamerický pyroman, teprve jeho druhý skialpový výlet jej úplně nenadchl. Že snad ty nové lyže asi prodá! Dělat zimní přechod Tater s lyžemi na zádech asi není úplně to pravé ořechové. Přetraverzovali jsme Strelecké pole a s lyžemi na zádech vystoupali do Priečneho sedla 2.352 m. Prvních 100 m do Malé Studené doliny bylo opět okolo 40 st., možná lehce přes, při sestupu s lyžemi na zádech jsem tady použil cepín. Jen jedenkrát za celý přechod. Sjezd je to opravdu nádherný (400 vm), někdy příště si jej vychutnám. Následoval ještě sjezd nad Téryho chatu, nad kterou jsme v závětří velkého kamene lehce poobědvali před posledním stoupáním do Baranieho sedla 2.389 m (500 vm). To většina z nás opět absolvovala v botách. Já osobně jsem mačky za celou dobu nepoužil. Někteří z nás ano, při výstupech i sestupech. Bohužel tady jsme potkali zástupy turistů ve značné početní převazu vůči skialpinistům. Sjezd z Baraního sedla byla lyžařská libůstka (850 vm). Nahoře jistá čtyřicítka, ba i více, úzký žlábek, který se rozšířil do nádherné pláně s tvrdým firnem až ledem, s mapami s 10 - 20 cm nafoukaného prachu, který měl občas tendenci trhat se v deskách a ujíždět. Horní část jsem sešoupal, a pak jsem opatrnými oblouky jel pomalu dolů. Část nálevky byla vyplněna nahrnutou peřinou, část vodním ledem. Na Brnčalku první z nás dorazili patnáct minut po jedné hodině. Chata byla k prasknutí. Ale měli něco k snědku (smažený sýr 6,50 E, knedle na paře 3,50 E, pivo 2 E)! Frontu jsem tak vystál velmi rád. Fešák dorazil s hodinovou sekyrou.

Dále už to nejede!

Na velikonoční pondělí byl v předpovědi pěkný hegeš, změna počasí pozdní odpoledne tomu odpovídala. Nebylo o co stát, proto jsme se s plnými pupky vydali na cestu dolů. Bohužel na lyžích jsme sjeli jenom za boudy, dál už jsme museli pěkně po svých. Brňáci mne hodili až do Frýdku.

Celkově hodně vydařený víkend. Skialpový přechod Tater můžu jen a jen doporučit! Pozor ale na načasování a lavinové podmínky!

Text: Tomáš Obtulovič ml., www.horomedicina.cz

Foto: Pavel Dokládal, Tomáš Obtulovič ml.