Co oddíl oddílem stojí, první červnový víkend patří oddílové akci na Rabštejně. Už od dob, kdy jsem přišel do oddílu, byl hlavní a neměnný bod našeho oddílového života, přes který nejel vlak.

Časy se však mění. Poslední dva roky abys počet oddílových účastníků spočítal na prstech jedné ruky. Nejinak tomu bylo i letos. Termín jsme posunuli o týden, jinak bych tu byl s Brunkem sám. Takhle dorazili aspoň Ivan se Zdeňkou. Jarda nedorazil, Mirek jel na chalupu a Martin nevleze do stanu. Naše počty zmnožil aspoň Colombo s rodinkou.

Jaké to tedy bylo. Zedníčci vyrazili v pátek kabrioletem, možná polem i nepolem, a ustlali si na chatě (fuj J). Druhý dopravní prostředek se v pátek ještě loudal z Krkonoš, a tak jsme ve složení Eva, Majda, Bruno, Tomáš a já vyrazili v sobotu ráno. Před opavským Globusem stojíme jak důchodci, až nám v 9 otevřou, Bruno musí koupit ňáký kvit, bo bez něj by to nešlo a pokračujem. Povolenku nemáme, takže po dlouhé době zase pěkně pěšky, ještě že Ivan nám včera vyvezl většinu věcí. Nahoře nemají pekárnu, tak se ještě vracíme do dědiny Ivanovi pro chleba.

Červená stezka na Rabštejn je trochu předělaná, aby jí mohly jezdit čtyřkolky. Za půl hoďky jsme nahoře, kde zjišťuju, že naše doklady jsou na zadním zicu, takže si dám repete. Aspoň kluci dají pivko na uvítanou.

Jsem zpět. Postavit stany a můžem do skal. Jdem k Ivanovi s Colombem pod Zelenou aspol. Lady Miss opět nepadla. Dále tahám Sbohem armádo, za což nejsem chválen a kluci lezou jen na druhém. Je čas na párek a pivo. Opékačku kazí déšť měnící se v průtrž mračen. Laxně jsem přistoupil k vypínaní tropika, což se mi vymstilo, máme uvnitř vodu. Nakonec i párky byly, i když rozdělat oheň byl pro některé oříšek, zvlášť když Ivan neumí udělat sekyrkou třísky velikosti sirky. Dostal od Zdeňky co proto J.

Dešť nás zahnal po slunečník a pak do hospody. Bruno s Tomem se zbořili vínem, neni co pit, tak jdou spat.

V noci opět slušně leje, tak nás ráno nic nenutí spěchat. Prostě klasické rabštejské počasí. Slunce se marně dere skrz mraky, tak vyrážíme do skal až před jedenáctou. Oblezem co se dá na náměstíčku a okolí a už je tu čas návratu. Pobalit a hurá dolů, kde jsme právě včas, opět je tu déšť.

Tak nevím, snad to nebyl poslední Rabštejn, i přes to že to není lezecky ráj a není to o číslech ale spíš o strachu, má to tu své kouzlo, a navíc ty tradice... tak příští rok v hojnějším počtu!

Hore Zdar

Roman