Tři měsíce od hrabání se v mém koleni a odstranění téměř celého menisku utekly jako voda a přiblížil se termín plánovaného výjezdu na Tre Cime, který pro mě měl znamet hlavně zásadní rozhodnutí, jestli si ten zatracený kloub nechám otevřít ještě jednou a jak je to v téhle době mezi celebritami v módě, nechám si udělat nějakou tu plastiku. Před odjezdem se opakuje už zcela rutinní záležitost a to změny v obsazení. První, kdo se začal cukat jsem byl já. Přece jen koleno není ještě úplně ve formě a zbytek těla už vůbec ne. Ovšem na Makyho „to kousneš a v nejhorším pak zas budeš půl roku doma“ se nedalo nic říct. Pak zase Přečkos přišel s tím, že nemá peníze, tak že nejede. No tak se začali shánět další možní adepti, ovšem ten nemůže, ten by jel, ale jen s ještě někým dalším, no ještě štěstí, že se nám Maky zase spároval, tak naši dvojku doplnila Pavlínka, no a samozřejmě jako čtvrtý, plánovaný účastník zájezdu Bruno. Na poslední chvíli dokonce i Marek nastřádal nějaké korunky, tak se nás nakonec sešlo v Makyho autě pět.

Bruno valí s baťůžkem - Velebitašky 7-

Plánovaný odjezd v úterý v 7 večer po šichtě a předpověď počasí opravdu špatná pro celý sever Itálie i pro Rakousko. Realizovaný odjezd ve 20:45 mi dal dost prostoru vymyslet náhradní plán a tak při vyzvedávání Brunka, jakožto posledního už máme jasno, necháváme u něj všechno peří, softschely, powerstreche a jiné teplé prádlo a nabíráme jako správní češi směr Chorvatsko. Cesta je dlouhá a drahá a po projetí posledního, šest kilometrů dlouhého tunelu se účastníkům našeho zájezdu otevírá pohled na Jadran.

mistr Maky - ve stínu, ale s brýlema - Albatros 8-

Ráno je ve znamení hledání kempu. Zastavíme u jednoho a že za kolik. No že za 6 Euro plus auto. A je tu nějaký jiný kemp? No že není. No tak popojet autem 50 metrů a situace se opakuje. Takže za kolik? Za 6 Euro plus auto. Nějaký jiný kemp ve Starigradu? Ne ne, o žádném nevím. Takhle jsme projeli 4 kempy a vydali se radši směrem k národnímu parku Paklenica. Po cestě ještě jeden kempík, no tak to zkusíme. No vida, že prý za 5 Euro na osobu a za auto se neplatí. Paráda. Budujem základnu a jdem konečně kuknout na ty skály. Aha, ono se dovnitř platí. No tak za nás pět platím kartou na tři dny nějakých 1500,- Kč vstup a teď už konečně to lezení. A jak že to vypadá? Chodník na dně kaňonu a po obou stranách chodníku skalky ověšené upocenými lezci, na které čumí a povykují davy upocených turistů. Tak přesně proto jsem tu jel. Vybíráme sektor ve stínu, Brunek pytlí hned první 5c na rozlez, mně absolutně neposlouchá tělo, no to je panečku začátek výjezdu. Beru karimatku a po pro… bohužel ne hýřené, ale řízené noci usínám pod stromem. Ostatní popolízají, ale až na Makyho, je na všech znát únava po cestě, tak to odpoledne balíme, jdem obhlídnout nástupy do Aniči Kuk, kuknout k moři (opět něco pro mě) a do kempu.

ostřílený provlezec Marek - Velebitašky 7-

Druhý den ráno vstáváme v 5:30, rychle pojest a do skal. Durch se zpotit cestou pod Aniču Kuk a zjistit, že ve Velebitaškách (7-) už je nějaká dvojka. Rozhodujem, že Maky s Pavlínkou půjdou vedlejší Albatros (8-) a naše veselé trio se probije na vrchol za tou dvojkou Chorvatů. Jen jak jsme nastoupili, tak nám začali na záda dýchat dva Talijáni, předbíhací tendence sice neměli, ale i tak to celou dobu byla docela štvanice. Pak se ještě dvojka před námi zasekala v klíčové délce, což pro nás byla minimálně hodina zdržení, ale pak už zase valíme jak namydlený blesk a ve tři odpo jsme na vrcholu. Pěknou cestu nám to strýček Mareček natáhnul. Z vrcholu sestup, který se mojemu kriplatému kolenu vůbec nelíbil a jelikož má klíče od auta Maky, který je ještě ve stěně, tak do kempu pěšky. Mile nás překvapili Talijáni, co celou dobu lezli za náma. Jak nás viděli ťapkat podél cesty, zastavili svou A4 a odvezli nás až do kempíku. Kluci šli k moři a já, jakožto suchozemský tvor raději plánoval další den. Kluci se vrátili od moře, uběhla hodina, dvě, veškeré jídlo u Makyho v autě a Maky nikde. Začali jsme ho podezřívat, že si ještě navečer davá na dolezení pár cest u chodníku, ale o půl 9 konečně dojel a to by to nebyl Maky, aby ve stěně nezapytlil směr. Teda nezapytlil. On se prostě držel přímé, jak on říká „té nejlogičtější“ linie ve stěně, no a zpomalilo je to natolik, že na vrholu byli po šesté večer. Tak tedy velmi pozdní večeře, panáček slivovičky na dobrou noc a na kutě.

pohodová trojka na vrcholu Aničy - zleva: Kripel, Dojebany, Posrany

Další den ráno se už z přehřátého a propoceného spacáku nechce tak hbitě jako včera, no ale je třeba ještě něco vylézt, bo jak říka Brunek „ať si ty dotace zasloužíme“. Takže se opakuje včerejšek. Rychlá snídaně, odjezd do parku, úprk pod Aniču a… Kromě Makyho jsou všichni po včerejšku nějací hin. A když se k tomu přidá pohled do prvních dvou délek, které spíše připomínájí špatně udržovanou zahradu, morálka mužstva se úplně zhroutila (teda až na Makyho). Volíme náhradní plán, něco kratšího na Stup. Maky s Pavlínkou nastupují místní klasiku Domzalski a my hned vedle cosi o půl stupně lehčího. Maky shora hlásí, že na 6a je to nějaké čudné, ale valí dál. U nás se vedení chytá Brunek, protože Marek je podle jeho slov po včerejšku totálně Dojebaný. No Brunek na tom není líp, protože od předposledního nýtku hlásí, že je nějaký Posratý a že to nedá. Tak to nakonec Dojebaný dotáhl do konce a Kripel to pak vysbíral. Podle průvodce zjišťujeme, že Brunek zapytlil i směr a místo do 5c vlezl do 6a. No špatný den. S Brunkem od té chvíle není řeč, píše Zuzance a Předsedovi, že končí s lezením, sundává sedák, točí se do klubíčka a usíná. My s Markem si vybíráme dvodélkovku za 5, když nejsou výkony, tož ať aspoň metrama rozlezu koleno. Pěkné to bylo. I Brunek se na nás přišel podívat jak lezem. A se slovy, že to je strašná sračka a ať jdem všichni do piče odešel do kempu. Asi nějaký splín či co. Přes poledne to taky balíme a jde se k moři. To už se i Brunek dostal z té své deprese a tak jdem navečer ještě nějaké sportovky u chodníku. No a večer s vínkem taky nebyl špatný.

panoramata s mořem při sestupu

Vstupy do parku jsme měli zaplacené tři, v parku jsme byli třikrát, na lístkách jen dvě razítka, no tož to přece vyzkoušíme ještě jednou. Plán – dopoledne něco polézt, spláchnout se v mořu, pojest a nabrat směr k domovu. Realita byla jiná. Hlídač začal v pohodě razítkovat naše lístky, ale bohužel u toho čtvrtého si všimnul, že cosik neštymuje a bylo. Že prý máme koupit nové. No dát dalších 160,- Kč na osobu za dopoldení lezení se nechtělo dokonce ani Makymu, tak přesun k moři a veget. Díky bohu aspoň za geniální hru stupido, která prověří mozkové závity a zabere čas, protože jinak bych se u té slané vody zbláznil. Naštěstí po poledni to přestalo bavit i zbytek, tak ve dvě sedáme do auta a nabíráme směr domov. Cestu nám zpříjemňují chorvatští policajti s nějakým cvičením na dálnici, tak od Zagrebu až po Maribor jedeme okreskama přes hory. Voňavá postel a moje dvě holky mě vítají o půl druhé ráno.

HORE ZDAR, Stoly…

krátká varianta

10. srpna ve večerních hodinách odjezd do Paklenice. Příjezd ráno 11. srpna, ubytování v kempu blízko národního parku Paklenica a lezení sportovních cest na dně kaňonu. Odpoledne koupání v moři. 12. srpna vstávání 5:30 a v 9:00 nástup do severní stěny Aniča Kuku. Vylezené cesty: Stolárik, Preczek a Folwarzczný – Velebitaski (7-); Žuška a Šinoglová – Albatros (8-). Večer koupání v moři. 13. srpna dopoledne lezení na Aniče Kuk v sektoru Stup. Vylezeno několik kratších výstupů do 6a. Přes poledne koupání v moři a v podvečer lezení sportovních cest. Večer večírek. 14. srpna dopoledne koupání v moři a ve 14:00 odjezd domů.

Sepsal Martin Stolárik