začíná to světlem na konci tunelu, snad nebude tak zle

Tak jak to bývá téměř vždy, nejdříve velký boom, obrovský zájem potencionálních účastníků, že bychom i malý autobus naplnili, nejistý den odjezdu a nakonec na první letošní ledy jedeme Arnoštovým mulťákem jen čtyři a to defakto staronový oddílový výbor ve složení Roman, Ivan, Arnošt a já. Jediné, co se nezměnilo, je cíl a tím je krásné údolí nad stejnojmenným městečkem, mezi většinou českých ledoborců profláknutý Maltatal.

Ivan v akci - Hinterer Maralmfall

zasněný Arnošt - reklama na ganc novum fajnum bunde z sí-čejndžu

Ceduli s nápisem Malta míjíme v pátek někdy kolem 11 v noci a pak podle "přesného" Liborova popisu půl hodiny jezdíme sem a tam a hledáme nejen seskupení kamenů "něco jako sněhulák s něčím placatým nahoře", ale také neexistující rondel. Nakonec to vyřeší jeden telefonát a před půlnocí už uléháme do voňavých peřin, což hodnotím velice pozitivně, oproti vymrzlému seníku, kde jsme při poslední návštěvě Maltatalu zažili ne zrovna příjemných -26 °C.

Ráno snídaně na talíři, pěkně kulturně u stolu a s hrnkem kávy v porcelánovém hrníčku a v osm hodin vyrážíme dobře naladěni nahoru do údolí. Sice se tu zrovna koná lezecký festival, ale jsme tu relativně brzo, tak rychle vybíráme Hinterer Maralmfall a jdem na to. Pod nástupem je sice už dvojka z Vítkovic, ale tu předbíháme v první délce sólo a už se pouštíme do prvního vážnějšího lezení. První jde vždy silnější dvojka Roman s Ivanem, kteří se ve vedení střídají a v každé délce mi vždycky nechávají zavrtané šrouby. No a za nimi já s expreskama a Arnoštěm na druhém. Nazvali jsme to týmovým lezením, kdy ti tři tvoří tým, který připravuje a pak čistí cestu a já si to lezení defakto jen užívám :). Krásný led (jen v jednom místě to trochu duní a jde pod ledem vidět tekoucí vodopád) něco mezi WI4 a WI5, perfektní podmínky kolem -7 °C, sem tam se i sluníčko ukáže, no prostě parádních 240 m zmrzlé zábavy. Odpoledne ještě nakouknout do Gmünder Hütte a pak už vstříc sprše, teplé večeři, večírku a opět voňavým peřinám.

Ivan v akci - Superfeucht

buď mám malou hlavu nebo velkou přilbu, poraďte

Nedělní ráno je v obdobné rytmu a jelikož chceme rozumně vyrazit zpátky k domovu, vybírámé kratší, třídelkový Superfeucht (WI3-4+). Jsme tu sami, užíváme si lezení a to až do chvíle, kdy Arnošt při povolování hlásí, že se mu někde pod ním kouslo lano. No nic, kluci stihli i poslední délku, my vysvobozovali lano, které nakonec bylo nutné stejně sundat až ze slanění, takže ta nejpěknější délka nám bohužel utekla (mi už po druhé), tak snad někdy přístě, do třetice. Pak už jen návrat k babce na statek, kde bohužel výlet trochu kazí cena ubytování, kterou Libor prý domluvil na 12 Euro za osobu/noc a my solíme každý éček 16. No ponaučení z výletu je jasné, nevěřit už Liborovi ani nos mezi očima :). Cesta domů ubíhá pomalu kvůli téměř kalamitní situaci na rakouských dálnicích, ono 50 km/h po dálnici zasypané sněhem není úplně ideální. Ještěže měl Roman v batohu ten litr vína, původně plánovaný na svařák. Doma u milovaných žen ve voňavých peřinách jsme před půlnocí.

HORE ZDAR, Stoly…

Ivan v akci - Superfeucht

Ivan v akci - Superfeucht

ten Arnošt se nějak zmenšuje, ne?

Martin zkouší Gladiátory