Skoro jako přes kopírák. Termín. Auto. Destinace. Jen budoucího taťku Aleshe jsme vyměnili za Brunka. Víťa, Evička a já jsme starý ansámbl z loňska. Jo, a nesmím zapomenout na naši Majdu (fenka Norfolk teriéra), maskota, který bourá jazykové i jiné bariéry.

Je červencový pátek 2.. Jsem v práci, to nebývalo. Takže nezbývá než počkat na fajront, rychle domů, sbalit auto a v pět hurá směr Frankenjura. Rakev sice zvyšuje spotřebu, ale velmi usnadňuje balení, takže ji na Šemíkova záda dáme, když už ji teda máme. Nikomu se nechce v autě vysedávat, takže jedem svižně, spotřeba na displeji neutěšeně roste. Chlapci si cestu krátí pivisky, ostatně jako vždy.

Praha nás překvapivě plynule pouští dále, vstříc novým zážitkům. V Německu navíc nebloudíme, jako jindy a tak jsme za 7 hodin o 692 km dále, na parkovišti u Schlossbergů. Majda to tu nezná, navíc nezná ani řeči a tak to tu musí o půlnoci všechno oštěkat a všecky naučit česky. To se asi nelíbí německým lezcům, spícím na hřišti. My už to tu známe, takže neštěkáme, jen si to tu opět očůráme a jdem spát.

cestou na pivko

Ráno. Modrá obloha, neprší. Jde se na to. Ve skalách jsme první. Hned se jdu kouknout na svůj pytel. Ne ten co mám furt na dosah, ale cestu z loňska - Dala 7b. Bohužel nedala. Tak zas příště. Víťa nějak sedí v osmičce, což by se stávat nemělo. Naštěstí se dovídá, že tam něco od loňska upadlo a je to 7c. Uf, ještě že tak, jinak by bylo po náladě, jeho a pak i naší J. Ještě nějakou osmičku a míříme do Heinrichsgrotte. Nikde nikdo. To nebyva. Podrobnější prohlídka průvodce dává vysvětlení. Do konce července klettern verboten. Nahoře řve nějaký fógl, tak asi kvůli němu. Jak to, že si toho Víťa nevšiml? No nic.

V průvodci vybíráme náhradní plán - sektor Wagnerfels. Nacházíme ho celkem rychle. Po pár metrech cedulka - no climbing do 31.7. No to je pech!! A průvodce o tom mlčí. (je třeba se koukat na aktuální zákazy na 3w.frankenjura.com). To je depka. Jelikož čas pokročil, dnes to už balíme. Chtěli jsme sice lézt na pohodu všechny 4 dny, ale restdej hned na úvod?

Na Marientálech večeře a poslední plánovaný bod dnešního programu nám naštěstí žádný zákaz nenarušil. Hospoda. Kluci sjedou celý pivní lístek odshora dolů.

Fight Gravity - 8+

Neděle. Plán se dnes celkem kryje s realitou. Rozlezem se na Reichelsmühler wandu a pak přesun na Richard Wagner Fels - známá cesta Fight Gravity. OS Víťovi neklaplo, pak nás pod převisem uvěznila bouřka, čekáme až to oschne a druhým to tam poslal. Vlajeme na druhém. Je neskutečné vedro a dusno. Hlásili hrubo přes 30. Další sektor je po bouřce vlhký a tak končíme na Dachlwandu. Posedím v Bilbo Bagginsovi a fotím Víťu v brutálním převise. Balíme.

soustředění ...

Potoky a řeky tu jsou strašně studené, což nepřispívá naší hygieně. Kdo ví odkud se ta studená voda bere. Pozitivem je, že pivo a víno je studené co by dup. Jedno pivko na ionty jako základ a dneska jdem do vína.

Dachlwand - Power of Love - 9-

Pondělí. Plán - Stadltene vs. skutečnost - Krotensee a Maxmillianwand. Zastavil nás nějaký zákaz vjezdu na lesní příjezdovou cestu. Ale nelitujeme. Nejhezčí, co jsem tu zatím viděl. Bruno po nevýkonu v 7+ prohlásí, že na to sere a dává rest. Aspoň mu to v tom křesílku s časopisem sekne. Říkám tomu tréninková příprava na Francii. Víťa cvičí nějaké 9/9+. Odpoledne se jdem podívat na Action Directe, které hledáme snad půl hodiny. Ale bez něj se nesmíme vrátit, to by se nám Víťa vysmál, tak vytrváme. Po večeři s dotěrnými komáry jedem do hospy na pivko k Wermachťákovi. Nocležíme až na parkovišti pod poslední plánovanou oblastí - Castlewand.

Úterý. K nelibosti Vítka vyháním všechny z pelechu už v sedm. Je třeba brzo odjet. Sektor nacházíme bravurně, i lézt se tu smí, tak jdem na to. Po přechodu studené fronty se citelně ochladilo, fouká a tak je v severních stěnách celkem kosa. Prý ideální lezecké podmínky. Ale žádné lezecké zázraky se nekonají, jen tak na pohodu, na dolezení. Jen Víťa ještě buší. Marně. Víťovi v jedné 8+ předvádím, že síla není všechno (na druhém konci ovšem, tam su já technik a hrdina).

Bruno v tréninku

Jsou dvě a je třeba to otočit, sbalit, pojest a dom. Jsem tak na kaši, že si musím na dvě hoďky zdřímnout vzadu s Majdou, jinak bych to celé neodřídil. Cestou klukům pořád dochází pivo a tak musíme doplňovat zásoby. Na Vrchovině je 13°. Po deváté jsme doma, vylepšujeme čas a 664 km dáváme za 6:20. Prší.

Aba

Roman