Po mnoha týdnech marného čekání se počasí umoudřilo a tak natěšeni směřujeme do Adlitzu. Bruno se Zuzkou, Ladis, Eva s Majdou a já. Majda je pes, takže jsme se vešli do auta standardní velikosti.

Zuzka a sektor Lari Fari

Protože někteří z nás pracují, vyrážíme z Ostravy celkem pozdě, což má za následek pozdní příjezd na parkoviště v Kaisru. Při loňské jarní akci jsme konstatovali, že to byl rekord v návštěvnosti. Ale to co jsme viděli teď, byl ještě větší mazec. Lidí jako sraček. Hned mám po náladě. Tak dvě třetiny poláků (asi utíkali před povodněma), slováci a maďaři, češi v menšině. Matně si vzpomínám na doby, kdy jsme tu jezdili s Česťou a byl tu opravdový klid a pohoda.

Hádej, kde jsem já?

Teď tu všichni řvou, z aut hraje hlasitá hudba (nebo to co za ni někteří považují), jedinci, co se koupou od hlavy až k patě v umývadle, neumí zavírat dveře, některá auta kempují na jiných parkovištích (jak dlouho nám to tu ještě budou tolerovat) atd. Navíc mě v sobotu vytočí autobus CK Kudrna, který přivezl klienty, zřejmě k levnému ubytování. Příště je třeba vzít hřebíky ... No nebudeme si kazit víkend, rychle postavit stan a na kutě.

Snídaně

V sobotu jsme ve skalách jako jedni z prvních, tak rychle do Lari Fari se rozlézt. Bruno má v plánu nějaké hodnotné výstupy, zatímco já vím, co od sebe můžu čekat, tak jsem při zemi. Bohužel v Monstru je většina věci vytečená a v těch suchých se to kupí. Ženu ho do Hau den Lukas, krásná vytrvalostní 8+. Ale nemá tah na bránu a vlhká dírka (ta je ale pořád) ho zastavuje a po pár pokusech jede dolů. Já jen tréninkově Fledermause a Devila. Prsty nejsou na kousavé chyty z bouldrovek zvyklé a tak se brzy hlásí, že končíme. V kempu je ještě více lidí a aut než ráno. Koupel (někteří), večeře, pivko v gasthausu, víno z Lechovic a na kutě.

Ráno je, jako celý víkend, krásně, modro. Posnídat a mezi prvními do skal. Dnes je to Ladisův den, přeleze, do čeho vleze (mj. Devil). Dvojka Bruno-Zuzka nemá vůli, motivaci, tah na bránu či bříška prstů a tak tomu dnes moc nedají. A já? Svou marnost maskuju "tréninkovým lezením". Jelikož slunci mraky ani nic nebrání v dopadu na naše těla, k polednímu je už celkem nevlídný hic a vyhledáváme stín. To jsou paradoxy, celé týdny na to čekáme a teď před tím utíkáme.

Bruno v akci

Kolem třetí balíme, na parkovišti něco zhltnout, sbalit stany a hybaj domů. Ladisovi se na zadním sedadle moc nezdá klikatící se cesta přes hory mimo dálnici a příště mi prý koupí dálniční známku. A to jsem dnes jel velmi kultivovaně (Jarin či Ria by mohli povídat).

Celkem slušně, kolem půl jedenácté jsme doma, utahaní jak koťata, ale spokojení z konečně pěkného, navíc lezeckého víkendu. A doufáme v brzké repete.

Hore Zdar/Aba

Roman