Předpokládaje, že budu stále učitelem, naplánoval jsem letní výlet opět do Francie. Letošním cílem bylo Ceuse a pak objevit něco nového.

Osádka byla jako obvykle dlouho nejasná, až se objevil Peťa Pospa s Markétou. V druhém voze byla šestičlenná skupina v čele s Makym. Jejich odjezd se však o tři dny opozdil z důvodu všeobecné známé více méně veselé příhody, jak si Maky hodinu před plánovaným odjezdem rozpáral ruku.

Tím pádem jsme spolu pobývali jen dva dny, pak mířili za kulturou a lezením dále na jih.

My měli typické schéma - dva dny lezení, jeden den rest.

Nebudu se rozepisovat o každém dni zvlášť. Prostě mají to tu dost těžký, mi přišlo. A taky řídce odjištěný, teda vrchní pasáže "lehčích cest". Takže se mi párkrát stalo, že jsem utíkal ze 7a či 7a+, bo jsem se prostě bál.

Možná jste slyšeli, že v sedle, kde se spí, je rezidentem rezavá liška. I když jsme o ní od Víťi slyšeli, byli jsme překvapení její drzostí. Hned první noc, kdy jsme spali pod širákem, rozcupovala tašku se všemi čokoládami, které měla Eva s sebou. Tragédie, teda pro Evu. Další dny pravidelně chodila a kradla tašky s bordelem ještě nepoučeným posádkám, které (ty tašky) roztahala po celém lese a louce.

Působili jsme ve většině významných sektorů tady. V Kaskádách jsme měli doporučeny dvě cesty, ale takových nás asi bylo víc, neb se tu na to stály fronty. Nikdy se mi na to nechtělo čekat, až poslední den. Na druhý pokus se podařilo vylézt krásnou vytrvalostní Anandu 7a. Až tu budete, tak si tu frontu vystůjte, stojí za to.

V restdejích jsme se byli koupat v blízkém jezeře, nakupovali v Gapu sýry a víno, feratovali či jen tak vegetili.

Dvojí tvář Ceuse

Během druhého restu přišla studená fronta. A jelikož jsme v osmnáctistech metrech, tak svému jménu nezůstala nic dlužná. Zatáhlo se, přišel vítr, déšť. Teplota klesla během pár hodin o 20 stupňů. Přišly na řadu flísky, bundy, čepice a rukavice. V sedle navíc svižně profukuje, tak nám není do zpěvu. Budejeme větrolam, ať můžem vůbec uvařit a trochu vegetit.

Druhý den po poledni se to ale trhá a můžem zase lézt.

Poslední den pobytu tady jsme měli lézt v Kaskádách dokud nebude k vydržení a pak vyrazit jinam. Díky větru plán nevyšel a my tu lezem až do večera, což bude mít ještě svou dohru.

Po osmi dnech jsme se přesunuli do jiné oblasti, jejíž tip jsem měl z Lezce. Jmenovala se La Chambotte. Cestou na místo se začaly projevovat mé zdravotní problémy. Horečka a zimnice. Důsledek včerejšího celodenního vyskytu na slunci. Úpal, úžeh, přehřátí či co. Totálně mě to odrovnalo a jsem vyřazen z lezeckých bojů na další tři dny. Jen ležím, piju, žhnu a potím se.

La Chambotte - nějaký dlouhý koutek

Ve městě Aix-Les-Bains krkolomně sháníme průvodce a celkem snadno nacházíme oblast i spaní.

Bez mé účasti si Peťa s Markétou užívají romantické výstupy ve vícedélkových cestách. Po večerech objevujeme další sektory a jezdíme se koupat do blízkého jezera.

Jsem na kaši a pod skalama umírám

Peťa s Markétou projevili zájem podívat se do Arca, kde ještě nebyli, tak se před koncem naší dovolené přesouváme sem, aspoň to bude pak blíž domů. Ráno ještě zalézt v novém sektoru a po poledni vyrážíme.

Že by rodinná rozepře? :)

Volíme cestu mimo dálnici přes sedlo Col de Mt. Cennis, které v jediném mraku široko daleko s teplotou kolem 5 stupňů. Místní serpentiny si užíváme 15 kilometrovou rychlostí za autobusem, který chtěl zřejmě jako my ušetřit za mýtné.

V Arcu jsme objevili další tři nové oblasti, z nichž dvě stály za návštěvu - Comano (ideál na léto, vysoko a do odpoledne ve stínu) a Camerette (těžší cesty). A večer pěkně na pizzu, jak už se stalo naším zvykem.

Kromě mě tady už nikdo nemá lezecký tah na bránu, tak domluva trochu vázne. Proto v den odjezdu už rezignuji, jedem se jen okoupat do Laga hurá domů.

Roman