A je to tady. Paní zima předává svou vládu jaru a je konečně možné vyjet na první jarní skalky. První dubnový víkend, no a jak jinak, je prostě nádherně. Na Slovensku se ovšem pořád James nedohodnul s ochranáři, takže Súlov, Porúbka nebo Predhorie nehrozí. Tož, co... No jedině ty naše Moravské písky - Čerťáky (konečně můžem oficiálně prášit bílým práškem).

A tak v sobotu ráno vyjíždíme. A složení? Kdo by to byl čekal... Já (Stoly alias Stará) v autě s Peťou Ulrichem (Starým) a k tomu Yosemitský bouchač Brunek a známá mediální hvězda Kotek alias Mína (nebo že by Mína alias Kotek, kurnik já furt nevím)... Čerťáky se nám při pohledu z parkoviště opět, jako každý rok na jaře vysmívají: "Tak co, makals celou zimu na bouldrovce, dělals stovky shybů? Cha, pojď ochutnat ten můj žlutý pískovcový konglomerát... Pojď zkusit, jestli si tvoje nohy, cos celou zimu tahal jen za sebou, pořád pamatují, co mají dělat..." No, navlíct na sebe sedák, navázat se a nastoupit... Chceš lézt, tak se holt musíš i trochu bát. A že jsem se teda v těch prvních dvou cestách bál, a to docela dost, to klidně přiznám. Ale jsem klidný, sám velký Bruno :-), co letos stihnul navštívit už dvě lezecké oblasti evropského (skoro světového) významu, se bojí jen o trošku míň než JÁ, ubohá kancelářská krysa, co celý týden sedí u počítače a vyhodnocuje, kde se zase ta naše kulatá země zachvěla... :-)

Ale cesta stíhá cestu, i můj Starý po pěti letech pořád ví, co se ve vertikále má dělat a člověk, za zimu rozmazlený opečováváním manželkou, cukrovím a teplým pelechem, si pomalu zvyká na pohyb v tom atraktivním, ale ne zcela obvyklém svislém světě. K tomu se přidávají Maky a Robin ze sousedního karvinského oddílu, začíná být i veselo, viz. Robinova hláška z karimatky zpod skal: "...mi to kurnik nedá, ale Stoly... PROSTĚ VĚŘ NOHÁM ... " a nejen to ... Nerozvážnost a prchlivost mládí se setkává s rozvahou a moudrostí zralého věku. Nejen mladí a horlivý lezci, stržení mainstreamem, boomem outdooru a adrenalinu, ale i ti pravý horolezci, se svými zásadami a tradicemi zavítali na Čertovy skály. A to nemluvím jen o Leoši Chwistkovi a Peťovi Kotlíkovi ("kluky" nesmazatelně spojenými s naším Baníkem, který letos slaví úžasných třicet let), ale kde se vzala, tu se vzala, na těch našich "Pískách" se objevila i Alena Čepelková (kdo nezná, ať se stydí a to nemluvím o tom, že tato paní byla v loňském roce předsedkyní toho NAŠEHO svazu) a ukázala, že se pořád jěště umí na těch skalách hýbat...

Den pomalu ubíhá v rutinním rytmu - po vyhřáté skále se pomalu a opatrně vyklepat nahoru, dolů rychle slanit a rozvážně vybrat z průvodce další cestu. Krásný den na skalách, při kterém člověk zapomene na starosti běžného života. A zapomene třeba i na to, že zrovna dneska přistává na Ruzyni nějaký Obama. Chápete to? Tisíce lidí jsou ochotni jet autem k letišti a čekat v davu jen pro to, aby viděli z dálky nějaké Air Force One a vystupujícího prvního černoškého prezidenta USA. Já nechápu... Radši za deset let řeknu svému potomkovi, jak bylo fajně na skalách.. :-)

HORE ZDAR, Stoly...