Když se vracíme v sobotu odpoledne z ne moc vydařeného výletu v Bad Gastainu, rozhodujeme se co s dalším víkendem. Netrvalo dlouho a bylo dohodnuto. Jede se do Tater. Rozhodli jsme se,že by jsme s Martinem mohli konečně vylézt Motyku v JV stěně Lomničáku. Už se na to chystáme rok. Mína s Jardou souhlasí a navrhují sestup přes meděné lávky na Brnčálu. Takže plán je jasný. V pátek brzo ráno vyjedeme,vylezeme Lomničák a večer jsme na Brnčále. A další dva dny uvidíme podle podmínek.

Týden utekl jak voda. Ve čtyři ráno zvoní budík. Raní kafíčko něco k snědku a před pátou vyjíždíme z Havířova.Bohužel cesta nám trvala déle než jsme čekali. Po deváté přijíždíme do Lomnice. Ještě koupit lístky na lanovku a hurá na Skalnaté pleso.

Tam jsme asi v deset,no co už. Holt budeme muset být rychlí,aby jsme to do večera stihli. Bohužel se to jednodušeji řekne než udělá. Nástup pod stěnu nám trvá místo plánované třičtvrtě hodinky dvě hodiny. Bylo to celkem zoufalé. Boření se ve sněhu místy po pás, počasí jak v srpnu a navíc padající laviny s protějších svahu (to mi morálku moc nezvedlo). Pod stěnou jsme ve dvanáct.

Lézt začínáme asi v jednu. Vylezli jsme dvě délky a rozhodujeme se jestli jdeme dal nebo dolů. Rozhodnutí bylo jednoznačné jdeme na horu. Aby jsme urychlili postup lezeme souběžně. Asi v půlce 700m vysoké stěny je těžký led. Takže se začínáme jistit. Když jsme ho přelezli už se začíná smrákat. Tma nás zastihla tak ve dvou třetinách stěny.

Jarin ve druhé délce

Posledních asi dvěstě výškových metrů bylo už jen šlapaní sněhu v hodně prudkém svahu. Šli jsme to asi dvě hodiny. S Martinem jsme se v šlapaní stopy střídali po čtyřiceti metrech. Měli jsme toho fakt plné zuby. O půl deváté jsme konečně na vrcholu. Koukáme do stěny jestli neuvidíme kluky o kterých už tak tři a půl hodiny nevíme nic.

Naštěstí v kavárně na vrcholu se ještě svítilo,to mi dalo naději na bivak pěkně v teple. Vlezeme dovnitř a ptáme se na azyl. Od pohledu sympatický číšník jen pokrčil rameny a se slovy "co mám s vámi robiť" nás zavedl do lanovky,kde nám půjčil karimatky a ukázal místo kde se můžeme složit. Když se dozvěděl,že jsou ve stěně ještě dva, tak začal byt trochu nervózní. Uklidňujeme ho že kluci jsou dobří a že buď dali bivak ve stěně nebo že ještě dorazí. Ráno jsou určitě tady. S Martinem neodoláme a jdeme doplnit tekutiny do kavárny. Než stačíme dopít prvního Šariše tak všichni (tři) hosti jdou spát. Zůstali jsme tam sami s číšníkem dáme ještě jedno a jdeme spát. V jedenáct nás vzbudí světlo. Kluci jsou tady. Šťastní jak blechy,že nemusí bivakovat venku. (Přece jen když je venku -12°C tak je to nic moc.) Všichni jsme si oddychli.

ráno

Ráno je zlom počasí narozdíl od večera,kdy bylo jasno a byl krásný rozhled. Nejde vidět nic. Ještě rozloučení s hostitelem a vyrážíme směr Meděnné lávky. Měli jsme trochu obavu kvůli špatné orientaci. Ale na konec to bylo v pohodě.

Tři kamarádi

Ve dvanáct jsme na Brnčále. Dáme si zasloužený oběd smažák s hranolkama a pivko. Kolem čtvrte padají návrhy že by jsme šli ještě něco vylézt,ale naštěstí dorazili Ivan Zedníček s Mrňusem, tak se nikam nešlo. Navíc když Mrňus vytáhl láhev whisky, tak bylo vymalováno. Večírek mohl začít.....

Ráno budík zvonil v šest, což bylo pro mě utrpení. Fakt nesnáším brzké nástupy, no co už. Rychlé ranní kafe, batohy už jsme si nachystali večer. A hurá pod stěnu. Plán byl takový, že já s Martinem polezeme Weberovku a kluci hned vedle Levý Ypsilon. Naneštěstí do Weberovky nastupuje při našem příchodu dvojka, takže budeme druzí, z čehož fakt radost nemáme.

Severní stěna M.Kežmaraku s Weberovkou

Kluci jdou pod Ypsilon a my čekáme až naší předchůdci odlezou. Jak jsem to uviděl, tak jsem se rozloučil s tím správným koncem lana a přenechal ho Martinovi. Kluci zkouší zatím nastoupit do cesty, ale nějak se jim to nedaří, tak to balí. Martin mezi tím už ukrajuje první metry. Netrvá dlouho a už volá tak pojď, je to tady, moje mixová premiéra. V půlce délky jsem dostal obavu o kvalitu štandu. Martin jen na mojí otázku, jestli je štand v poho, zavolal ať se nestarám, což mi na jistotě moc nepřidalo. Štand byla jedna skoba a čok.... Po dalších dvou délkách mě to i začalo bavit. Ve čtvrté délce se začínalo po takové glazůrce. Když byl Martin asi pět metrů nade mnou, mezi námi nic a najednou mu stříkly nohy, tak jsem si taky málem stříkl do textilu. Zůstal viset na zbraních a já už viděl jeho mačky v mém obličeji. Naštěstí Martin je fakt dobrý, takže to v pohodě dolezl.

Martin v pate délce

V další délce si zas Martin připravil dáreček pro Maďary, co nás stíhali. Když jsem za ním dolézal na štand najednou slyším bacha šutr. Martinovi se odporoučela půlka štandu do doliny. Naštěstí to nikoho netrefilo. Já si jen pomyslel, že být to o deset minut dřív, tak tu už asi nejsem. Trochu rozklepaný dolezám k Martinovi. Zbytek cesty už byl celkem v poho akorát nás trochu zdržel jeden skalní úsek, ale nic s čím by si Martin neporadil. Dolu si to dáváme po prdeli německým žebříkem.

Na brnčále pivko a polívka a hurá k autu. Po cestě ještě nás Jarin zlomil na pizzu v Žilině, což byl skvělý nápad a pak už jen cesta k domovu.

Bruno