Lezu už celkem dlouho a ještě jsem nenavštívil mekku brněnských lezců. Pověsti o tom, jak je to tu omydlené mě dostatečně odradily. Až letos jsem se tu vyskytl hned dvakrát. A ani jednou jsem po tom původně netoužil.

Poprvé s Pekim, stále neoddílovým Galošem, "only" oddílovou Ivanou a karvinským přeběhlíkem Aleshem. Cílem byl Sloup. Hřebenáč, Staré skály, Indie, tak to už známe. Začínáme zlehka. Místňák bratr Gal, který přijel z Brna nám dává rady do života. Nejhorší cesty jsou šestky, ojeté, neodjištěné a nejspíš si v nich sedneme.












Člověk si tu zaleze až od 8-. Dát tu něco na OS je výkon. Alesh, karvinský to bouchač nám to hned dokazuje - 7+ FS. Když vlezete do cesty, napoprvé vůbec nechápete, jak to lézt. Na potřetí už vám sedí i klasifikace. Prostě specifické bouldry.

Alesh má i přes svůj úspěch jasno, není to to pravé ořechové, už se tady zřejmě neukáže. Súlov je Súlov. Já nenastoupím do jedné šestky, v druhé sedím. Ty nohy, je to mramor. To člověka povzbudí. Morál v háji. Na to vrzání pod lezečkama si v životě nezvyknu.

Naši sportovci jsou spokojení. Něco padlo. K večeru ještě Rudice, kde brat Gal málem dal devítku. Večer jedem do Brna na super pečená žebra a spaní k bratrovi.

Neděle opět Sloup, kde s Aleshem, psychicky nalomení, už jen paběrkujeme. Z posledních zbytků sil posedím ve Variantě Mauglí-Šufánek a pak to lezem na druhém do vyčerpání.

Za čtrnáct dní mě sem vítr zavál opět. Je kosa jak sviňa. Slunko, ale vítr. Sloup. Hned napoprvé dávám minulý rest. Bruno to krásně dává druhým. V euforii jsem nalezl do cesty Psycho light, což bylo nad mé chabé síly. Večer v Holštejně v hospodě je dobře. Pivo, smažák, známí a teplo. Noc pod širákem není tak hrozná jak jsem myslel. Eva to taky přežila.

V neděli zkoumáme Vaňousovy díry. Hnus. Galoš, že super. V sedmičce na druhém furt sedím. Epitu ani nezkroknu. Aspoň jsem vytáhl ňákou sedmičkovou spáru. Jdem jinam. Lidomorna. Krásný kout za 6, sedím. V dalších pětkách a šestkách, sedím. Tak už mi nezbývá než se zrušit na druhém v Michalově cestě. A domů.

Přes všechno to deprimující má lezení v Krasu svou nesdělitelnou nezaměnitelnou pohodovou atmosféru, pro kterou se určitě stojí za to vrátit. Tak to taky zkuste.

Hore zdar

Roman