Frankenjura, Le Tarn

22.7. - 3.8. 2008
Peťa Pospa, Víťa, Eva, Roman


Všichni tam pravidelně jezdí, jen já tam ještě ani nebyl. Kolébka sportovní lezení. Francie. Chtěl jsem tam už dlouho. Jarním a podzimním výletům však ředitelé základních škol nakloněni nejsou. A v létě tu je dost hic.

Až letos. Prý se v Tarnu dá lézt i létě, je to kaňon, dost vysoko a tak. Teď ještě s kým. Ria, jako letos již tradičně, svou účast zrušila. Eva a auto jsou předem dané, nakonec tedy mladý Pospa a v Juře přiberem Víťu.

Takže vyrážíme nejprve směr Německo - Frankenjura. V dalším autem spolu s námi jede Galoš, Iva a Dalibor, pro které je to cíl cesty. V Juře se míjíme s Přemanem a Ladisem. Zanechali tu jen bezdomovce Víťu, který si vzezřením s nějakým houmlesákem nezadal.

První den, první sektor - Marientalwand. Tak kvůli tomu se tu jezdí? No nic moc. Víťa ale celou dobu krásy Jury hájí. Krátké úderné cesty, lezení bez omáčky a podobná tvrzení. Rozlézáme se v něčem lehčím, méně odjištěném, ale jde to. Nakonec padají i hezká čísla. Žádné nacvičování jako Víťa a spol. se nekoná, buď OS, max. 1 další pokus, jinak pryč od toho. Počasí celkem přeje, neprší.

Den druhý, středa. Rozdělujeme se. Cvičitelé zůstávají, my jedem do sektoru Heldwand. Malé, ale pěkné. Kratší mírně převislé cesty. Cestou zpátky se stavujeme pro vodu v kempu a neúspěšně hledáme vybraný sektor. Tak aspoň jednu cestu na Puttlacherwandu.

Pátek. Restday. Prohlídka Pottensteinu, vyhlídky, objevování nových, na Juru nezvykle dlouhých a pěkných, 30-ti metrových sektorů Pottensteinerwand a ještě jeden, název jsem zapomněl, Od osmiček nahoru. Večer testujeme místní piva v hospůdce. Citronové a jiné. Dobré.

Sobota. Náš poslední den. Volbou je Pütlacherwand. Pěkné dlouhé. Po večeři vyrážíme směr France. Trochu bloudíme v Norimberku, ale pak už je to pořád rovně. Projíždíme šílenou bouřkou, to mají Galošovci pěkné vyhlídky.

Kousek za hranicema Francie velím spát. A spím. Nevzbudí mě ani tůrování motorů nějakých inteligentních mlaďochů.

Ráno pokračujem. Lyon, St. Etiene, Le Puy a kotěhůlkama do údolí Tarnu. Obrovské údolí, převýšení snad 600 m, dlouhé víc než 50 km. A leze se tu jen na pěti kilometrech, pouze na pravé straně údolí. Že by ochranáři. Možnosti tu jsou nekonečné.

Tak honem ještě aspoň něco, osahat si to francouzské vápno. I když není to tu čisté vápno, je to říznuté pískovcem, což má svá pozitiva. Není to oklouzané, má to tření. Jinak to tu jsou spíše díry a dírky a do kopca.

Víťa vybírá sektor Coma Idyllique, což nebyl, i přes název, spravný tah, v 6c sedíme a jsme znechuceni. Tak ještě Calmez Vous . Je to lepší, potkáváme čechy, vyzvídáme spaní, vodu, průvodčíka, aktivitu policie a tak. V Les Vignes bereme vodu a jedem nahoru. V jedné vracečce rozbíjíme tábor. Večer nás tu něco kouše a nepřestává to. V jednu ráno velím ústup. Stoupáme výš, kde se to dá vydržet. Příští dny nenechávám už nic náhodě a stavím vnitřní stan. Ostatní to řeší alkoholem či neúčinným repelentem.

Harmonogram všech dní je následující. Marná snaha vstanout brzo a využít relativního chladu a stínu. Do skal vyrážíme kolem deváté, takže dopolední lezecká seance je kratší. Přímé slunce znamená stopku. Jednoduše to nejde. Ani fyzicky, ani psychicky. Takže k vodě a nejlépe do stínu. Kolem čtvrté už je v některých sektorech stín, takže do osmi se leze. Při krásném západu slunce z našeho orlího hnízda večeříme, popíjíme víno s francouzským sýrem. Prostě Pohoda.

Poznáváme téměř všechny sektory co tu jsou. I když některé, z důvodu obtížnosti, pouze opticky. Viděli jsme místní, co měli nataženou 100 m lajnu na udici. Lano bych jim nosit nechtěl.

Údolí je v létě cílem spousty turistů, kteří využívají místní atrakce, půjčení kanoí a sjíždění řeky Tarn. Jejich pozorováním se celkem bavíme, někteří jsou fakt trotli.

V restdayi jsme vyrazili na nákupy do civilizace. Le Rozier a Millau s proslulým mostem. Bohužel Víťou hledaný Decathlon tu není, chtěl hodinky za deset éček na běhání, ať to může Žuznárovi na podzim nandat.

Počasí je v pohodě, jen jednou večer přišla bouřka. Těšili jsme se, že bude zataženo a polezem, kde to normálně nejde (myšleno v létě). Ale ráno zase azuro.

Je sobota, den odjezdu. Realizuje se pouze dopolední lezecká seance, Víťa už nic, jen nás sleduje od auta. Peťa dává OS krásné 7a, já FS/PP, ale shodujeme se, že je to v porovnání s ostatníma nějak moc lehké.

Po jídle vyrážíme směr domov. Zastavujeme se v Le Puy, kde 2 hodiny trávíme v Decathlonu a nakupujeme. Někde v Německu spíme, teda kromě Evy, kterou ruší kolemjedoucí auta. Asi není dost unavená. Cesta je to opravdu dlouhá. Nakonec bez nehody dorážíme do cíle.

A cože jsme jako lezli? Víťa nacvičil nějaké 7b, 7c se nepovedlo, prý moc teplo. My s Peťou se motáme kolem 7a OS, nacvičování nás nebere.

Tak snad zas někdy ve Francii.

Hore Zdar

Roman