Po půlroční přípravě jsme odletěli do dalekých krajin v sestavě : Petr, Dáša, Milan, Karel a já.

Odletěli jsme 30.5.2007 z Vídně s přestupem a přespáním v Madridu a příletem do Limy 1.6.2007 večer. Prvním šokem byla místní doprava . Na křižovatce s třemi pruhy v jednom směru stálo pět aut vedle sebe.. Všude stojí taxíky a dostanete se všude, během minutky sedíte v taxíku. Je pravda, že úroveň vozového parku je trochu nižší.

Po prohlídce Limy jsme se luxusním autobusem přemístili do Huarazu. Přijeli jsme v 5 hodin ráno, kde již čekal Peruánec na své ovečky. Okamžitě se dal s Peťou do řeči a nabízel ubytování. Viditelně byl stejné krevní skupiny. Od počátku měl přezdívku ,, indián". Vzal taxíky a jeli jsme do apartmánu, kde jsme si hned po ránu dali národní nápoj - čaj z cocy. Byli jsme ovšem hodně rozčarováni z účinků a chuti. Proto jsme raději příště pili hlavně pivo, kde volty jsou cítit.

Po poradě jsme nakoupili zásoby a další den vyrazili na třídenní aklimatizaci do údolí Laguna Llaca, kde jsme chtěli vystoupit co nejvýše to pustí. Moc to nepustilo, zato nám postupně všem bylo pěkně blbě.. Base camp byl ve výšce 4 300 m.n.m. Po proležené a probdělé noci jsme odpoledne druhý den vystoupili nalehko asi do 4 650 m. Třetí den jsme sestoupili zpět do Huarazu.

Prochodili jsme hospody, tržnice a internety křížem krážem. Internet je na každém rohu. Ale když jsme zjistili, že se dá domů volat v přepočtu za 3,50kč/min., tak jsme všichni raději volali.

Další den jsme vyrazili na další aklimatizaci do údolí Ishinca. Po čtyř hodinovém výstupu bez nákladu (nesli ho osli), jsme dorazili do nádherného base campu. Po probdělé noci jsme vyrazili směrem na Tacllaraju. Postupový tábor byl ve výšce 5 000 m.n.m.. Mi bylo už druhý den těžko, špatně se mi dýchalo, tak jsem zůstal u stanu a ostatní šli na lehko zkusit, kde to až pustí. Když se vrátili, oznámil jsem jim, že se mi stále špatně dýchá a sestoupím dolů. Nabalil jsem a sestoupil až do 3 300 m.n.m., končil jsme asi ve 20hod. Našel jsem místo na bivak, uvařil jsem čaj a prožil jednu z nejkrásnějších nocí v životě. Pod širákem v úžasném světle hvězd. Ráno jsem se probudil celý bílý. Byla pěkná kosa. Péťa s Dášou a Milan s Karlem se další den pokusili o výstup na vrchol. Vylezl tam jenom Péťa, Dáša zůstala těsně pod vrcholem.

Já si užil krásný den v civilizaci (jel jsem snížit nadmořskou výšku do Carázu 2000m.n.m.).

Další den jsem navštívil nemocnici, kde po rentgenu lékař konstatoval, že plíce mám dobré, ale dušnost je astmatického původu (to mě sice uklidnil, ale nenadchl).

Dali jsme den oraz (doktor mi na dotaz nedoporučil vrátit se do vyšších hor), ale další den jsme nabalili a vyrazili na Huascarán. Dorazili jsme odpoledne do base campu ve výšce 4 150 m.n.m.

Po různých nástrahách a bloudění v kamenné moréně, kde jsme zabloudili, jsme se vrátili zpět do základního tábora. O to radostnější bylo další den zjištění, že je před námi nádherná velká kamenná chata (4750 m.n.m.), kde jsme samozřejmě dali oběd a odpočinuli na sluníčku. Odpoledne jsme pokračovali na Camp Moraine (4900 m.n.m.). Čtvrtý den jsme došli do Campu I, již na ledovci (5400 m.n.m.).

Pátý den byl nejtěžší a nejdelší. Bojovali jsme s trhlinami, dechem a úmorným sluncem. Dosti to padalo. Přišli jsme k večeru do sedla Garanta, kde je jsme na konec úzké rovinky postavili asi desátý stan. Vařili jsme čaje (asi 45 min. ešus). Byli jsme dosti unaveni. Ráno, když jsme vstávali, ostatní už odcházeli a to byla asi chyba. Než jsme uvařili a sbalili bylo 7:30 hod. To byla chyba, ale byl jsem unavený. Dostali jsme se jen do 6 200 m.n.m. a rozhodli se otočit a vrátit, protože bylo 11:30 hod. a cesta nahoru je ještě dlouhá a vysoká. Začali jsme sestupovat a po dohodě jsme sestoupili až na chatu, kde za šíleného bloudění mezi kameny jsme dorazili ve 23 hod. Tam jsme potkali frýdečáky, kteří mířili nahoru. Ani nevím, jak dopadli.

Přespali jsme na chatě a po příjemné snídani, jsme sestoupili dolů do Musha a taxíkem do Huarazu. I když jsme měli v plánu zůstat celý měsíc v horách, tak jsme změnili plán a rozhodli se podívat na památky. Přemístili jsme se autobusem za cca 35 dolců do Cusca. Tam jsme sehnali vstup na posvátné místo starých Inků - Machu Pichu. Za dva dny jsme se zúčastnili v Cuscu velkolepých oslav vítání boha slunce (cca 100 000 tisíc lidí) v úžasné scenérii na obrovské náhorní plošině starých Inků nad městem Cusco. To co vybudovali z kamene, to dnes s moderní technikou si nejsem jistý, zda-li by to někdo dokázal. Na závěrečné čtyři dny jsme se přemístili do pralesa a tam přes místní cestovku se nechali provést a pokochat úplně jinou přírodou.

Návrat byl zajímavý tím, že jsme ve Vídni čekali a čekali na tři zavazadla a nedočkali se jich. Dva kletry přivezli asi po 14 dnech k Péťovi do obchodu a můj nedorazil ještě dodnes. Stále urguji a urguji. To trochu pokazilo můj úžasný dojem z Peru. Doporučuji každému.

Arne