Týden od 10. do 19. 8. 2007 jsme se rozhodli strávit s Václavem Laštůvkou a Churovými z Ostravy v Dolomitech v oblasti Sell a Civety pod Torre Venecia. V sobotu jsme dojeli a zakotvili v údolí pod masivem Ciavazis, který poskytuje spolu s vežemi Sell dostatek cest na výběr přijatelné délky a krátkých nástupů. V polovině stěny Ciavazis vede lavice na které většina cest končí (cca po 250 m) a která slouží k pohodlnému sestupu směrem k věžím Sell.

V neděli jsme lezli na třetí věž Selly Vinatzerovu cestu (300 m) V+. Cesta není orientačně náročná a v polovině jí přetíná sestupová spirálová lavice (ideální za nejistého počasí) nad kterou je nejtěžší délka. Pod věžemi jsem byl již několikrát a vždy tam byly minimálně dvě dvojky – je často lezena, skoby s kladivem můžete nechat dole – stačí vzít obvyklá jistítka. I v ostatních cestách které jsem lezl dříve (Selly, Ciavazis) nebylo třeba brát do stěny skoby (lezl jsem cca 8 cest obtížnosti IV – VI+). Ve stěně jsme byli překvapivě první a lezli za námi ještě dvě dvojky. Jedna nastupovala zprava a po pádu prvolezce cca 15 až 20 m jsme měli možnost zhlédnout jak funguje záchrana přivolanou helikoptérou (přiletěla do 10 minut). Pád nevypadal dobře, ale batoh na zádech prvolezce asi tlumil nárazy docela dobře a když se po čtvrthodině vezl na lanku pod helikoptérou, bylo jisté že páteř (seděl) a ruce(zvedl) má asi v pořádku. Po uklidnění situace jsme pokračovali v druhé délce a cestu zdárně dokončili po ještě jedné návštěvě helikoptéry (asi se někdo nechal vytáhnout ze stěny pod námi). Vítr s výjimkou leteckých vložek byl v normě a i počasí jinak přálo, tak jsem mohli cestu dolézt i nad sestupovou lavici na vrchol. Po slanění , sestupu a opět slanění (orientačně není sestup náročný) jsme měli tuto pěknou turu za sebou. Informace o cestě a oblasti jsou na sportextreme.com (schémata) a v čísle montany tuším z roku 2004 (Ciavazis).

Další den jsme se chystali na cestu od Pit Schuberta na Ciavazis (VI) (asi nejhezčí cesta – před 3 lety jsem ji lezl), ale Václav si to rozmyslel a nalezli a vylezli jsme čtyřku vpravo od této cesty. Cesta je zajištěna na stanovištích kruhy a momentálně nemám u sebe průvodce a nevím jak se jmenuje. Cesta byla příjemná a jsem rád, že jsem si ji vylezl.

Další noc jsme strávili poblíž převisů na začátku údolí pod Ciavazis a ráno si vyzkoušeli jaké to je, když vám žere svišť vločky z ruky (jsou fota). Místní komunita je ochočená a Italové tam pořádají výlety. Má to i odvrácenou tvář – prý si málo pak brousí přední řezáky a hynou. V úterý jsme se přesunuli i dvou hodinovým pěším pochodem na tábořiště pod Torre Venecia. Tábořiště je cca ? hodiny za chatou Vazoller a vodu jsme našli, ale může to být problém. Ve středu jsme nastoupili do cesty Andrich, Fae na Torre Venecia (V+). Již nástupová lavice zleva doprava je estetický zážitek – metrová, zprava obrostlá klečí). Z pravého okraje začíná 300m cesta. Hned v prvních krocích nevolím správný směr, ale nakonec vytřepaného mne cesta pouští tam kam má. Po třetí nejtěžší délce si říkám, že už by to mělo klapnout. Na konci páté délky je krátké slanění (příjemná změna) a traverz po lavici doprava pod závěrečné spáry a kouty. 5 dalších délek a máme za sebou krásnou cestu a jsme na vrcholu. Po krátkém hledání máme první slaňák a pak hledáme sestup, ale naštěstí jsme našli slaňovací trasu do kotle pod věž a po sestupu po značené a vyšlapané trase jsme za 2 a půl hodiny pod stěnou. Schéma i foto cesty je na planetmountain.com. Výše uvedené dvě delší cesty mají horský charakter, jištění cca jak v Tatrách (nýty jsme nepotkali).

Další den jsme na lezení chuť neměli, tak jsem obešel Civetu. Měl jsem pěkné výhledy do severních stěn a na cesty v nich. Z druhé strany ale bylo docela zataženo. Po 10 hodinách jsem byl zpátky v táboře.

V pátek jsme se přesunuli za deště (byli jsme vyplaveni na tábořišti) dolů k autu, kde jsme zase na slunci uschli a odjeli k sedlu Durango, kde jsme chtěli v sobotu vyrazit na feratu Moiazza. Počasí ale rozhodlo jinak a v sobotu večer jsme byli už doma. Omlouvám se pokud jsem zkomolil některé názvy, nemám teď u sebe průvodce.

Hore Zdar

Honza Šinogl