Konečně po necelých čtyřech měsících jsme se shodli na termínu, kdy se podnikne tandemový seskok ze 4000m v Prostějově, což byl oddílový dárek k Jindrovým narozeninám. Na den Gřundalika (9.9. den horníků, jak říkal Franta Kocourek) se kolem poledne vyjelo třemi auty nezávisle na sobě směr Prostějov. Jindra, Jura Pavelek, Tonda Mikulič a Jarka vyjeli už dopoledne. Akci si chtěli zpestřit návštěvou westernového městečka u Boskovic i samotného města (podle zpráv a videa dost dobré). První jsme na letiště dorazili já a Arnošt s rodinou, druhým autem Arnoštův kamarád Lumír s rodinou. Auta ještě pořádně nedobrzdily na parkovišti a už nás některé rvali za límec do letištní budovy, že prý potřebují doplnit letadlo třemi lidmi. První na ráně jsem byl já a Lumír se synem, nebyl ani čas se na to nějakým způsobem psychicky připravit. Do 15minut jsme kráčeli k letadlu v plné polní. Zhruba 25minut trval výstup do 4km. Když jsem se dostal za zády s instruktorem k dvířkům zbývali v letadle už jenom piloti. To, co se dělo potom, je těžké popsat jen několika větami, ale budu se snažit…

Přemet na úvod, pak stabilizování volného pádu a hukot jak v tunelu, jímž se řítí plně naložený nákladní vlak. Je až k nevíře, jak citlivě reaguje lidské tělo na sebemenší změnu pozic rukou nebo nohou. Různé vrtule a obraty si člověk během té minuty, když se řítí k zemi, užije do syta. No a adrenalin ten přímo srší z uší. Najednou se mi před obličejem objevila ruka instruktora s výškoměrem, který ukazoval zhruba 1900m a s pocitem, že letíme zpět do letadla, se otvíral padák. Najednou ticho jak v hrobě a člověk nabývá pocit, že nepadá, ale visí ve vzduchu. Pravý opak toho, co zažívá při volném pádu. Instruktor mi předal řízení padáku. Řízení je velice jednoduché. Zatáhnete za pravou šňůru a letíte do prava za levou do leva, za obě dvě současně zbrzdíte klesání, rychlým povolením obou dvou se podíváte nad sebe, jestli vám někdo neuřezal padák. Člověk si podle mě užije více, než v amerických zábavných parcích. Asi po 12minutách měkce dosedáte na travnaté ploše letiště.

Kráčel jsem k letištní budově, kde nás vítal Jindra s osádkou třetího auta. V další várce už byl připraven k seskoku Arnošt s Martinem. 40minut po nich startoval Jindra, Jura a Jarka.. Je pravda, že instruktor, který s Jindrou letěl, s ním neprováděl takové psí kusy, jaké jsme zažili my ostatní. Osazenstvo celkem obdivně kvitovalo Jindrovu vitalitu v tak krásném věku a gratulovali mu k výkonu i v místních amplionech. Malinký škraloupek se přece jen objevil. Při zatáčce na přistání to vzali trochu zprudka a zdálo se, že uvidíme na ploše, co měl Jindra v Boskovicích na oběd. Stačilo jedno pivo a pár minut na vzpamatování a už si to pochvaloval taky. Nad plán si ještě po našich referencích skočila Hanka od Arnošta s kamarádkou Jarkou.

Malinkou chybičkou na této akci bylo to, že jsme neskákali pospolu, ale doplňovali jsme jednotlivé lety. Myslím že by jsme si to o malinko víc užili. Kdo mohl, umocňoval zážitky ze seskoku v místním baru Zubrem nebo nějakým tím frťánkem. Takže když jsme odjížděli kolem sedmé večer směr Havířov, abychom s Arnoštem a Martinem stihli na hornických slavnostech Čechomor a hlavně kapelu našeho mládí Slade, byla nálada suprovní. Tomu, kdo má možnost, bych tyhle zážitky vřele doporučil.

Mrňus