Zase jsme vyrazili s Pavlem do Alp vylézt něco v severu. Po dlouhém odkládání kvůli počasí, jsme vyrazili až 25.4. a přijeli do sluncem zalitého Argentiére. Hned jsme sbalili věci na pět dní a vyjeli lanovkou na Gds. Montets a došli na chatu Argentiere s tím, že vylezeme východní stěnu Les Courtes sjedeme na druhou stranu na lyžích na chatu Leschaux zde jeden den orazíme a pokusíme se vylézt Velký rubáš v Grandes Jorasses.

Na chatě jsme se opalovali s ostatními a po západu slunce jsme uvařili, natáhli hodinky na 3 30 a šli spát. Ráno jsem zjistil, že hustě sněží a není vidět na krok. Tak jsme znovu ulehli, že počkáme na počasí a pak vyrazíme. Předpověď zjištěná v infocentru nebyla špatná, spíše příznivá. Ráno nám chatař řekl, že počasí se horší a tři dny lepší nebude. Sedli jsme na lyže a sjeli zpátky k autu. Celý zbytek dne dole pršelo a byl humus. Druhý den bylo oblačno až zataženo a tak odpoledne při pokusu o ski túru jsme zmokli a hned se vrátili. Další den byl polojasný a tak kondiční túra na skialpech přes sedlo vysoké tři risice metrů konečně vyšla.

Počasí se opět zhoršilo a bylo nepříznivé, zdálo se, že odjedeme domů, když po třech dnech se počasí začalo zlepšovat. Odpoledne jsme vyrazili vláčkem na Montenvers a za dvě a půl hodiny byli pod chatou Leschaux. Lyže nechali pod žebříky a za dvacet minut byli na chatě, která byla úplně plná. Přišla mlha a tak jsme nebyli nadšení vidinou další zmařené túry. Ráno ve tři bylo však jasno a hvězdy svítily. Ve čtyři vyrážíme z chaty a v půl osmé, po prošlápnutí celé cesty pod nástup, stojíme pod Velkým rubášem. Před námi osmset metrů vysoká stěna. Sníh není vidět žádný a i ledu je ve střední časti poskromnu.

Říkáme si, že to zkusíme. Natahuji první délku a pak se s Pavlem střídáme. Ledu ubývá a klíčová délka je osmá. Zde se nedá zajistit, jak je ledu na skále málo. Pak se ale situace zlepšuje a ledu přibývá. Štandujeme vždy na zbraních a vývrtce.

Led je velice tvrdý začíná se štípat a tvořit talíře. Pokračujeme dál. Při šestnácté délce jsme asi ve dvou třetinách a den pomalinku končí. Lezeme stále po velice tvrdém ledu a nikde žádný odpočinek ani trocha sněhu.

Začíná se stmívat a za celý den jsme vypili litr čaje snědli tatranku a balíček rozinek. Pociťuji tlak ze spod bříšek na pravé noze a přisuzuji to puchýři, který se mohl vytvořit z neustálého zakopávání předních hrotů maček. Navíc mě bere křeč do lýtka. Domlouvám se s Pavlem, že potáhne jen on. Jsme unaveni, je noc a jsme v úplně čistém ledu. Za šera jsem si všiml, že se pod námi nějaký sníh udržel a tak slaňujeme asi třicet metrů, abychom mohli navařit. Zajištění kopeme plošinku na sezení. Led je opravdu tvrdý, tříšť nám stříká do obličejů, zvedl se vítr a teplota je kolem -15 C. Vytahujeme žďárák, kotvíme ho a dáváme přes sebe. Na hraně sedačky zavrtávám šroub, cvakám do něj karabinu se smyčkami, aby nám nohy nevisely volně a abychom nesjížděli z karimatky, kterou máme na půl pod zadkem. Na spodním okraji žďáráku jsou oka, do těch také dáváme karabiny a cvakáme je do maček, které máme na nohách. To znamená, že do žďaráku fouká jen od spodu a to můžeme částečně omezovat pohybem noh. Vaříme, pijeme, jíme, znovu pijeme a jsme chráněni před větrem, který v poryvech na nás doráží. Sedíme na polici z ledu bez spacáku a přemýšlíme o zítřku.

Malinko zdřímnem a začíná svítat. Zase vaříme čaj, polívku, jíme trochu anglické. V osm máme sbalený bivak a vyrážíme. Problémy s pravou nohou přetrvávají a i Pavel si stěžuje, že má asi puchýř. Pavel tahá dvě délky v ledu, dvě délky ve skále a jsme na hřebeni. Zapomínám na nohu a začínáme slaňovat. Sjíždím a hledám slaňáky. Vše probíhá dobře, až do chvíle, kdy v domnění, že vidím smyčku zůstávám ve stěně na poličce a Pavel mě vylaňuje ven. O půl deváté večer jsme v sedle Col des Hirondelles. Chybí ještě čtyři, pět slaňáku v ledu na ledovec a asi jeden a půl až dvě hodiny po ledovci přes trhliny na chatu.

Protože jsme celý den nic nepili ani nejedli, rozhodujeme se pro druhý bivak. Kopeme záhrab a pod žďárákem sundávám botu. Tři prsty na pravé noze jsou černé a chodidlo jako kus ledu. S vykulenýma očima voláme 112 pro vrtulník. Domlouváme se na šest ráno a provádím prví pomoc, kterou jsme dostali přes telefon od horské. Vaříme, pijeme, ponožky vyměněné, nohy zabalené v péřovce a když je polévka hotová slyšíme vrtulník. Říkám si, asi má někdo větší problémy než já. Vrtulník ale přistává vedle nás. Je půl dvanácté v noci. Vybíhá velký chlap, vylívá jistě výbornou brokolicovou polévku s křupavou houstičkou, chytá mě za paži a tahá bosky po sněhu do vrtulníku. Zvedáme se ze sedla a halogen osvětluje přikotvený třepetající se žďárák a poletující věci kolem. S vědomím, že vše je v sedle a my s Pavlem ve vrtulníku, letíme se smíšenými pocity.

Na heliportu se chlapi dívají na nohu a přílišným optimizmem nehýří. Zásah byl opodstatněný. Začali se o mně starat nejlepší specialisté na omrzliny v Chamonix a ráno primář Emmanuel Cauchy říká, že amputace není nutná a prsty budou všechny. S tímto vědomím podstupuji desetidenní léčbu a snažím se vypotit nějaký článek.

Závěrem chci poděkovat Pavlovi za dotažení cesty a domluvení vrtulníku neb má angličtina je velmi slabá, ocenit rychlý zásah horské služby a poděkovat lékařům za velice slušnou práci.

Ivan