Česťa - Roman

Znáte to, v hospodě se toho naplánuje spousta, ale realizace jaksi vždycky pokulhává. Nejinak tomu bylo letos u mně, teda co se týče mých spolulezců.

První destinace - Squamish. Zavržen. Levnější cíl - Pákistán - oblast Amin Brakk. Taktéž ne - stále draho. Do třetice žula, tentokrát evropská - Val di Mello. Náklady minimální, co by nám mohlo bránit? Opět peníze.

Tak jsem se obrátil na Česťu, jestli bychom náš plánovaný čtrnáctidenní výlet za lezením do hor neuskutečnili právě zde. Ne hned, ale svolil. Další zájemci do auta se nenašli, tak jedem ve dvou.

Takže hurá, 10. srpna vyrážíme na 13 dní do evropských Yosemit, Val di Mella a přilehlých údolí. Cesta je dlouhá 1070 km a zabere od 14 do 16 hodin. Na parkoviště přijíždíme za tmy a tak uleháme a usínáme vedle auta.

Ráno vyrážíme do městečka San Martino. Koupíme mapu, prohlídneme průvodce, bohužel pouze v italštině, v baru Monica zjistíme počasí - dnes hnus, od zítřka pěkně. Paráda. Takže sbalit věci na pět dní a vyrážíme do údolí Val Porcellizzo k chatě Rif. Gianetti. Česťa zapomněl zamknout auto a klíčky v něm a tak se musí vracet. Počasí opravdu sedí a tak jdeme v dešti. Psaných 3,30 hod jsme trochu natáhli. Obsadili jsme hned první bivak, na další hledání nebyla síla a chuť.

Ráno je pěkně a tak se jdem rozlézt. Je tu krásná věž Dente de la Vecchia. Nabízí toho spoustu. Začínáme Fiorelliho cestou (V). Přijemné jsou štandy na nýtech a v délce taky sem tam nějaký potkáte. Délka cesty je asi 130 m. Dolů to jde slaněním. Takže druhou cestu jdem nalehko jen s jedním batohem. Výběr padá na Champignon Merveilleux (VI) - prý krásná cesta plotnami. A byla. Jen nejtěžší místo bylo nepochopitelně odjištěno, proletěli by jste se tak 10 m, a když už to máte za sebou, tak potkáte 2 nýty na půl metru.

Žula je tu prostě jedinečná a nádherná. Z hladké plotny trčí žulové madlo velikosti pěsti a podobně, střídají se tady různé druhy žuly o různé tvrdosti vypadající jako křemenné žíly. To se prostě musí vidět a hlavně držet. A to tření ..., kam položíte nohu, tam stojíte, problém je se přemluvit:)

Na chatě zjišťujeme, že zítra bude ještě krásně a pak 2 dny možnost bouřek. Jestliže se chceme jít podívat na Piz Badile, tak zítra. Měníme proto plány.

Budík v pět, odchod v šest, nástup do stěny v 7. Je to nejlehčí cesta na vrchol, klasická sestupovka, obtížnost 3-4. Česťa to hodnotí na pohorky a lezky nebere. Nejjistěji se ale necítí, hlavně v první délce, a je s nimi dost pomalý. Nahoru jsme to šli 4 hodiny. A koho na vrcholu nepotkáme, Víťu a Honzu z Frýdku. Dolů se schází a slaňuje - trvá to asi 2 hodiny.

Večer sledujeme bouřku. Krásně osvětlený mrak tak 5 km od nás. Blýská se, ale nehřmí, jakoby vypli zvuk. Strašně zvláštní. Zkoušíme to fotit a točit.

Nevím, co se stalo, jestli úpal nebo co. Prostě večer dostávám zimnici a horečku a v noci skoro nespím, dávám si studené obklady. A ráno jsem na kaši, takže Česťu musím s lezením zklamat. Bohužel i počasí je na prd, je mlha a ani z chaty nikdo nevyráží na tůry. Takže ležíme a spíme. Po obědě jdem na plotny, kterým říkáme Ošarpance. Jsou tu stometrové odjištěné cesty na tření. Ale vylezli jsme jen jednu, začíná pršet. Zítra snad bude líp.

Byli jsme překvapení, jaká tu je zima, ale dnes V noci a ráno je fakt kosa jak cip, je pod nulou a k tomu fičí vítr. Tak z lezení nic nebude. Dnes je čas návratu, došlo jídlo. Takže ráno sbalíme a pomalu jdem dolů.

Dole bloumáme městem, v baru Monica nabíjíme foťák a zjišťujeme, že má být zase krásně. Jdem se projít do údolí. Kolem dokola jsou stěny. Na první pohled takové normální, ale pohled do průvodce říká, že mají tak kolem kilometru výšky. Nevěříme. Ale fakt - měřítko tu je prostě jiné. Česťa chce lézt něco tady dole. Tak jsem vybral cestu jménem Il risveglio di Kundalini, kterou jsme přejmenovali na Kunda líná v sektoru Dimore degli Dei.

Krásná cesta ve slušné klasifikaci - v překladu - nejsme tu sami. Třetí délka je nejhezčí spára jakou jsme kdy lezli (pravda, moc jsme jich nelezli :)). Další lahůdkou je délkový traverz za nekončící spoďák. Tím jsme se nechali tak unést, že jsme zapomněli na směr cesty a museli z něj kousek slanit. Už už to vypadalo, že jsme na konci, ale stále nás čekaly tři, a ne lehké délky. Ale jsme na konci a čeká nás jen sestup v trekáčích.

Vychutnáváme si procházku údolím a pak již jen přízemní potřeby jako je jídlo, koupel, spánek.

Tak a to je vše přátelé. Další den jsme museli z rodinných (rozuměj Česťových:), pozn. aut.) důvodů domů.

Hore Zdar

Roman